Vojtěch Novotný je světově uznávaný entomolog a tropický biolog, který se dlouhodobě zabývá výzkumem deštných pralesů. Patnáct let vede výzkumnou stanici na Papui-Nové Guinei, ale cestuje i po dalších pralesích v jihovýchodní Asii. V rozhovoru s Týdnem popisuje příčiny a důsledky současných rozsáhlých požárů v Indonésii, považovaných některými odborníky za jednu z největších ekologických katastrof století. "Nemůžeme nutit Indonésany, aby zůstali dobrovolně chudí," říká Vojtěch Novotný.
Co je vlastně hlavní příčinou současných požárů v Indonésii?
Především je to snaha vypálit deštný prales, aby na jeho místě mohla vzniknout palmová plantáž, produkující palmový olej. Nejsem schopen odhadnout, nakolik jsou požáry dílem drobných zemědělců a nakolik za nimi stojí nadnárodní korporace. Vypálení pralesa, který sám sobě žádný zisk nepřináší, představuje každopádně nejjednodušší cestu k založení plantáže. K požárům by ale nikdy nemohlo dojít, kdyby zároveň indonéské deštné pralesy netrpěly nezvyklým suchem.
Co sucho v deštných pralesích způsobuje?
Meteorologický jev, zvaný El Niňo. Jde o meteorologický úkaz, při němž se mění cirkulace větru nad Tichým oceánem. Většina srážek proto spadne nikoliv nad pevninou, ale nad mořem. El Niňo se pravidelně opakuje zhruba každých pět let, příčiny neznáme. Jisté je, že někdy je tento jev silnější a někdy slabší. Letos je nejsilnější za zhruba sedmnáct let.
Proč suchem trpí právě Indonésie?
El Niňo přináší sucho zejména do jihovýchodní Asie a na sever Austrálie. Za normálních okolností by vznik rozsáhlého požáru v deštném pralese byl prakticky nemožný. Oheň se může šířit pouze při takovém suchu, jaké panuje právě letos. Navíc rozsáhlé plochy pralesa v Indonésii stojí na rašelinovém podloží. Když vrchní vrstva rašeliny vysychá, opět to přispívá k šíření ohně. A do vzduchu se navíc dostává obrovské množství kysličníku uhličitého.
Proč ale lidé zapalují pralesy v takové míře právě v Indonésii a ne na jiných místech jihovýchodní Asie, třeba v Nové Guinei?
Jedním z důvodů může být fakt, že Indonésané nejsou pralesní lidé, jsou to prakticky lidé z rýžovišť. Nemají k pralesu takový vztah jako domorodci, kteří v něm celý život žijí stejně jako jejich předci. Prales je z pohledu mnoha Indonésanů překážkou v tom, aby se mohli mít lépe. Žádný zisk jim totiž na rozdíl od palmových plantáží nepřináší.
Je palmový olej skutečně tak lukrativní komodita, aby se kvůli němu vyplatilo vypalovat pralesy?
Palma olejná je určitě nejlukrativnější plodina v nížinných oblastech jihovýchodní Asie. Třeba pěstování kopry se dnes nevyplatí, pěstování kakaovníků má zase velkou konkurenci v Africe. Nejde ale o to, že by z pěstitelů palmy byli milionáři. Ale už malá palmová farma může zajistit rodině slušné živobytí, rodiče mohou posílat děti do školy a tak dále. A pokud se jde o velké těžařské firmy, ty opět mohou dát lidem práci.
Proč vlastně vláda na místě vypáleného pralesa automaticky dovolí vznik palmových hájů?
Když už prales shoří, výsadba palem představuje pragmatické řešení, které zajistí zalesnění a přitom zajistí lidem peníze a práci. Nechávat oblasti vypáleného pralesa ležet ladem by byl nesmysl. A životnímu prostředí by to nijak nepomohlo.
V Česku i jiných zemích vyzývá řada organizací k bojkotu výrobků obsahujících palmový olej. Co na podobné výzvy říkáte?
Představa, že by podobné výzvy mohly významně přispět ke snížení poptávky po palmovém oleji, je zcela nerealistická. Výzvy k takzvané dobrovolné skromnosti se míjejí účinkem i v některých jiných případech. Skupiny Evropanů se chtějí takzvaně uskromnit, zatímco v jiných zemích na světě spotřeba naopak roste. Je to akce jen na efekt, která ve skutečnosti nic nezmění.
Bojkot potravin obsahujících palmový olej tedy podle vás nemá pro záchranu deštných pralesů žádný význam?
Ne, a to i z dlouhodobého pohledu. Pokud by v tomto směru mělo něco mít význam, pak zákaz používání palmového oleje jako biosložky do paliva. Potravinová spotřeba má své meze, nelze ji zvyšovat donekonečna. Dnes sice poptávka po potravinách s palmovým olejem roste v rozvojových zemích, jako jsou Čína nebo Indie, ale jakmile tyto země dosáhnou určité úrovně blahobytu, podobně jako v Evropě se populační růst zastaví a tím i potravinová spotřeba dosáhne vrcholu, který už nepřekročí. Pokud budeme naopak přidávat palmový olej do paliva, můžeme zvyšovat poptávku po té komoditě neustále bez omezení.
Některé letecké společnosti, které přidávají biosložku do leteckého benzinu, se chlubí certifikátem, který potvrzuje, že jejich palmový olej nepochází z plantáží, vzniklých po vypálení pralesa..
Tato certifikace je trochu kontraproduktivní. Palmový olej s certifikátem by skutečně měl pocházet ze starých plantáží a nikoliv z těch, které vznikají novým vykácením či vypálením pralesa. I když je to pravda, spotřebu oleje to nijak nesnižuje. Čím více certifikovaného oleje používáme, tím pochopitelně roste i poptávka po tom necertifikovaném třeba v Číně.
Přidávání biosložek do paliva považuje řada ekologů za opatření, které by mělo vést ke snížení emisí skleníkových plynů a tedy zastavení klimatických změn. Vy s tímto výkladem nesouhlasíte?
Používání biopaliva ve snaze zabránit klimatickým změnám představuje důkaz toho, jak i vysoce odborná a vzdělaná komunita vědců a ekologů dokáže selhat. Nikdo si totiž neuvědomil rozsah negativních účinků tohoto opatření. Abychom zabránili klimatickým změnám, používáme méně škodlivou biosložku v palivu, kvůli níž ale nepřímo v Indonésii hoří pralesy a rašelina a do vzduchu unikají miliony tun emisí skleníkových plynů. A především mizí unikátní prales, který už nikdy nelze v původní podobě nahradit.
Jakým způsobem tedy lze snížit emise z dopravy?
Třeba opravdu vyšším zdaněním, vyšší uhlíkovou daní, ovšem nikoliv přidáváním biosložky. To není řešení.
Už dnes ale přece existuje systém odpustek, obchod s emisními povolenkami a další opatření, která mají čisté technologie zvýhodnit proti těm takzvaně špinavým...
Ano, ale všechny tyto systémy pracují s řadou výjimek, s ohledem na ekonomickou vyspělost jednotlivých států a podmínkami jejich ekonomického růstu. Aby systém skutečně fungoval, musel by platit pro každého na světě bez výjimky. To ale není politicky průchodné.
Jaké je tedy podle vás řešení současných ekologických problémů? Jak může svět podle vás zabránit tomu, aby v jihovýchodní Asii postupně mizely další tisíce hektarů unikátního deštného pralesa?
Když se dnes podíváte na asijské země, nejlépe jsou na tom pralesy v zemích, které jsou buď bohaté, nebo v nich vyrostla početná střední třída. Brunei sice žije z těžby ropy, ale tamní pralesy nikdo nekácí, jsou ve vynikajícím stavu. Když společnost zbohatne a dosáhne určité ekonomické úrovně, zvýší se i zájem lidí o ochranu jejich vlastní přírody.
Takže je lepší, když necháme rozvojové země vydělávat třeba na těžbě surovin nebo na jiných aktivitách, které jsou zdrojem skleníkových plynů, abychom zároveň ochránili pralesy?
To je složitá otázka. Problém je v tom, že boj proti klimatickým změnám vychází pouze z předpokladů a teorií, jejichž platnost ukáže teprve čas. Jde totiž o počasí, které je samo o sobě nevyzpytatelné. Když budete chtít omezit populační explozi, všechno si můžete spočítat. Počasí spočítat nelze. Proto někdy stojíme před otázkou, zda se více nezaměřit na ochranu přírody, třeba pralesů, a to třeba i na úkor boje proti globálnímu oteplování. My nemůžeme nikdy stoprocentně vědět, jak se změní počasí za padesát let. Jakmile ale zmizí deštný prales unikátní svou biodiverzitou a tím, že se může v budoucnu stát i jakousi lékárničkou, nadějí pro léčbu nemocí, už ho nikdy nedokážeme nahradit.
Brunei chrání pralesy, protože bohatne z ropy. Na čem ale mohou zbohatnout Indonésané, kteří žádnou ropu nemají a přitom po nich chceme, aby nekáceli a nevypalovali pralesy?
V takových případech musíme opravdu najít možnosti transferu peněz z vyspělých zemí do těch oblastí, v nichž ještě existují zbytky divoké přírody a deštné pralesy. Obyvatelé rozvojových států mají pravdu v tom, když nám vyčítají, že je nutíme k chudobě a přitom jsme si v Evropě v honbě za vyšší životní úrovní vlastní pralesy vykáceli a zničili.
Indonésané se chovají stejně pragmaticky jako třeba kdysi Angličané, není v tom žádný rozdíl. A pokud tedy chceme, aby se lidé v rozvojových státech chovali k přírodě jinak, než jsme se kdysi chovali my, musíme za to zaplatit.
