Pohled chartisty
Palouš: Do české politiky se vkrádá duch normalizace

Do české zahraničí politiky se dvacet pět let po pádu komunismu vkrádá duch normalizace a vytrácí se z ní odvaha stát si za svou pozicí. V rozhovoru to řekl bývalý signatář a mluvčí Charty 77, spoluzakladatel Občanského fóra a později diplomat Martin Palouš. Aktivní politika lidských práv, která byla jedním z plodů sametové revoluce a jejímž výrazným aktérem byl exprezident Václav Havel, podle Palouše není v rozporu s podporou obchodu, o který usilují současní čeští představitelé.

Současný ředitel Nadace Knihovny Václava Havla působil po listopadu 1989 jako velvyslanec ve Spojených státech a při OSN a dvakrát byl náměstkem na ministerstvu zahraničí. V dobách své diplomatické kariéry i dnes se hodně věnuje situaci na komunistické Kubě. Nynější snahy Česka o navazování obchodních kontaktů s kontroverzními režimy na úkor vystupování na obranu lidských práv v těchto zemích sleduje prý s malým nadšením.

"Mně ta dnešní debata připadá nešťastná zejména proto, že se vytváří dojem jakýchsi dvou ostře proti sobě postavených alternativ," uvedl čtyřiašedesátiletý rodák z Prahy. Podle něj tento rozpor neplatí a i v případě nyní silně diskutované Číny se podle něj ukazovalo, že obhajoba lidských práv na množství vývozu do nejlidnatější země vliv neměla.

"Mezi aktivní politikou lidských práv a politikou podpory obchodu spíš existuje pozitivní synergie, ale politika lidských práv vyžaduje odvahu, vyžaduje schopnost se za něco postavit, a ne furt se něčemu přizpůsobovat," soudí syn významného filozofa a rovněž bývalého chartisty Radima Palouše. "Mně se zdá, že pod tou politikou ekonomickou se spíš sem 'vpližuje' jakýsi normalizační duch a vytrácí se étos, schopnost aktivně přemýšlet, zformulovat pozici a stát si za ní," dodal.

Palouš prý nemá problém s požadavkem současného vedení české zahraniční politiky na přezkoumání jejích základních pilířů zformulovaných během devadesátých let ani s případným "strháváním pomníků". "Kde mám poněkud rozpaky, tak tam, kde se pod těmito hesly šíří ten normalizační duch a neschopnost dostát tradici Václava Havla v tom nejpodstatnějším... být schopen solidarity a podpory těm, kteří podporu potřebují," říká.

Dlouholetý Havlův souputník z dob disentu i Občanského fóra vidí v současné debatě o prvním polistopadovém prezidentovi, kterou svými kontroverzními výroky vyprovokoval jeho nástupce na Hradě Václav Klaus, výrazné prvky Havlova absurdního dramatu a jisté směšnosti. Diskusi o Havlově odkazu přitom považuje za důležitou pro zamyšlení nad tím, za čím by se Česko pětadvacet let od sametové revoluce mělo stát.

On sám se 17. listopadu 1989 zúčastnil pochodu z Albertova, při zásahu proti demonstrantům na Národní třídě ale nebyl. Okamžitě poté se zapojil do formování Občanského fóra, jehož se stal jednou z tváří a v roce 1990 kandidoval na jeho předsedu. Při volbě na hostivařském sněmu ale podlehl tehdejšímu federálnímu ministru financí Klausovi.

"Tam jsem si uvědomil, že se nedívám do tváří lidí přátelsky naladěných jednat společně a v jakémsi koncertu, což byla zkušenost ze sametové revoluce, ale že se dívám na lidi, kteří nás přišli svrhnout, což učinili," zavzpomínal na neúspěšný pokus stanout v čele Občanského fóra, které pak začalo směřovat k rozpadu a nahrazení politickými stranami.

"Nemuseli jsme se rozpadnout tak, jak jsme se rozpadli," je dnes přesvědčen Palouš.

Pochybnosti má i o vyrovnání české společnosti s komunistickou minulostí. Odmítá nicméně, že bylo možné KSČ zakázat v období krátce po listopadu 1989. "Byla-li možnost zakázat komunistickou stranu, a já bych se tomu rozhodně nebránil, tak to mělo být učiněno v parlamentních diskusích pravděpodobně na jaře 1990. Těžko to šlo učinit v revolučních dnech," tvrdí.