"Xenofobie je už od pravěku naší přirozenou reakcí," říká psychiatr Radkin Honzák o současném strachu z uprchlíků a nárůstu populismu u českých politiků. Čím méně je přitom podle něj reálného ohrožení, tím více ve společnosti narůstá strach a úzkost.
Nahrává dnešní vyostřená nálada v Evropě příchodu silných vůdců?
Po silném vůdci se v historii lidstva volalo vždycky. Člověk je tvor stádní, a to bez pejorativní konotace - jsme zkrátka stvoření pro život v houfu, nebo řekněme v tlupě, která má svoje pravidla je hierarchizovaná. Každá tlupa má přitom pochopitelně svého vůdce, což je dohledatelné už u primátů. Zatímco makakové mají tlupu o čtyřiceti jedincích a šimpanzi o pětašedesáti, lidé se od doby kamenné pohybovali ve skupině o zhruba pětadevadesáti jedincích. Platí přitom pravidlo, že čím větší je společenství, tím bezpečněji by se v něm člověk měl cítit. Jenže dnes žijeme v tak složitém společenství, že na jeho konec ani nedohlídneme. A doléhá na nás opět silný pocit nejistoty.
Lidé mají úzkost, protože je na ně společnost příliš složitá?
V globálním světě snadno ztrácíme běžnou občanskou důvěru. Jsme posazeni do světa, který je z jedné poloviny konzumní a z druhé je virtuální. V podstatě je svět nepřehledný a my všichni po přehlednosti voláme. A to není jen otázka blbých lidí. Když jsme žili v tlupě o pětadevadesáti lidech, byli jsme schopni si všechny členy pěkně spočítat - věděli jsme, že tohle je ničema, na kterého se nelze spolehnout, tamten je naopak člověk, který pomůže. V dnešní společnosti takový přehled nemáme. Důvěra mezi lidmi tím rapidně klesá. V této nejistotě přitom lidé musejí stále více na zprostředkované informace. Vzniká tím virtuální realita, v níž je snadné šířit strach. Z mocenského hlediska asi lepší nástroj manipulace než vyvolávat strach a uklidňovat ho.
Je skutečně tak snadné naordinovat strach shora?
Vedoucí opičák je ten, který určuje, kam se společnost bude ubírat. A má k tomu všechny prebendy, protože z genetického hlediska se jeví jako nejzajímavější jedinec. U lidí je to podobné, také následují autoritu. Dokonce i tehdy, když mají ublížit druhému. V šedesátých letech proběhl dnes již slavný Milgremův pokus, při němž skupina respondentů měla na vyzvání muže v plášti pouštět do člověka za skleněnou stěnou elektrický proud. A to až do čtyř set voltů, což může být smrtelné. Šedesát procent lidí příkaz uposlechlo, i když vidělo, že respondent, o němž nevěděli, že je herec, se po jejich dávce kroutí a zmítá v křečích. Byli zkrátka ochotní dělat něco, co by sami o sobě nikdy neudělali. Zpočátku se pokus jmenoval naše náchylnost ke zlu. Nakonec pokus ale koncipoval jako problém poslušnosti a autority.
V Česku se dnes prodává rekordní počty zbraní a poměrně hlasitě zaznívá volání po hierarchii a řádu. Proč se společnost takto opevňuje?
Česká společnost ještě nedorostla ke svobodě a nedokáže ji ocenit. Generace, které byla svoboda nabídnuta, nedostala žádné rozumné mantinely. Říká se, že Mojžíšovi trvalo čtyřicet let, než dovedl Izraelity z Egypta domů nikoli proto, že by cesta trvala tak dlouho. Musel počkat, až z otroků znovu udělá svobodné občany, kterým nestačí jen miska horkých fazolí večer od faraóna. V Česku k takové proměně nedošlo a lidé po sociálních jistotách, i když je zde historicky největší ekonomický boom. Zodpovědnost za své životy mají lidé tendenci delegovat na autoritu, na stát. V lidech je zároveň zakořeněná přirozená xenofobie, podobná pravěké představě, že nepřátelská tlupa vám che vzít ženy a vás pro změnu zabít. Z toho plyne strach z jiných skupin.
Jak to, že značná část společnosti má strach z uprchlíků, byť tady žádní nejsou?
Čím méně je reálného nebezpečí, tím vice je paradoxně v populaci úzkosti. Naopak reálné ohrožení vede k poklesu virtuálních strašidel. Zažil jsem v roce 1945 například bombardování Prahy, kterou si tehdy spojenci spletli s Drážďanami. Bylo krásné jak se tehdy skoro nikdo nebál. Když odhoukali poplach, zasedli jsme k obědu a dali si palačinky. Z medicínského pohledu jde o odlišné prožívání a zpracování reality. Standartní je chovat se jako dospělý jedinec, který uvažuje logicky a jedná na základě svých zkušeností. Jenže nastanou situace, kdy člověk vlastní rozum odhodí a začne myslet a fungovat jako šestileté dítě, plné emocí, sobectví, strachu a sklonu k závislosti. Pokud není pro racionální složku dost "krmení" tedy informací, zapne v sobě člověk dítě, které je pomatené a hledá autoritu. A to se nyní do značné míry děje.
Informace jsou ale dnes asi nejdostupnější v lidských dějinách. Není spíš složité se v nich vyznat?
Ano. Pokud je informací příliš, nastává podobný efekt, jako kdyby neměli informace žádné.
Máme strach, protože se máme dobře?
Naše společnost je materiálně saturovaná a zakořenila představa, že všichni mají na všechny moderní výdobytky právo. Když se jim v nějaké míře nedostávají, přichází frustrace, což je nebezpečné. Na frustraci z psychiatrického hlediska vždy přichází úzkostná odpověď, spojená se vztekem a strachem.
Za jakých podmínek se strach z odlišné skupiny může překonat?
Při experimentech se ukazuje, že skupiny spolu přestanou soupeřit, pokud mají realizovat společný úkol - například společně odtlačit náklaďák. V momentě, kdy dostali společné zadání se začali dávat dohromady a přestali se navzájem fackovat, i když té doby byly jejich vztahy vyhrocené na život a na smrt.
To samé platí i v širším měřítku. Záleží ale na tom, čím skupinu stmelíte. Může to být něco laskavého i nenávistného.
Na sjezdu Alternativa pro Německo na konci srpna vyzval Václav Klaus, aby masy povstaly proti elitám. Není to nebezpečná hra?
Jde o podbízení se davům s odvoláváním se na jejich domnělou moudrost. Je to rozfoukávání jiskry, která může přerůst v požár. Myslím, že ani autor sám neví, s čím si zahrává. Ukazuje se zde megalomanie narcise, který se domnívá, že stane na bílém koni v čele davů. Přitom převálcují i jeho. Velice pregnantně to formuloval v jednom svém sloupku formuloval Karel Čapek, krátce po Mnichově: "Věci se změnily ale lidé zůstali stejní. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo má v sobě nenávist, měl ji v sobě vždycky. Člověka nepředěláš, leda bys na to měl celá život. Národ nepředěláš, leda bys měl na to století. Jen dav můžeš vést dneska tak a zítra tak."
Říkal jste, že předělat národ trvá století. Čím to, že Německo nejagresivnější evropská země v první polovině dvacátého století, dnes vybízí naopak k solidaritě a toleranci?
Německo dostalo konečně za uši. Pochopitelně nebylo možné všechny nacisty potrestat, protože by tam asi zůstal málokdo. Podařilo se jim ale jasně pojmenovat, v čem selhali a co udělali špatně. V Česku k žádné "debolševizaci" nedošlo, nepojmenovaly se minulé problémy. Bolševici mnohdy zůstali u moci a nevznikla proti nim žádní struktura, která by se tomu postavila.
Prošla země tedy podobnou terapií jako psychiatrický pacient, který si uvědomí svůj problém?
Psychiatrický pacient je obvykle nemocný a Německo nebylo nemocná společnost. Šlo o poblouzněnou masu, která slepě následovala autoritu. Dnes je v čele země jiná elita a drží zemi v odlišném v kurzu. Nálada ve společnosti se ale může rázem změnit. Pokud autorita chybí, vítězí ve společnosti nejnižší IQ.
Podle poslední zprávy BIS je v Česku úspěšná ruská propaganda. Čím si vysvětlujete, že zde dopadá na úrodnou půdu?
Podobně jako bylo v Německu skutečných antifašistů jen hrstka, zde byla hrstka antikomunistů. Je patrné, že elity zde byly systematicky likvidovány a pronásledovány po většinu dvacátého století. Resentiment společnosti je zde dnes podobný jako v bývalém Rusku - měli jsme sice holé zadky, panoval zde ale pořádek a když jste se dal na správnou stranu, měl jste otevřenou cestu vzhůru. A proto si mnozí přejí návrat k jistotě pod patronát Ruska.
Úspěch dnes slaví politici, kteří staví na tom, že bojují proti politické korektnosti. Andrej Babiš při návštěvě Varnsdorfu zpochybnil romský holokaust. Je tento boj s politickou korektností také onou snahou o zjednodušení složitého světa?
Opakuju si v poslední době vzpomínky Maxe Broda na jeho první setkání s Masarykem, na to jaký to byl prý ušlechtilý a kultivovaný tvor. Když se dnes podíváme na hulváty, kteří bodují, je to možné považovat za úpadek autority. Mizí tím úplně možnost, aby společnost dostávala shora pozitivní signály. A to chybí.
