Rozhovor TÝDNE
Jen o dva stupně víc a už nám lidé nadávají, líčí meteorolog

Čtyři roční období, členitý terén i nespočet regionálních specifik. To vše dělá z Česka meteorologický oříšek. "Ještě složitěji než u nás se počasí předpovídá třeba na Islandu. Tam je každou čtvrthodinu jinak," popsal v rozhovoru pro časopis TÝDEN meteorolog Petr Dvořák. "Naše předpověď není román, musíme zjednodušovat," dodává.

Jak se pozná mrak, ze kterého nesprchne?

Nikdy neprší z vysokých, cirrovitých oblaků, které vypadají jako řasy nebo vlákna. U nízké oblačnosti pak záleží na dalších vlivech počasí. Třeba v tlakové výši se tvoří ploché kupovité oblaky, takové "květáky". A z těch také srážky nepadají.

A kdy si při pohledu na oblohu naopak přibalit pláštěnku?

Čím je oblak vertikálně mohutnější, tedy tmavší, tím je vyšší pravděpodobnost, že z něj zaprší. Některé mraky také fungují jako předzvěst deště, ačkoli z nich kapky nespadnou. Třeba když je v létě po ránu dusno a na nebi jsou takové bílé chumáčky bez pohybu, je téměř jisté, že se přes den objeví bouřka. Takový oblak se jmenuje altocumulus floccus. To znamená něco jako vyvýšená vločkovitá kupa. A vločky nebo beránky také připomíná.

Beránky na obloze ale před bouřkou nevarují vždycky. Je těžké ji předpovědět?

Čím menší je rozměr daného typu počasí, tím složitěji se jeho předpověď vypočítá. Například bouřka je v kontextu celé atmosféry malý útvar, má v průměru jenom pár kilometrů. A to je v prostoru od západní po východní Evropu, ve kterém to počítáme, poměrně málo. Umíme předpovědět, že budou podmínky pro tvorbu bouřek třeba v jižních Čechách. V kolik hodin vypuknou a jestli začne bouřit v Táboře či v Písku, už ale říct nedokážeme. A pochybuji, že to někdy půjde. Ještě menším jevem je pak třeba tornádo. A to už nepředpovíte vůbec.

Ta ale snad v Česku nehrozí, ne?

Ale ano. Objevují se i u nás, i když samozřejmě ne tak obří jako v Americe. Tady mají tvar chobotu o průměru až několika desítek metrů. Když chobot dosáhne zemského povrchu, funguje jako vysavač, který třeba poničí chatu. Vzhledem k ostatnímu počasí je to velmi malá a krátkodobá porucha. A my jsme tedy jenom schopni říct, že by mohlo nastat. Ne že opravdu nastane.

Počasí v tuzemsku je obecně dost nevyzpytatelné. Mají tady meteorologové těžší práci než jinde?

Dělat předpověď pro tak členitý prostor skutečně není snadná záležitost. Třeba v sousedním Polsku, které je rovinaté, jsou na tom daleko lépe. I když je dnes meteorologie pokročilá, neumí do výpočetních modelů zahrnout detaily typu: někde zafouká vítr, v cestě mu bude stát kopec a vyústí to v bouřku. K tomu tady musíme počítat s vlivem oceánů, které se u nás projevují v závislosti na ročním období. Navíc počasí v Česku je neobyčejně bohaté na regionální specifika.

Například?

Vezměte si třeba Šumavu a tamní mrazové kotliny, do kterých v noci stéká chladný vzduch a usazuje se tam. Zatímco v Modravě bude pět nad nulou, o tři kilometry dál v některé z mrazivých slatí naměříte přes noc klidně o dvacet stupňů méně. Když už jsme u té Šumavy, v městečku Volary se zase tři sta dní v roce tvoří mlha. I když třeba jenom na chvíli. A takových specifických míst je tu nespočet. Předpověď přitom nemůže mít podobu románu, ve kterém popíšete úplně všechno. Musí být jakýmsi zobecněním, zjednodušením. A to lidé často nechápou.

A píší rozčilené dopisy...

Přesně tak. Jednu dobu mi několikrát denně vztekle psával nějaký pán z Chebu a nadával mi třeba i za to, že jsme předpověděli šestnáct stupňů, když on doma naměřil osmnáct!

Krušný život českého meteorologa. Je předpovídání v nějaké části světa ještě složitější?

Třeba na severoamerickém kontinentě. Tamní rozlehlý sever je taková obdoba Sibiře a směrem na jih se zužuje až k tropickým oblastem. Vůbec nejhůře se předpověď dělá na Islandu. Tam se počasí mění každou čtvrthodinu. A to není nadsázka. Podobně jako my jsou na tom třeba Slováci nebo sever Itálie. Každý region má svá specifika. Pak jsou podnebné pásy, kde je počasí konzistentnější. Největší veget má asi meteorolog někde na rovníku v Africe, kde je denně ráno jasno, odpoledne se udělá bouřka a večer se rozpustí. A takhle to jde celý rok. Jestli varovat před mrznoucí mlhou, tam opravdu neřeší.

Zpět do Česka. V jakých oblastech je lepší se na předpověď nespoléhat?

Těžko předvídatelný je třeba severočeský region. Nebo Ostravsko, kde jsou z jedné strany Jeseníky, z druhé Beskydy. Když fouká severovýchodní vítr z Polska, oblast zalévají mlhy. A ty je těžké předpovědět. Hodně nevyzpytatelné je i Liberecko. Leží v kotlině mezi Ještědským hřebenem a Jizerskými horami. I tam se často drží mlha nebo nízká oblačnost. V horských oblastech se obecně počasí mění rychleji.

A kde je naopak nejstabilnější?

Nejustálenější bývá, když se vyskytuje letní tlaková výše. Pokud takový výraz uslyšíte v předpovědi, můžete v klidu vyrazit na výlet. Je totiž největší pravděpodobnost, že slova meteorologů vyjdou. Co se týče lokality, nejméně proměnlivo je u nás v Polabské nížině nebo na jihovýchodní Moravě. Tam je také vůbec nejteplejší a nejsušší klima. A mají tam nejvíce slunečního svitu.

Šťastlivci. Čím si to vysloužili?

Ta oblast je ve skrytu za Alpami a Českomoravskou vrchovinou. Když přichází vlhký vzduch od západu, tvoří se oblačnost na návětrných stranách, kde se často i vyprší. Více srážek je tedy v západní polovině země, pak už vysušenější vzduch dojde za Českomoravskou vrchovinu, rozpustí se oblačnost a svítí slunce.

Nejdeštivější místo bude tedy někde na západě tuzemska?

To zrovna najdete na severu. Jde o Bílý Potok na návětří Jizerských hor ve Frýdlantském
výběžku. V celé zemi v průměru naprší asi 400 až 800 milimetrů srážek za rok. Na Bílém Potoce je to zhruba dvojnásobek.

Kde bývá nejchladněji?

Samozřejmě na horách. Třeba Krkonoše mají v zimě skoro arktické klima. To v žádném jiném našem pohoří není. Tomu odpovídá i tamní vegetace na hřebenech. Krkonoše jsou zkrátka takovým ostrůvkem Arktidy v Čechách.

Jak je na tom s počasím Praha?

Ta patří k nejteplejším oblastem u nás. Výrazně se tu uplatňuje tepelný ostrov města. To znamená, že je tam převaha materiálů, které hodně pohlcují sluneční záření, zejména asfaltu a betonu. V uličních kaňonech je navíc omezené proudění větru, takže vítr neodvane horký vzduch pryč tak efektivně. Třeba Beroun má podobnou nadmořskou výšku, ale kvůli vegetaci, která stíní a ochlazuje vzduch, tam bude viditelně chladnější mikroklima než v Praze.

Proto tedy v pražském Klementinu tak často padají teplotní rekordy?

Ano, tam je vliv tepelného ostrova hodně patrný. Když stanice začala v roce 1775 systematicky měřit, byla Praha menší než dnes. Nyní má betonový městský ostrov v průměru přes třicet kilometrů. Navíc stanice není dobře umístěna. Rekordy tam padají často odpoledne, kdy letní slunce ohřívá přilehlou stěnu. Výsledek tedy není úplně vypovídající. Jde sice o nejdéle měřící stanici v Evropě, což je atraktivní, ale my její teplotní rekordy neradi zmiňujeme. Podobná je stanice Karlov. Za Prahu raději uvádíme Libuš, kde se měří přesně podle regulí.

Probrali jsme deštivá, slunečná i mrazivá nej... Chybí ještě větrný rekordman. Kde v Česku nejvíce fouká?

Největrnějším místem u nás je Milešovka. Kupodivu ne Sněžka, ačkoli je vyšší. Dominanta Českého středohoří má totiž kuželovitý tvar, a proto je kolem ní specifické proudění vzduchu. Větrno tam není snad jen dva dny v roce, jinak tam pořád duní.

Když už jsme u toho větru, nefičí v posledních měsících více, než je obvyklé?

To jen tak působí, člověk nesmí podléhat dojmům. Pokud je trošku větrněji, je to jenom výchylka v šumu. Asi jako když máte celý týden dobrou náladu a jeden den špatnou. Nic strašného se neděje. Stejně tak nepřibývá bouřek, i když si to hodně lidí myslí. Podle dat z meteostanic za posledních dvacet let se jich Českem každý rok přežene v podstatě stejně.

Takže i to, že v počasí přibývá extrémů, je jenom dojem?

Výraznější výkyvy tu byly odnepaměti. Příkladem může být rok 1947, kdy byla studená zima a následovalo velmi horké, neúrodné léto. Tehdy jsme se zásobovali pšenicí z Ukrajiny, dokonce na její vlastní úkor. A lidé to určitě také hodně řešili. Třeba jako my léto 2015. Musím ale uznat, že podle klimatologů extremita počasí skutečně pomaloučku narůstá. Rozumí se tím rozptyl hodnot teploty nebo třeba i rychlejší změny, kdy jsou vlny veder střídány vpády studeného vzduchu. Ty rozdíly jsou sice malé, ale statistika dobře vidí jejich pozvolný růst.

Letošní jaro jako by ani nebylo. Nepřichází doba, kdy budeme mít jenom dvě roční období: zimu a léto?

Tak hrozné to nebude. Je ale pravda, že se zkracuje přechod mezi těmito dvěma obdobími. A když už jsme u těch změn, nejstudenější část zimy se přesunula na mírně pozdější dobu v lednu a únoru. Jaro je pak zkrácené, léto trvá až do začátku října. Klasický model, kdy každé roční období má trvat tři měsíce, už není úplně odpovídající.

Sedí pak ještě vůbec nějaké pranostiky?

Ty musíme brát s nadhledem. Sestavovali je neznámí autoři, zřejmě sedláci bez odborného vhledu. Často navíc vznikaly jinde, k nám třeba pronikaly z Německa. Některé ale mají reálné jádro. Třeba Medardova kápě. Sice snad nikdy nekapala čtyřicet dní, ale odráží to skutečnost, že v červnu se často vyskytuje meteorologická singularita vpádu studeného a vlhkého vzduchu. Tedy zřetelný výkyv na roční křivce teplot, kdy se kolem osmého na několik dní výrazně ochladí. Stejně tak je to s ledovými muži. Není to sice každý rok, ale když už se něco projeví na klementinské teplotní řadě, která má skoro dvě stě padesát let, musí to už být častý jev.

Naši předkové odhadovali, jaká bude zima nebo léto třeba podle slupek od cibule. Dokáže dnešní meteorolog určit, jaký bude ráz celého ročního období?

Třeba v Americe počítají složité klimatologické modely, jak bude dalších šest měsíců. Výsledky však zatím nejsou plně použitelné. Počítat atmosféru na déle než pět až sedm dní dopředu, je potíž. Taková předpověď je zatížena obrovskou chybou. S tím úzce souvisí teorie chaosu, která vysvětluje, jak různé systémy reagují na určité jevy. Váže se k ní slavná řečnická otázka: Může mávnutí motýlích křídel někde v Amazonii vyvolat tornádo v Texasu? Chce se tím zkrátka říct, že nějaká maličkost může kdykoli a kdekoli vyústit v něco zásadního.

Takže mávnutí křídel může pokazit celou předpověď?

Dá se to tak s nadsázkou říci. Výborně známe všechny fyzikální zákony, na jejichž základě se předpovědi počítají. Nemáme ale dostatek dat. Nemůžeme do modelu zahrnout každý lísteček. Model je vždy jen zjednodušení skutečnosti. Náš model Aladin počítá počasí pro uzlové body, které jsou od sebe vzdáleny 4,7 kilometru. Co se děje mezi nimi, do modelu zahrnuto není.

Jaká je tedy úspěšnost dnešních meteorologických prognóz?

Na jeden až dva dny dopředu to vychází velmi dobře. Tam bývá přesnost předpovědi i devadesátiprocentní. Na tři dny je to zhruba pětasedmdesát procent.

A jak tomu bylo třeba před dvaceti lety?

Tehdy byla výpočetní technika z dnešního pohledu nedokonalá a modely nevycházely. Vypočítané srážky dávaly nesmyslné hodnoty a někteří kolegové se domnívali, že takhle se předpovídat nedá. Předpověď se dělala hlavně subjektivně. Ráno si meteorologové vysvětlili, jaká je povětrnostní situace, a dohodli se, v co pravděpodobně vyústí. Bylo to pochopitelně zatíženo mnohem větší chybou než současné objektivní metody předpovědi, využívající numerické modelování. Meteorologie udělala obrovský skok dopředu.

Dnes už se takto neradíte?

Brífinky máme pořád. Ale zatímco před čtvrtstoletím jsme se snažili sami vydedukovat, co počasí udělá, dnes vezmeme několik různých počítačových modelů, vyhodnotíme jejich výstupy a sestavíme z nich nejpravděpodobnější předpověď.

Hodně Čechů se teď řídí norskou předpovědí. Co tomu říkáte?

Nechápu posedlost jedním typem předpovědi. Norové mají stejně dobré výsledky jako kterýkoli jiný model, v něčem lepší, v něčem horší. U nás je to ale teď zkrátka móda, stejně jako když si před deseti lety všichni kupovali stříbrná auta, aby byli in.

Představte si úroveň meteorologie za sto let. Budou třeba vaši kolegové schopni vydat přesnou předpověď na celý rok dopředu?

Technologický pokrok je neskutečně rychlý, nicméně taková situace je podle mě opravdu sci-fi. Nevěřím tomu, že bude někdy možné předpovídat počasí na výrazně delší dobu než jeden měsíc. Chaos totiž žádná, byť sebevýkonnější technika nepřetlačí.

Sovětští komunisté razili heslo: Poručíme větru, dešti. Může člověk prvoplánově vyvolat nebo zastavit déšť?

Lidé to zkoušeli, ale bez valného úspěchu. Třeba právě v sovětské Moskvě muselo být vždy na Prvního máje krásně. Když bylo zamračeno, vystartovala letka a do mraků sypala jodid stříbrný. Ten na sebe naváže dešťové kapičky, ty se vysrážejí a vyprší se. Než se papalášové vyřečnili na tribuně, bylo slunečno. Za hodinu se ale obloha zatáhla znovu. V Dubaji zase nedávno zkoušeli vyvolat umělý déšť, ale bylo to tak drahé a neúčinné, že od toho upustili. Podobně to dopadlo i s letištními pokusy infikovat mlhu chemickou látkou, aby mlha zeslábla. Infekce účinek měla, ale jen na několik minut, pak se mlha obnovila.

Dnes přitom počasí měníme, aniž bychom chtěli...

To je pravda. Ročně se do atmosféry dostane zhruba sto miliard tun uhlíku, z toho devadesát miliard produkuje sama příroda. Těch zbylých deset procent máme na svědomí my. A i když je to "jenom" desetina, vliv na globální oteplování má velký. Laici to rádi zpochybňují, ale jsou to doložené a potvrzené výsledky vědeckého měření a výzkumu.

Petr Dvořák (50) Vystudoval obor meteorologie a klimatologie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako letecký meteorolog v Českém hydrometeorologickém ústavu, kde rovněž působí jako tiskový mluvčí. Dříve dělal také dispečera letecké dopravy ČSA a leteckého instruktora. Publikoval třicet knih s převážně meteorologickou tematikou. Tento obor rovněž přednáší na leteckých školách.