"U nás v republice vám pšenice nepokvete," vzkázal před pětatřiceti lety autorům Charty 77 kladenský dělník P. Procházka.
Začnu trochu od lesa, vlastně od mlýna. Skalákův mlýn na Vysočině nedaleko Želetavy je kultovním místem soudobého undergroundu. Právě tady pořádá nestor brněnské nezávislé scény Jaroslav Erik Frič svůj hudebně-literární festival Napříč, zatímco jindy patří prostor akci, která navazuje na slavné Magorovy festivaly v Prostředním Vydří. Minulou středu mě na mlýn přivedla reportáž pro časopis Instinkt a při kávě s majitelem, chartistou a vídeňským exulantem Miroslavem Skalákem Skalickým, došla řeč i na sousedy z okolních dědin.
Ačkoliv usedlost stojí v údolí obklíčeném lesy a do žádné vesnice nelze ani dohlédnout, Skalák je v kraji osobou nežádoucí. Domorodci, hlavně prý ti, co volí KSČM, totiž nesnášejí nic, co se vymyká obvyklým pořádkům. A rozhodně ne bývalé chartisty, staré šedivé máničky a hordy jejich mladých a stejně vlasatých následovníků. Za komunistů nechávala StB podobné statky osídlené disidentskými rodinami vyvlastnit, spálit a srovnat se zemí, jak o tom podrobně píše chartista František Stárek ve své nové knize Baráky. Teď už není vyvlastnění tak jednoduché, takže úřady Skalickému hlavně komplikují život.
Třeba na Štědrý den dostal dopis od starosty blízké obce Meziříčko, aby zasypal rybník, jejž před časem vybudoval na místě smetiště a bažin. Obci se totiž podařilo získat část pozemku právě pod vodní plochou. Samospráva si opět nenechala ujít možnost, jak undergroundu nenápadně zkomplikovat život. Jindy zase vadí hluk nebo podupaná louka. "Nedělám si iluze, že kdyby se k moci vrátili komunisti, někteří lidé z okolí nebudou dlouho váhat. Mlýn zapálí a nás pověsí na kandelábry," přemítal minulou středu Miroslav Skalický.
Na jeho slova jsem si vzpomněl o dva dny později, když jsem se probíral komunistickým tiskem z ledna 1977, tedy z doby nejsilnější kampaně proti autorům a signatářům Charty 77. Nešlo mi přitom o takzvanou antichartu, v níž signatáře odsoudila kulturní elita národa, šokoval mě hlas lidu. Vážně myšlená slova obyčejných dělníků, prodavaček či zemědělců. Lidí, kteří si hanobením chartistů nechránili post na prknech divadla či ve filharmonii, neboť zařezávali ve fabrice a o moc nižší postavení už ani mít nemohli. Jenže stejně jako při procesu s Miladou Horákovou žádali pro chartisty jen to nejhorší. Věřili totiž, že činí dobře, takže Skalákova vize hořícího mlýna mi najednou nepřišla tak úplně přitažená za vlasy.
Takže jen namátkou z dopisů do Rudého práva a Nové svobody z ledna 1977. K odsouzení Charty 77 se třeba odhodlaly tři pohoršené dělnice z čerpací stanice: Marie Kantorová, Marie Němcová a Bohumila Idziová. "Odsuzujeme autory pamfletu, ve kterém hanobí naše socialistické zřízení," napsaly do novin. A tohle je hlas dělnice Evy Ježkové z podniku Aritma ve Vokovicích: "Odsuzuji počínání samozvanců a s hrdostí se hlásím k naší zemi budující socialismus, ztělesňující vše ušlechtilé, pokrokové a humánní."
Přímo gottwaldovsky pak zahrozil P. Procházka, dělník železáren v Kladně: "Víme, komu a za co sloužíte! A víme také, jak to s vámi dopadne, až vás vaši chlebodárci již nebudou potřebovat. U nás v republice vám pšenice nepokvete!" V dopisech skrytých za brigádu či kolektiv pak docházelo ještě na drsnější obvinění, například kolektiv výhybkárny železáren v Prostějově označil autory Charty 77 za lidi, kteří touží v Československu zavést "odrůdu fašismu". A když v průběhu ledna nabídl rakouský kancléř Bruno Kreisky autorům Charty 77 politický azyl, neváhali zaměstnanci kopřivnické Tatry Jaromír Fajkus a Božena Pajaková přijít s osobní nabídkou zaprodancům: "Na hranice s Rakouskem vás zavezeme rádi a zdarma!"
Části chartistů se následně režim skutečně zbavil vyhoštěním do Rakouska. Napřed je ale trochu podusil při výsleších, ve vazbě či v kriminále. Miroslav Skalický zvaný Skalák násilnému tlaku, aby opustil republiku, neodolal ve chvíli, když mu estébáci začali vyhrožovat, že "jeho dítě může přejet auto". Prostřednictvím dítěte tlačila StB i na malíře a chartistu Tomáše Haleše, který podnes žije ve Vídni. Šestiletého potomka mu estébáci vyvezli za město do polí a nechali napospas. Když ho Tomáš Haleš našel, pochopil, že příště už by tomu tak být nemuselo, a radši české země opustil.
Hněv lidu je v Česku hodně silná zbraň, kterou uměli využívat už husité. Lidová zloba vůči jinakosti ale potřebuje zdatného populistického vůdce, a toho naštěstí v českých zemích nevidím. Zatím.
