Prognostický ústav jako líheň kádrů. Kde se stala chyba?

Vzešlo z něj osm porevolučních ministrů, dva prezidenti a dva guvernéři České národní banky. Prognostický ústav měl přitom podle komunistických šéfů zachránit upadající socialismus. Kde se stala chyba?

Je 25. listopadu 1989 večer a v zákulisí Laterny magiky probíhá klíčové jednání. Budoucí prezident Václav Havel kouří jednu cigaretu za druhou a v horečné diskusi vybírá ze seznamu ministry pro příští vládu národního porozumění. Padají jména ministrů vnitra, kultury, nad vedením ekonomických resortů se ale stále vznáší otazník. Mezi disidenty totiž žádní ekonomové nejsou. Naopak na rohu Opletalovy a Růžové ulice jich je plný dům - v sídle Prognostického ústavu spadajícího pod Československou akademii věd.

Václav Havel proto prognostiky na jednání do Laterny magiky začal zvát také. Nejdříve jejich šéfa Valtra Komárka, posléze i mladší kolegy Vladimíra Dlouhého a Václava Klause. A ti chytili příležitost pevně za pačesy. Konečně se otevřela příležitost uvést v praxi teorie, o nichž dosud pouze četli a znali jen z učebnic.

"Zhruba od roku 1987 někteří z nás věřili, že k nějaké politické změně dojde a skutečnost se přiblíží našim transformačním představám," říká Vladimír Dlouhý, tehdejší náměstek Prognostického ústavu a pozdější ministr průmyslu. "Na druhé straně si nikdo z nás nedokázal představit, jak rychle se komunistický režim zhroutí."

Rozmanitá společnost

Na konci osmdesátých let platil Prognostický ústav za oázu badatelské svobody v ideologicky zatuhlém československém socialismu. "Říkali jsme si v podstatě, co jsme chtěli. Všem nám bylo jasné, že bez otevření trhu nemůže československá ekonomika dále fungovat," vzpomíná Karel Dyba, ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj v první Klausově vládě, který také prošel Prognostickým ústavem.

Tomáš Ježek, další z bývalých prognostiků, se například mohl věnovat z pohledu socialismu naprosto heretické činnosti - překládání ikonického kapitalistického ekonoma Friedricha von Hayeka. A nešlo o jediný zaměstnanecký luxus. Pro členy "Prognosťáku" nebylo obvykle obtížné získat povolení a odjet si trh prohlédnout na vlastní oči. "Cestovat po světě jsme mohli poměrně volně, a to aniž bychom se museli komukoli upisovat," vzpomíná Vladimír Dlouhý.

Pod křídly tehdejšího šéfa ústavu Valtra Komárka našla útočiště rozmanitá společnost. Generační souputníci, jako byl profesor Karel Kouba, pracovníci pohybující se na hraně šedé zóny, například Václav Klaus, mladí straníci jako Vladimír Dlouhý anebo čerství absolventi vysokých škol jako Zdeněk Tůma a Miroslav Singer, budoucí guvernéři České národní banky. Zároveň se v ústavu našlo místo i pro legendárního agenta KGB Karla Köchera. "Valtr Komárek si sice dokázal uhájit i kontroverzní osobnosti, možná ovšem někdy na úkor toho, že pak musel přijmout člověka, jako byl Karel Köcher," hodnotí Zdeněk Tůma.

Podle Valtra Komárka ovšem nešlo o zásadní úlitbu režimu: "Byl mi doporučen k přijetí s tím, že je to naprosto neškodný pán, který rád diskutuje. Byl jsem proti, a tak jsem mu dal jen třetinový úvazek," řekl Valtr Komárek autorovi těchto řádků v roce 2010. Ostatní si agenta KGB údajně skoro nevšímali. "Prognostický ústav byl v podstatě průchoďák, kam neustále někdo přicházel na návštěvy, často jsem je ani neznal," vybavuje si Ježek.

* Čím se Miloš Zeman "blejsknul" v Prognostickém ústavě? 

* Jak měl v Ústavu pomáhat Valtr Komárek?

* Jak spolupracovali ekonomové šedesátých a osmdesátých let?

Odpovědi nejen na tyto otázky se dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vyšlo v pondělí 16. listopadu.