Premiéru Petru Nečasovi bývá často vytýkáno, že je příliš měkký, nedůrazný a ohebný. Teď jednou bouchl do stolu, ale vybral si pro to hodně špatnou příležitost: velmi tím zkomplikoval rošádu ve své vládě.
Kdo jen trochu sleduje politiku a pamatuje historii minulých vlád, nevěřil v minulých dnech vlastním uším. Poté co nabídl - víceméně dobrovolně - demisi faktický lídr Věcí veřejných Vít Bárta, vzkazoval premiér prostřednictvím televize svému koaličnímu partnerovi: z naší společné vlády vám vyhodím ještě místopředsedu strany (ministra školství) Josefa Dobeše, a aby toho nebylo málo, tak i předsedu (ministra vnitra) Radka Johna. Ze čtyř ministrů vám tam zůstane jediný, neviditelný Kamil Jankovský na místním rozvoji.
Petru Nečasovi musejí ty věčné rýpavé hlasy o jeho uhýbavosti už pěkně lézt na nervy. Ostatně uhýbal i teď, od vypuknutí kauzy Bárta - k ničemu se nevyjadřoval nebo jen alibisticky mlžil. Až pak, když už Bárta pod tlakem dění sám podal demisi, se Nečas najednou "pochlapil".
Sám premiér už dříve své vnitřní ustrojení popisoval slovy, že je cholerik, který hodně vydrží, ale pak mu bouchnou saze. To přesně se teď stalo: situaci, která šla řešit třeba i tvrdě, ale diplomaticky, se rozhodl řešit houfnicí. I když má v koaliční smlouvě přesně popsáno, že lze ministra odvolat jen po projednání a se souhlasem předsedy jeho strany, Nečas se rozhodl být projednou chlapákem a bouchnout do stolu.
Přitom šlo všechno vyřešit tak elegantně. Kdyby dal Johnovi za zavřenými dveřmi nůž na krk, mohl šéf véčkařů na květnovém sjezdu své strany bez vyhozenecké potupy oznámit, že se chce věnovat jen partaji a vnitro dobrovolně opouští. A Dobeš mohl krátce nato spojit svůj odchod s úspěšným splněním úkolu jménem státní maturity. Je totiž znakem schopného manažera, že i lidem, s nimiž se chce rozloučit, umožní důstojný odchod.
Tak tomu bylo kdykoliv v minulosti, když třeba Václav Klaus po týdnech jemné diplomacie odvolával lidovce Antonína Baudyše a Jaromíra Schneidera nebo když se Miloš Zeman zbavoval Egona Lánského, Vladimíra Vetchého nebo Jaromíra Císaře. Anebo když i ranař Mirek Topolánek dlouhé měsíce licitoval o odchod Jiřího Čunka.
Nečas naopak vytáhl sekeru, párkrát s ní máchl - a teď očekává, jak mu véčkaři půjdou na ruku. Přitom není divu, že se naopak stavějí na zadní a dávají si stěží splnitelné podmínky, jako je odchod Miroslava Kalouska. I z pondělního vystoupení Václava Klause bylo zřejmé, že nestačí zdvíhat obočí překvapením, jak špatným diplomatem je jeho žák Nečas.
Konečně - buďme ještě rádi, že s takovou diplomatickou výbavou sedí Petr Nečas jen v křesle premiéra. Kdyby ho náhodou osud zavál na ministerstvo zahraničí, už dávno bychom asi byli minimálně ve válce s Albánií.
