Ombudsman kritizoval umisťování dětí do domovů z bytových důvodů

V ČR se stále stává, že se děti do dětských domovů dostanou jen kvůli špatné bytové situaci rodiny. Sociální důvody jsou podle zkoumání veřejného ochránce práv Pavla Varvařovského druhým nejčastějším důvodem pro umístění. Pouze na sociálních důvodech založily soudy 11 procent prozkoumaných rozhodnutí. Je to nepřípustný zásah do práva na rodinný život, uvedl Varvařovský ve své zprávě za rok 2011. Dodal, že takovou praxi několikrát odmítl i Evropský soud pro lidská práva.

Ombudsman a jeho spolupracovníci navštívili 23 školských zařízení ústavní nebo ochranné výchovy. Prostudovali 543 rozhodnutí a zjistili, že v 95 z nich bylo důvodem umístění do ústavu špatné nebo neexistující bydlení. Podle Varvařovského by přitom stát, spíš než aby bral děti z rodin, měl rodinám pomoci péči zvládnout. "Multidisciplinární podpora biologické rodiny chybí," uvedl. Úředníci, kteří umístění do ústavů navrhují, spolupracují prý jen minimálně s prorodinnými neziskovými organizacemi. Těch je navíc málo.

Podle ombudsmana by dětské domovy měly co nejvíc připomínat rodinný život. V ČR jde však mnohdy spíš o velkokapacitní zařízení pro víc než 60 dětí. Děti jsou tam v izolaci, nemají prý často kontakt s okolním světem, a mnohé dokonce ani s vrstevníky opačného pohlaví. Kritizoval i používané tresty, jako zákaz nošení šperků, barvení vlasů nebo líčení.

V některých domovech podle ombudsmana navíc vychovatelé zcela nevhodně používají jako hlavní motivaci dětí slib či výhrůžku, že budou, nebo nebudou moci odjet na víkend k rodičům. Podle Varvařovského však dětem nemůže nikdo upřít právo na rodinný život, tím spíš ne například kvůli špatným známkám ve škole. Zdůraznil, že právo na rodinný život zahrnuje i vztahy mezi sourozenci. Když tomu nebrání vážné důvody, mají být umístěni do zařízení spolu.

Ochránce práv se však setkal s mnoha případy, kdy sourozenci byli každý v jiném ústavu či náhradní rodině. I když tak spolu mnohé děti prožily rané dětství, později o sobě navzájem ani nevěděly.

Ochránce kritizoval i praxi, kdy se soudce při rozhodování o ústavní péči neptá na názor dítěte. I podle Ústavního soudu přitom není důvod, aby soud dvanáctileté dítě nevyslechl. Podle ombudsmana to však soudci ve zkoumaných případech neudělali u 80 procent dvanáctiletých a starších.