V budově Poslanecké sněmovny by mohli zákonodárci možná začít obchodovat se svým hlasováním. Nasvědčuje tomu alespoň rozhodnutí Nejvyššího soudu, díky kterému byli exposlanci Marek Šnajdr, Ivan Fuksa a Petr Tluchoř propuštěni z vazby. Ústavní právník Jan Kysela verdiktu soudu moc nerozumí, vychází prý z jiného výkladu ústavy, než sám používá. Odvolat se však proti rozhodnutí nelze.
Jak hodnotíte nález Nejvyššího soudu? Jak se vlastně stalo, že dospěl k tomuto verdiktu?
Jak se to stalo, to nevím. Hodnotím ho kriticky, alespoň podle těch kusých informací, které mám k dispozici, z publikovaných úryvků na internetu. Plyne z toho, že Nejvyšší soud chápe "projev" jako jednání, které se odehrává v Poslanecké sněmovně, Senátu nebo jejich orgánech. Je to trochu sporné, protože má-li na mysli ústavodárce projev, tak to není jednání. A projev má na mysli z toho důvodu, že je to klasická doktrína, kterou můžeme dosledovat až do 17. století do anglického ústavního práva a jejím smyslem je, aby poslanci nebyli omezováni ve svobodě projevu. Aby mohli kritizovat panovníka, vládu, výkonnou moc a nemuseli se obávat, že budou za kritiku postiženi. To je ten smysl indemnity.
Proč tedy Nejvyšší soud rozhodl, že by měli být tři bývalí poslanci za ODS propuštěni?
Nejvyšší soud chápe ústavu jinak a domnívá se, že projev není projev slovem či gestem, ale že je to "projevování se" - tedy jednáním - kdekoliv uvnitř Poslanecké sněmovny či Senátu. Imunita se podle něj nevztahuje na schůzi, ale celou budovu, pokud tomu tedy správně rozumím. Co tedy poslanec či senátor dělá uvnitř té budovy a souvisí to s jeho politickou činností, je podle názoru Nejvyššího soudu kryto indemnitou, je to tedy beztrestné. Ne že by to tak být nemohlo, ale rozhodně to tak není napsané v ústavě. To je důvod té mé kritiky.
Pokud bychom tedy vycházeli z výkladu ústavy Nejvyššího soudu, znamená to, že se mohou poslanci v budově sněmovny beztrestně třeba vraždit? Kde je hranice?
To myslím, že ne. Já myslím, že Nejvyšší soud rozlišuje politickou činnost a nějakou jinou. Takže v případě, že by poslanec chtěl někoho zavraždit nebo mu ukrást peněženku, tak podle Nejvyššího soudu to není politická činnost, která je chráněna indemnitou. Tudíž by to byl trestný čin, za který by mohl být ten poslanec postižitelný, pokud by ho sněmovna vydala. Jsou dva typy - indemnita, tedy nestíhatelnost, a imunita procesní, podle které pachatel může být potrestán, pokud ho sněmovna či Senát vydá k trestnímu stíhání.
Tak jinak - mohou poslanci na půdě sněmovny beztrestně podle Nejvyššího soudu prodávat své hlasy? Je to přece politická činnost. Vypadá to, že Nejvyšší soud vlastně povolil obchodování s hlasováním.
No, k tomu se mi vyjadřuje podstatně hůře, protože k tomu ty úryvky toho odůvodnění Nejvyššího soudu nestačí, abychom mohli rekonstruovat celý obraz, který má Nejvyšší soud v hlavě. To bychom si museli přečíst to rozhodnutí celé. Já nevím, nakolik to obchodování zkoumali, analyzovali. Je docela dobře možné, že dospěli k obecnějšímu závěru, že to, co probíhá v Poslanecké sněmovně a týká se politiky, je kryto indemnitou, nestíhatelností, beztrestností. Nevím, jestli se konkrétně zabývali tím, že tady šlo o směnný obchod.
Řekl jste, že Nejvyšší soud si ústavu vykládá jinak než vy. Myslíte si tedy, že by do pochybností měl vnést světlo Ústavní soud?
V tomto konkrétním příkladě se obávám, že není způsob, jak to Ústavnímu soudu předložit. V tomto případě je tu Nejvyšší soud první a poslední instancí. Ta otázka se chápe jako právní posouzení, u něhož se nepředpokládalo, že bude složité. Podíváte-li se do článku 27 ústavy, tak ten není sporný, že bychom se nedobrali jeho smyslu. Je tu jen překvapivé, že z toho smyslu, kterého se dobírala doktrína po desítky let, Nejvyšší soud vybočuje.
Ministryně spravedlnosti Marie Benešová řekla, že vyzve prezidenta Miloše Zemana, aby se Ústavní soud imunitou zabýval.
Nevím, že by měl prezident nějakou zvláštní kompetenci obracet se na Ústavní soud. Prezident republiky není univerzálním aktivním legitimovaným člověkem, který ve chvíli, kdy chybí ta legitimace někomu jinému, ho může zastoupit. Myslím si, že je v téhle věci v dost podobné roli jako vy nebo já nebo paní ministryně Benešová. Můžeme napsat Ústavnímu soudu dopis a zeptat se, co o tom soudí. Ale předpokládám, že by nám napsali dopis nazpět a řekli nám, že tu nejsou od toho, aby nám říkali, co o tom soudí.
Takže žádná možnost, jak zvrátit rozhodnutí Nejvyššího soudu, není?
Žádná mě nenapadá. Kdyby býval ten Nejvyšší soud žadatelům nevyhověl, tak se mohli obrátit na Ústavní soud s tvrzením, že bylo zasaženo do jejich práv a svobod, protože se měli těšit dobrodiní beztrestnosti, a orgány státu to dobrodiní nerespektovaly. Ale jelikož jim bylo vyhověno, tak si těžko budou u Ústavního soudu stěžovat. Nikdo jiný tady není. Možná vrchní státní zástupce v Olomouci najde způsob, jak to dotáhnout k soudu. Ale to už se nebude přezkoumávat výrok Nejvyššího soudu.
