Nejznámější český dálniční závodník Luboš Lacina dostal slušný flastr: pět let basy a navrch sedm let zákaz řízení. Není divu - hlas lidu byl notně rozhněvaný, podobně jako v případu vítkovských žhářů. Je to tak ale správně?
Pozastavit se nad rozsudkem, jako byl ten pondělní nad „pirátem z D1" nebo nedávný „vítkovský", je vždycky riskantní. Racionální argumenty obvykle nikdo slyšet nechce, a kdo v soudní síni nelační po krvi, je sám hned pasován na agresivního primitiva či přímo fašouna.
Zažil to Václav Klaus, když se před pár týdny podivil výši trestu pro čtveřici mladíků z Vítkova. Jakkoli šlo o příběh otřesný a s koncem jen shodou okolností nikoliv tragickým, trestní sazby byly v přímo dramatickém rozporu se sazbami obvyklými i u zločinů mnohem tragičtějších či odpornějších, ovšem veřejností méně sledovaných. Čili typický exemplární trest.
Případ muže, kterého média od prvního dne v rozporu s jakoukoli presumpcí neviny titulovala jako „piráta z D1", je trochu jiný. Lacina nedostal maximální možný trest, spíše průměrný v rámci zákonné sazby. V jeho kauze bylo ovšem překvapující už to, že byl vůbec odsouzen za úmyslný trestný čin. Prokazovat úmysl v takové situaci je totiž hodně ošemetné, když čin zachycuje jen vzdálená dálniční kamera.
Do hlavy člověku nevidíte a je těžko i z velmi nestandardního manévru usuzovat, že řidič chtěl vedle jedoucí auto smést ze silnice. Hodně podobný případ se před časem řešil v Německu a tam si soudce na tak průzračný odhad řidičovy-pirátovy motivace netroufl: muž odcházel ze soudní síně bez poskvrny.
U nás se naopak ani státní zástupce netajil tím, že žádá exemplární trest. Ve své řeči zdůraznil, že by soud měl zohlednit fakt, že se na českých silnicích jezdí stále agresivněji. Těžko říci, jaký vliv měl na konečný rozsudek aktivismus státního žalobce a už předem vyřčený ortel médií.
Pojem „exemplární trest", tedy trest, který se vymyká obvyklé trestní praxi, české právo nezná. Nicméně bere se za samozřejmé, že soud kromě vynesení konkrétního trestu dává svým výrokem najevo i to, jak se stát a společnost staví v dané době k druhu spáchaného skutku.
Pokud by však různé společenské objednávky, mediální masáže a přímé přenosy ze soudních síní měly v některých případech dramaticky odchylovat soudní sazby od obvyklého normálu nebo dokonce pomáhaly soudcům nacházet nezvratné důkazy pro jejich rozsudky, byla by to velmi nedobrá zpráva pro českou spravedlnost.
