Projev senátora Karla Schwarzenberga, se kterým se dnes obrátil na delegáty sněmu TOP 09 před svou kandidaturou do funkce předsedy strany:
Vážené dámy, vážení pánové, nyní členové TOP 09,
je to historický sněm, jak jsme slyšeli. Opravdu jsme teď dospěli na začátek dlouhé a obtížné cesty. A něco upřímně řeknu. Když si chcete vyřídit běžný život, když musíte řešit malé věci, tak na to stačí rozum. Když se odhodláte řešit velké věci, tak to musíte do toho vložit srdce. Ba dokonce víc. Je taková krásná skotská pověst. Jeden král před mnoha sty lety slíbil, že se vypraví na křížovou výpravu. Před tím ale v jedné bitvě zemřel. Jeho nejvěrnější přítel viděl jeho tělo, dal ho do zlaté schránky a vypravil se s jeho družinou do svaté země. A tam se střetli s nepřáteli, načež on tu zlatou schránku s tím srdcem vyndal a hodil ji do jejich řad. A zvítězil.
Dnes je okamžik, kdy to my musíme udělat. My se musíme dnes odhodlat opravdu vrhnout naše srdce do bitvy, poněvadž situace v naší vlasti je vážná. Když se nad tím zamyslíme, tak víme, že máme asi poslední chvíli, kdy ještě můžeme věci veřejné napravit.
Setkával jsem se s našimi občany v posledních týdnech a měsících buď v Praze, nebo jiných krajích českých. Překvapila mě jedna věc, ta ohromná naděje a důvěra, která s TOP 09 a s námi je spojená. To mě potěšilo. Když jsem se vždy večer vracel domů, tak jsem skoro měl obavu, jestli opravdu jsme hodni této důvěry, jestli nezklameme. Poněvadž je mi naprosto jasné, když my, kteří jsme se tady shromáždili, abychom začali opravdu novou cestu, zase české občany zklameme, tak ten hrozný český cynismus nás převálcuje. Nemůžeme se potom divit, kdyby najednou u nás zvítězilo nějaké radikální hnutí nebo úplně naprosté opovržení celou politikou.
Jeden ze zážitků z dětství, který mi velmi utkvěl v paměti: byl jsem desetiletý kluk a šel jsem tady v Praze z domu rodičů na roh Národní třídy. Tam byl tehdy v té bílé budově, která pocházela z 20. let a tehdy ještě zářila novotou, zpravodajský servis. A já jsem už jako kluk byl strašně zvědavý. Najednou utkvěly mé oči na zprávě, že Mahátma Gándhí byl zavražděn. Dávno je tomu a dobře si na tento okamžik pamatuji. Gándhí, byť je nám vzdálený, je to jiná generace, přivedl Indii ke svobodě. Nikdo jiný. Byl vlastně otcem něčeho, co u nás zvítězilo. Nenásilného odporu proti zlu, nenásilného odboje proti cizí nadvládě. Mahátma Gándhí si ovšem byl vědom, že jeho vlastní národ není bez chyb. A tudíž jednou uveřejnil sedm hlavních sociálních hříchů. Podívejme se teď na ně. Přečtěte si to prosím pozorně.
politika bez zásad
blahobyt bez práce
rozkoš bez svědomí
vzdělání bez charakteru
obchod bez mravnosti
věda bez lidskosti
úspěch bez pokory
Není to, co tady čtete, nejsou to ta pravidla, která dnes spojují českou společnost? Já nevím, jestli víte, že latinské slovo religio, které čteme jako náboženství, je vlastně to, co spojuje. Je tohle české náboženství? To není to, o co všichni tady usilujeme. A tyto hříchy vedou naši společnost a náš národ do záhuby. To je to, co nás rozežírá, co vede k tomu, že 20 let od nabytí svobody je tak hrozné dusno v české společnosti. Proč to bylo? Pravda, na to jsem studoval dějiny dosti, že za 1. republiky byla korupce, že se taky kradlo, že se politikařilo o sto šest. Ale přesto, když osudy tehdejších politiků sledujete, když někteří zahynuli poté v koncentráku či byli popraveni, přece pro ně byla pořád ještě politika službou občanům, službou vlasti. My to chápeme dneska u nás jako cestu k moci a k nabytí dalších prebend.
Nejhorší výsledek toho je, že jsme úplně ztratili dvě věci. Dneska je tento pojem zastaralý, pojem našich dědů, někteří mladí lidé se tomu smějí. Ztratil se pojem vlastenectví a ztratil se pojem národní hrdosti. Český jazyk je velmi přesný. Na rozdíl od našich sousedů totiž velmi pečlivě rozlišujeme mezi pýchou, která opovrhuje ostatním, a hrdostí. Hrdost vychází ze sebepoznání, vědění, že každý člověk a každý národ má svůj úkol, že tento úkol plníme dobře. Tato národní hrdost se nám naprosto vytratila. Když se dnes mladí lidé vrátí ze světa, řeknou - snad zůstanu tady v Kanadě, Austrálii, nebo Německu. Nezajímá je to. Nemají pocit, že mají dluh vůči vlastní zemi, dluh vůči svému národu. A to je to vlastní ohrožení. Já si pamatuji, jak jeden významný český politik varoval před tím, že se v Evropské unii rozpustíme jako kostka cukru v kávě či čaji. To nám nehrozí. Naopak, Evropská unie jistí naši bezpečnost a budoucnost. Ale rozpustíme se sami, když si neuvědomíme, co tato země pro nás znamená. Když si neuvědomíme sami a nezamyslíme se jednou pořádně po dlouhých letech, co to znamená býti Čechem. Co to znamená býti občanem této země. Jaké povinnosti to přináší. Nejenom výhody, nejen jak rychle roste náš národní produkt, jaký je poměr koruny k dolaru či k euru. Když se zamyslíme hlouběji, co je náš úkol v Evropě, ve světě a co je naše povinnost. Povinnost začíná doma. Je nám povědomé, že první povinnost máme k nejužšímu kruhu, vůči vlastní rodině. Pak vůči obci, kde bydlíme, kraji, a posléze k naší republice.
Ale někdy mám dojem, že nejen mezi politiky, ale i mezi běžnými občany tato samozřejmost samozřejmou není. Samozřejmost, kterou naši otcové a dědové, kdyby se jich na to pouze tázali, tak by se urazili. Cítím tu facku, kterou bych dostal od svého otce, kdybych tuto povinnost zpochybnil. Dnes se to vytrácí. V české politice hrají první roli osobní zájmy, potom stranické zájmy. Ale ta odpovědnost a povinnost vůči vlasti a národu vymizela. A samozřejmě to vychází z toho, že jsme se stali strašně namyšlení. Všichni jsme - jak psal Hrabal - jsme mistři, ale chybí nám pokora, chybí nám srovnání. Kdybychom se jednou poměřili s našimi předky, co oni dokázali ve stejné době a co jsme my dokázali, tak by se nám ta pokora vrátila. Kdybychom se poměřili s jinými národy v dnešním světě, ve třetím světě například, co během těch 20 let dokázali s tím, tak by to věru bylo něco jiného.
Mě zděsilo, když jsem se těmi sedmi body Gándhího pročetl, tak vlastně to, co on považoval za hlavní hříchy ve společnosti, je to, co dneska je samozřejmost, co rozděluje českou společnost.
Což ovšem znamená, že musíme s velkou odvahou jít do toho. Výsledky té politiky jsme viděli v tomto roce. V tomto roce 2009 opravdu to, co se už dlouho připravovalo, což byla nemoc naší společnosti a naší politiky už delší dobu, najednou vypuklo, najednou když přijde první sluníčko. Já se pamatuji velmi dobře, jak víte, byl jsem u toho, když jsme přebrali předsednictví. Začalo hned dvěma mezinárodními krizemi - Izraelci vpochodovali do pásma Gazy a nastal nový spor mezi Ruskem a Ukrajinou. Topolánek se Sašou Vondrou vyrazili na východ, já jsem se odebral na jih. A nevedli jsme si špatně. Kohoutky se uvolnily, zapojil jsem do toho Evropskou komisi. Já jsem také věděl, že se tam vyzná, ale že bychom v tom okamžiku nepotřebovali Couchnera. Tak spolu jsme dosáhli aspoň otevření koridoru pro humanitární pomoc a to nejnutnější se povedlo. Že jsme nemohli vyřešit konflikt po 60 letech, to bylo od začátku jasné.
Poté, když se toto podařilo, když jsme najednou byli všemi bráni vážně, pamatuji se, jaké naděje byly vkládány v české předsednictví. V březnu jsme si to sami zkazili, svrhli jsme vládu a bylo všemu konec. Dobrá, to bylo trapné. V Evropě to bylo trapné, i ve světě. Ještě se to přímo nedotklo naší země. Co potom následovalo, to bylo ještě horší. Neboť v každé zemi se může stát, že bude svržena vláda. Ale to znamená, že ta strana, která ji svrhla, strana, která byla do té doby v opozici, se ujme s novou energií vlády. My jsme měli ve světě velkou hospodářskou krizi, nikdo se k odpovědnosti necpal. Velké politické strany před odpovědností utekly a dosadily úřednickou vládu. Očekávají, že snad se ta hospodářská krize po tom roce 2010 pomalu vylepší, že potom nastoupí politické vlády a budou si ty úspěchy moci přivlastnit. To je to, o čem jsem mluvil. To je zbabělost a vyhýbání se odpovědnosti. Přiznejme, že úřednická vláda si vede poměrně dobře, přejme jí mnoho štěstí a úspěchů. Toho, co tato země potřebuje.
To ale neomlouvá naše velké politické strany, že se vyhýbají v době největší krize od 20. či 30. let odpovědnosti a přenechávají ji jiným. Samy se jakékoli odpovědnosti za nezaměstnanost a hospodářské potíže atd. vyhnuly. Samozřejmě to vede k výsledku, který známe: občané dnes ztrácejí důvěru vůči politikům.
Ztrátu důvěry jsme si zasloužili. Neudivilo by mě, kdyby občané učinili opět defenestraci.
Prosím vás, já k tomu vůbec nevybízím.
Ale nedivil bych se. Já už cítím hlavně mezi mládeží kvas a nedivil bych se, kdyby to po nějaké době u nás vybuchlo tak, jak se to stalo před jednačtyřiceti lety. Jak se tomu vyhnout, jak se vyhnout hazardu s vlastí? To, co dnešní politici dělají, je hazard s vlastí. Sázejí vlast do hry ve vlastní prospěch. Ve prospěch své politické strany, někdy dosti osobních výhod. Já nikomu nebráním, Češi byli vždycky karbaníci, chodili do hospody, prodělali tam svoje kalhoty, budiž. Ale už to dospělo ke stavu, že se mě zahraniční přátelé ptají, jestli si čeští politici nejsou vědomí, že ztrácejí kredit ve světě, že se zhoršuje pozice naší země ve světě. Ptají se, jestli si neuvědomují, jakou cestou musejí jít v budoucnosti. Říkají, že reformy měly dávno začít a že musíme začít pracovat na tom, aby se konečně opravdu realizovat začaly.
Úřednická vláda udělala hodně, ale balíček je již nahlodáván. A je naprosto jasné, že v budoucnosti si budeme muset utáhnout opasek mnohem více. To je jeden z úkolů TOP 09, že svým spoluobčanům budeme říkat pravdu. Že nikomu nebudeme slibovat nesplnitelné nebo nebudeme malovat nějaké růžové obrázky. Že očekáváme dobu, kdy budeme muset všichni pracovat. Že to bude těžší, než v minulých 20 letech. Ale také, že máme na to, abychom to zvládli.
Proč jsem přesvědčen o tom, že na to máme? My máme ohromný kapitál, který zde pořád ještě existuje. Neboť podívejte se velikost země, nerostné bohatství, všechno to mohou být ohromné výhody. Ale není to rozhodující. Rozhodující pro každý národ je to, co má tady, a odhodlání. Podívejme se na dva státy, které jsou menší než Česká republika. Neříkám, že by nám měly být ve všem vzorem, ale v lecčem se můžeme poučit. Například Izrael je mnohem menší země, ale pokud jde o vědu, má špičkové postavení na celém světě. Tamější univerzity a vědecké ústavy jsou Mekkou celého světa. Je to země, která je dodnes ještě z velké části pokryta pouští, ale stala se zemí, která je už dnes mnohem bohatší než mnohé evropské země. Nebo Švýcarsko, bohatá země s krásnou krajinou, která ale žádné nerostné bohatství nikdy neměla, země pastevců a skromného zemědělství a vinařství. Tato země pílí svých občanů po několik generací, přesností a poctivostí se vypracovala do čelního postavení Evropy. Nebo Finsko. Finsko, země, která mimo ohromných jezer a lesů svým občanům mnoho nenabízela. Finsko bylo ještě před sto lety chudou zemí, dokonce ještě mezi válkami. Ale víme všichni, jak se Finové statečně bránili proti přesile Sovětského svazu a na rozdíl od jednoho milovaného národa si také svou svobodu ubránili. Ztratili jednu část svého území, ale svobodu si ubránili. Když se rozpadl Sovětský svaz, který znali velmi dobře, a šla tam většina finského exportu, museli se přeorientovat. Najednou nastala bída, museli rychle zorganizovat průmysl, vědu, výzkum a vysoké školy tak a dnes jsou zase na špičce. Na špičce vývoje v celé Evropě. Byla to velmi chudá země a dnes je velmi bohatá. Ale proč? Finové věděli, že nemají nerostné bohatství, nemají nic jiného k nabízení, jen to, co sami vymyslí. Tudíž mají systém školství, který je obdivuhodný. Když se podíváte na systém celého školství, vysokých škol, počet studentů, počet výzkumných ústavů, tak z toho plyne finské bohatství. To jsme my zanedbali. Z dějin víme, že za vzestupem českého národa v 19. století bylo výlučně školství, na začátku jsme už skoro vymírali, ale ten český kantor nás postavil na nohy. Nynější český stát na to jakoby zapomněl. Zanedbáváme vědu, zanedbáváme výzkum, zanedbáváme školství. Výsledek vidíme. Nezapomeňme, že nejsme velký stát. Nevadí. Když si uvědomíme, kolik nadání, kolik talentů v naší zemi je, což jsme už v minulosti nesčetněkrát prokázali, když se odhodláme a budeme mít velkorysost, srdce a odvahu, tak se o budoucnost naší země opravdu neobávám. Uvědomte si, že toto je opravdu to nejnutnější. Uvědomte si, například kolik nových podniků u nás vzniklo - malých, středních, úplně z ničeho. Několik nadaných lidí se prosadilo a postavilo něco, a to je ta česká nátura. Vůbec bychom si měli uvědomit, že nejen ta tradiční jednotka, o které jsem už mluvil, tj. rodina a obec, je základ státu. Musíme si uvědomit ještě něco jiného. To, že podnik, je jako rodina. Když pracovník od zaměstnavatele, vedoucí personál, dělníci, všichni dohromady, odborníci, kteří pracují, to je jako malá obec. A to je jedna ze základních buněk dnešního moderního státu. Měli bychom si zvyknout vidět i tyto malé obce jako ještě jednu jednotku. A v našem státě budovat a poskytnout jim stejnou pozornost, jako politickým obcím. Snad budou v budoucnosti někdy důležitější než politická obec, musíme s nimi jako s jednotkou začít pracovat.
My jsme měli Baťu, který toto věděl. Baťa věděl, že podnik je jedna rodina. Lidé, kteří u něj pracovali, měli stejný pocit. Každý nemusí vybudovat takový koncern. Ale můžeme vidět i v těch malých továrnách a menších podnicích základ tohoto státu, buňky, na kterých je zdravé hospodářství postaveno. Musíme si to uvědomit. To všechno znamená jedno: máme velké šance, máme možnosti, máme na to. Ale bude to velká práce!
Je mi vás velice líto. Já bohužel jako stranický lídr, pokud mě zvolíte, pokud mi dáte důvěru, vám nebudu nabízet žádné funkce. Nebudu nabízet žádné výhody. Jediné, co vám můžu nabídnout, je opravdu tvrdá práce pro Českou republiku. Snažení, které bude velmi perné. Musíme se prosadit nejdřív proti politické konkurenci, musíme se vypořádat s pomluvami, s velkými penězi, které budou proti nám nasazeny, se vším budeme muset bojovat. Ten boj skončí volbami - to bude druhé kolo po tomto ustavujícím kongresu, a ta opravdová cesta, abychom naši vlast zase zvedli. Abychom napravili cestu, jíž teď jdeme do záhuby, to tuplem bude velká práce pro každého z nás, kdo bude zvolen. Samozřejmě to neznamená, že všichni, kdo jsme tady, máme jít do politiky. Bude to menší počet lidí, kteří najdou v politice odpovědná místa. O to ale nejde. Jde o to, abyste na svém místě v podniku, ve státní správě, ve škole, kdekoli pracujete, si uvědomili, o co jde. Že musíme změnit politické povětří v této zemi, a že poctivost tuto zemi zvedne. My máme všechny možnosti, máme opravdu dostatek inteligentních lidí, vynálezců, lidí, kteří vědí, o co v této zemi jde, lidí pracovitých. Nyní se jejich prací mrhá, tak zbytečně vydáváme peníze na naprosté blbosti. Když se něco s odpuštěním šlohne a skončí to v nejasných a neznámých kapsách, tak se nemůžeme divit, že nedůvěra roste. O to bych vás nejvíc prosil. Nejen o důvěru při volbě pro mě. Ale abyste si navzájem důvěřovali, poněvadž jenom když v podniku, obci si lidi důvěřují, tak může prospívat.
Prosím Vás, abyste si navzájem důvěřovali, abychom zanechali intriky a podezřívání a pomlouvání, což je zvykem tak často v české politice. Vezměme jako základ naší strany vzájemnou důvěru. Potom můžeme jít s velkou důvěrou do práce, do té tvrdé práce, která vás očekává, abychom konečně tuto zemi dali pozvolna do pořádku.
Děkuji mnohokrát za trpělivost, s kterou jste mě vyslechli. Pamatujte - výsady nechceme a nemůžeme je vyžadovat. Na to není doba. Chceme-li se prosadit, musí být jasné, na kterých zásadách stojíme a kterých se budeme držet. To nebude jen na plakátech a poutačích, to bude ta cesta, po které půjdeme, ty zásady, jimiž se budeme řídit. O to vás prosím. Jak říkám, bude to obtížná cesta, bude to perná cesta. Žádné výhody, žádné výsady, žádné funkce vám nemohu nabízet. Mohu vám ale nabídnout, podaří-li se nám to, že řekneme "ano, my jsme něco pro naši zemi, pro náš národ udělali.
Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09
zdroj: TOP 09
