Projev 1. místopředsedy ODS Pavla Béma

Vážený pane předsedo, dámy a pánové

Měl jsem pro Vás připraven dobrý politický projev. Krásný, kritický. Konec konců máme za sebou nejhorší volební debakl v našich patnáctiletých dějinách. Analytický. Co jiného bychom tak asi měli udělat, než se z toho volebního debaklu poučit. Nalézt příčiny, porozumět jim, co jsme vlastně udělali špatně. Optimistický. Víte, kdybychom se nechali zavalovat pouze a jenom kritikou, tak bychom velmi brzy s pravděpodobností hraničící s jistotou ztratili ty poslední zbytky sebedůvěry, které přece vždy byly naší předností.

Měl jsem připraven projev, který by ve finále měl vyústit v to samé volání, po kterém volá i Mirek Topolánek. To znamená - jednota. Protože to nejhorší co by se nám mohlo stát, kdybychom z tohoto volebního Kongresu odjeli a každý bychom stáli na jiné lodi. Chtěl jsem poděkovat a pochválit naše hejtmany a krajské reprezentace. Víte, strávil jsem s nimi osm let života, života v politice komunální a krajské. Objezdil jsem celou republiku i v rámci předvolební kampaně a mám dojem, že kraje toho udělali strašně moc. A nejenom krajské reprezentace, ale přece naši starostové, primátoři. A měli to hrozně těžké. Je strašně těžké vést tvrdé fotbalové utkání s ofenzívou v útoku. Ale zároveň nemít brankáře. To se prostě vyhrát nedá.

Chtěl jsem poděkovat našim senátorům, protože si myslím, že udělali první podstatný krok k tomu, aby na českém území byl americký radar. A protože víme, že vlády přichází a odchází, ale něco po nich musí zůstat, tak věřím, že toto rozhodnutí by po nás zůstat mělo a je to přesně ten typ rozhodnutí, které bude ovlivňovat mnoho dalších generací. Je dobré pro Českou republiku. Chtěl jsem samozřejmě s jistou mírou kritiky ale poděkovat i této vládě, protože nepochybně je to nekonečně lepší vláda ve srovnání s těmi všemi, které tady byly za osm let před tím.

Musím říci, že v konfrontaci s tou první částí dopoledního programu si vlastně uvědomuji, že to není možné. A že prostě nemohu přijít s takovýmto projevem. A tak jsem se rozhodl, že to neudělám. Ne. Rozhodl jsem se, že to neudělám.

A to protože ve mně dozrává, a myslím si, že i ve Vás, nějaká nálada, která se opírá o nějaké argumenty z toho, co jsme tady společně prožili. Slyšel jsem Mirka Topolánka a musím říci, Mirku já s tebou ve všem, s jednou jedinou výjimkou souhlasím. Kladl jsem si otázku, jak je možné, že netleskáme, když Mirek říká, chceme a schválíme, nebo uděláme vše pro schválení amerického radaru. Jak to? Říkal jsem si jak je možné, že netleskáme, když pan předseda říká, zavedli jsme rovnou daň, snížili jsme složenou daňovou kvótu o více než dvě procenta. To je skvělé, přeci. Jak to, že netleskáme, když slyšíme, že ODS pevně vězí ve svých modrých kořenech Poděbradských artikulů a že vlastně to motto našeho Kongresu je, tak trochu až zbytečné, návrat ke kořenům. Vždyť my jdeme pravou cestou a chceme jít po té pravé modré cestě. Kladl jsem si otázku, jak to, že netleskáme, když Mirek říká, že v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti se nám podařilo udělat strašně moc dobrých věcí. A že dnes prostě a jednoduše lidé jsou více motivováni k tomu, aby pracovali, než tomu bylo dřív, za socialistických vlád. To všechno mně běží a běželo hlavou s tou jednou jedinou výjimkou.

Když jsem poslouchal slova pana předsedy na adresu Lisabonské smlouvy, tak jsem si uvědomil, že čas od času jsme postaveni před rozhodnutí. A že se nemůžeme pohybovat jako v té pohádce od Boženy Němcové o chytré horákyni, ani na koloběžce ani pěšky. Že se prostě musíme rozhodnout a že to rozhodnutí má definiční znak našeho ano, nebo našeho ne. A ono to je podobné jako v partnerských vztazích, přece. Také se s plnou zodpovědností můžete rozhodnout pro ano a ono Vás pak zavazuje nějakou zodpovědností a do značné míry předurčí Váš budoucí životní osud, anebo řeknete ne, ale i to ne, Vám dává svobodu. Dává Vám svobodu v tom, že můžete hledat to, co je nejlepší. Třebas jiný vztah. A já jsem si uvědomil, že v případě Lisabonské smlouvy to je přesně tak, my prostě a jednoduše musíme říci to ano, anebo ne a nemůžeme říct ani ano ani ne. Musím se přiznat, že jsem si znovu uvědomil, jak je vlastně strašně snadné, podlehnout jakési atmosféře slov. Na té rétorické úrovni my jsme vlastně skvělí. A já jsem přesvědčen, že jestli slyšel projev Mirka Topolánka Václav Klaus, tak přece nemohl říct nic jiného než to, že každé slovo, každé slůvko, možná s výjimkou obhajoby našich národních zájmů, takže podepisuje. Přesto, pár minut poté co Mirek domluvil, tak přichází Václav Klaus a sděluje nám, nevím, jestli to pro Vás bylo nebo nebylo překvapivé, pro mne to tedy bylo překvapivé, sděluje, že trhá pupeční šňůru s Občanskou demokratickou stranou. A to protože s ní nesouhlasí. Že nesouhlasí s tím, co ODS dělá, že nesouhlasí s tím, že mu ODS věří, že nesouhlasí s tím, jak Občanská demokratická strana vládne. A musím se přiznat, že toto zmatení významu slov jejich obsahu, jejich praktického naplňování v každodenním vládnutí, otázka vzdálenosti mezi slovem a postojem, ale mezi postojem a konkrétním chováním nebo konáním, nás dneska dostává do neskutečně složitého politického prostoru a nás, mám na mysli nás, delegáty Kongresu. A tak jsem si řekl, že ten dobrý projev nechám být a že se pokusím zamyslet nad tím, co se to vlastně s námi děje. Jestli to vůbec víme. Jsem přesvědčen, že každá skutečná krize není pouze jakýmsi dramatem proher, ale je, a musí být, zároveň příležitostí, evoluční šancí. Úmyslně používám to slovo evoluční, protože také byste si za něj mohli dosadit jiné slůvko, které má úplně jiný význam a které v sobě skrývá úplně jiné kroky.

Každý evoluční proces v nás mobilizuje nějaké zdroje energie, oprašuje ty dávno zapomenuté zkušenosti, dodává nám odvahu ke krokům, možná k těm, ke kterým bychom se za normálních okolností nebo ke kterým bychom se za normálních okolností vůbec neodvážili. Řeknu Vám příběh, ten příběh je hodně starý a vrací nás do normalizačních let. Jistý normalizační akademik, jmenoval se Radovan Rychta, svého času byl ředitelem Sociologického ústavu, organizoval v roce 1977 podpisy pro takzvanou Antichartu. A to se vší svědomitostí, píli a odpovědností. Jsa na akademické půdě a znaje dobrého srdce pana akademika ředitele, někteří z jeho podřízených za ním chodili, a tak trochu nevěřícně zkoumavě se ho ptali: Pane řediteli, cože je vlastně na té Chartě, díky které my máme podepsat, jak nám říkáte Antichartu, cože je na ní tak strašně závadného. A pan ředitel odpověděl památnou větou, kterou já si pamatuji a čas od času ji tak trochu alibisticky používám, když nevím kudy kam: Nevím, přesto nebo možná právě proto věřím. Já jsem přesvědčen, že se nám, občanským demokratům, přihodila nehoda. Dokonce vážná nehoda. My jsme havarovali. Příčin této havárie je nepochybně celá řada a popsali se o ní stohy novinového papíru, jak říkal Mirek, analyzovali je politologové, nezávislí odborníci a nepochybně o nich budeme diskutovat dnes dlouho do noci.

Můžeme svádět a měsíc za námi potvrzuje, že svádíme složitý, nebo dokonce tvrdý interpretační střet o tom, co je vlastně hlavní příčinou naší prohry. Je to špatný politický marketing, nebo neschopnost prodat výsledky našeho vládnutí lidem, občanům, pro které vládneme. Je to naše neschopnost jim naslouchat, protože přece i oni mají svoji hlavu. Oni si o nás něco myslí. Oni od nás něco chtějí. Nevládneme sami pro sebe. Na žádné úrovni. Je to chybně zvolená volební strategie a absence centrální kampaně. Je to naše arogance či nedostatek elementární slušnosti. Samozřejmě můžeme se přít o to, jaký vliv mělo zavedení poplatků v lékárnách a u lékaře na volební výsledek. Kdysi symbolický protest proti naší vládě, ale ono to není to nejpodstatnější, my se dokonce můžeme přít o to, jaká je síla či vliv nejednotnosti či medializovaných afér, které nás nepochybně poškodily. Ale víte ono o ten, pro ten konečný výsledek je to vlastně úplně jedno. Náš celkový umělecký dojem to nejspíš nezlepší, a tak asi nejsnáze se s tím můžeme vyrovnat, když řekneme, na každém šprochu bude pravdy trochu.

Samozřejmě, že volební prohra je zdrcující. Je zdrcující nejen to, že nás opustilo téměř 40 % voličů, kteří nám dali hlas ve volbách v roce 2006. Nejenom proto, že 10 % z nových voličských skupin nás téměř vůbec nevolilo. My jsme prostě neoslovili nikoho z těch, kteří přišli k volbám poprvé. Je zdrcující, že volební debakl nás zbavil reálné politické síly v krajích, ale také že nám vzal stovky exekutivních pozic, které ovlivňují na komunální úrovni veřejný život. Protože nejsou to jenom hejtmané, kteří překládají politiku ODS do každodenního života, ale jsou to ty stovky těch úředníků, administrátorů, manažerů.

Je to samozřejmě zdrcující i proto, že naše volební prohra otevřela cestu k moci nejenom socialistům či těm do socialistického kabátu převlečeným komunistům, ale také těm skutečným komunistům. Fakticky tak došlo k dalšímu krůčku v polistopadové legitimizaci KSČM. Já si pamatuji, jak shodou okolností v Praze také před dvěma lety na Kongresu ODS, také na volebním Kongresu ODS, zněla odhodlaná slova, já cituji Mirka Topolánka: "Pokud budeme pro občany zárukou, že se komunisté nevrátí k moci, nemůžeme nikdy prohrát žádné další volby. Nedá-li mi tento Kongres dostatečný mandát k tomu, abych této hrozbě mohl účinně bránit, nevolte mě". Vzpomínáte si na to? Bohužel, tuto protikomunistickou záruku a či jakousi pojistku jsme prostě prohráli, přestali jsme jí být. Po 20 letech jsme pustili komunisty do zatím nejvyšších exekutivních pozic v tomto státě. A bohužel bude hůře. Bude hůře, pokud něco nezměníme. A tak dovolte, abych ještě jednou zopakoval se vší vážností, my jsme prostě havarovali. Pro kosmetické úpravy našich účesů a čechrání modrých peříček, obávám se, že zde dnes není a nemůže být ani čas ani místo.

Před dvěma lety jsme byli v té nejlepší kondici, aspoň si to myslím. S respektem jsme naslouchali našemu panu předsedovi, jak přesvědčivě říká a já jen znovu zopakuji ty věty, protože i mě dodnes znějí v uších. A přiznám se, že mě tehdy magnetizovali jakousi gravitační silou a říkal jsem si, to je ono. Vzpomínejte se mnou: "Náš úspěch stojí na tom, že se nám podařilo zbavit se oné nezasloužené nálepky arogantní a agresivní strany. Dokázali jsme získat voličské skupiny, které nás nikdy nevolily. Získali jsme zpět voliče, kteří nás volit přestali. Ty všechny jsme získali díky politice v duchu hesla "slušnost není slabost". Náš úspěch stojí na tom, že držíme slova, charakterizuje nás jednota slov a činů."

Vzpomínáte si, prosím Vás, ještě, jak jsme tomu nadšeně tleskali. Jak jsme nadšeně tleskali větám: "Pokud si udržíme image slušné a otevřené strany, nemůžeme nikdy prohrát žádné další volby!

Pokud budeme dodržovat jednotu slov a činů, nemůžeme nikdy prohrát žádné další volby!

Pokud budeme pro občany zárukou, že se komunisté nedostanou k moci, nemůžeme nikdy prohrát žádné další volby!

Pokud si udržíme elementární jednotu, nemůžeme nikdy prohrát žádné další volby!"

Ano. Tehdy jsme těmto slovům věřili. Jak je to s námi dnes? Co myslíte, jak to cítíte? Věříme nebo nevěříme? Co se vlastně s námi stalo, že jsme z toho nevím, jestli NIC. Kdybych řekl NIC, tak nás zatáhnu do vod té negativní kritiky, ze které se strašně špatně budeme dostávat ven. Ale co se tady stalo, že jsme z toho mnoho nenaplnili.

Volební prohry jsou samozřejmě zdrcující, vždy jsou zdrcující. Nicméně také přece jsou vždy součástí politického života, prostě se jednou vyhrává, jednou prohrává. Ještě můžete namítnout, že standardním řešením v takové situaci v demokraciích s vyspělou politickou kulturou, je prostě rezignovat v politickém vedení a přijmout kus své odpovědnosti. Mirek nebo Pavel. Já jsem dodnes přesvědčen, že jsme to měli udělat. Otázka je, co by se stalo, jestli by členská základna byla schopná vygenerovat nějaké jiné jméno. Jestli by to jiné jméno bylo ochotno do toho procesu kompetitivního střetu vstoupit.

Ono to není nic snadného. Já jsem si uvědomil a obdivuji za to Mirka, já jsem si uvědomil, jaká to je síla, přátelé. A uvědomil jsem si to i v tom kontextu, jak Mirek velmi rád říká, víte, na čele toho pelotonu fouká. Já to mám v duchu mého oblíbeného sportu jinak, já vím, že na těch vrcholcích fouká, ale že tam fouká takhle, to jsem zkusil nebo zakusil až ten poslední měsíc, a tak Mirku, ve vší úctě a respektu, klobouk dolů zato, s čím, jak a s jakou grácií a hrdostí jsi prostě prošel, s námi nebo my s tebou spíš, těmi posledními šesti lety a já naprosto, já jsem tleskal, když vystoupil dopoledne Mirek Kalousek a říkal, že to je pro něj čest pracovat pod svým šéfem.

Dobrá, ale někde je něco špatně a co to tedy je? Já si troufnu vyřknout soud a možná se mnou budete nesouhlasit. Já jsem přesvědčen, že náš hlavní problém je daleko závažnější a hlubší, než jsme si vůbec ochotni v této chvíli přiznat. A určitě nemůže být výčtem či součtem pouze jakýchsi dílčích chyb, o kterých jsme mluvili a budeme ještě mluvit. Dle mého názoru náš hlavní problém se jmenuje ztráta důvěryhodnosti. My jsme přestali věřit nám, a nám přestali věřit naše typické voličské skupiny. Ekonomicky aktivní, střední třída: vzdělaný učitel, lékař, státní zaměstnanec, drobný živnostník, malí a střední podnikatel. Senioři, důchodci byli přece vždy zárukou nebo významným základem našeho elektorátu. Proč nám přestali věřit? Co jsme udělali tak špatného? Čím jsme je tak zklamali nebo co jsme nezvládli, že zůstali doma? Že zůstali doma a nešli volit a v horším případě, že šli volit, ale volili Jiřího Paroubka a Davida Ratha. Myslím, že odpověď není zas tak složitá. My jsme je prostě někde zklamali. Možná v části z nich jsme vyvolali, a to je pro mne ještě horší než zklamání, zklamání je alespoň emoce. S emocí se dá pracovat. Ona se do něčeho promítne a není vyloučeno, že jednou dříve či později může promítnout ze zklamání do radosti. Ale já se obávám, že ten nejhorší možný stav, který jsme vzbudili v části našich kmenových voličů, se jmenuje: lhostejnost. My jsme totiž nejprve vybudili obrovská očekávání, naslibovali "modré z nebe" a v konečném důsledku přivedli ke zklamání, možná dokonce k velkému zklamání, neboť z těchto předvolebních slibů toho zůstalo méně, než bychom chtěli. A možná, kdybych chtěl být hodně kritický, tak si kladu otázku, jestli vůbec zůstal "modrý kámen na kameni". Možná by nám to část z nich odpustila, kdybychom se alespoň k nim uměli trochu slušně chovat a trošku jim naslouchali.

Zašli jsme ale ještě dál. Obávám se, že jsme si vytvořili jistý druh náboženství z reformního étosu. Výraz reforma se pro nás stal zaklínadlem. Stal se pro nás magnetizujícím fetišem. Stal se zaklínadlem pro širokou plejádu kroků, z nichž některé byly skutečnými reformami a jsou skutečnými reformami. I z té naší předvolební "Modré šance". Ale obávám se, že významné části z nich jsou pouze jakýmisi "kvazireformními", nebo možná parametrickými zásahy do nejrůznějších systémů a oblastí veřejného života. A dokonce některé nemají s reformní pravicovou či konzervativně liberální politikou vůbec nic společného. Přesto že za reformy je vydáváme. Možná se Vám v této chvíli rodí jakési nesouhlasné otázky nebo myšlenky, pocity. Vždyť jsme se za ty reformy tak statečně bili. Dokonce jako poslední mohykáni. Akorát jsme zůstali ve svém úsilí osamoceni a nevyslyšeni. Myslím si a jeví se mi to, že tato obava ze ztráty jakési iluze je dokonce v nás tak strašně silná, že brání našemu mozku myslet a pudu sebezáchovy pracovat. Mimochodem, myslím si, že také největší brzdou naší odvahy rozhodnout se pro nějakou změnu a já jsem na začátku říkal, dle mého názoru, není čas pro změny kosmetické, ale uzrál čas pro změnu zásadní povahy. Snesu několik důkazů, a protože nechci, aby to moje sdělení se neslo v tom duchu pouze a jenom kritickém.

Tak jeden příklad za všechny. Z naší volební vlajkové lodi ekonomické reformy s rovnou patnáctiprocentní daní pro právnické, fyzické osoby, včetně jedné sazby DPH, daňového přiznání na jednom listu A4, vzpomínáte? Prosadili jsme jednu 15% rovnou daň z příjmu fyzických osob, ovšem ze superhrubé mzdy. To fakticky představuje výši zdanění někde na úrovni, tuším přibližně asi 23 %. Ze slibované reformy veřejné správy do podoby malého, levného efektivního státu s malým počtem ministerstev, já si pamatuji na čísla 14, možná 15, možná 13. Toho také mnoho nezůstalo. Přátelé, na začátku jsme poslouchali o tom, že "Modrou šanci" se nám daří plnit.

Ale možná proto, to v nás nebudilo frenetické nadšení, protože si nejsme jisti, jestli úplně a jak hluboce.

To jediné, co nám dnes zůstává, je víra v magický obsah slova "reforma". Obava, že bychom o jeho zázračnou sílu mohli přijít. Vrátím se zpět ke svému úvodnímu příběhu. Snad dle mého názoru nejlépe vystihuje rozpoložení alespoň moje a myslím si, že i části z Vás. Ona památná věta soudruha akademika Rychty, který říkal: "Nevím, proto věřím".

"My možná nevíme, a proto věříme." Věříme nejenom v něco, co neexistuje, ale věříme také v zázrak, že ONO neexistující může přece nadále pokračovat. A co hůře, věříme dokonce v takový iracionální nesmysl, a to totiž, že bude-li ONO neexistující pokračovat, lidé změní svoje postoje, své chování, své voličské preference a my získáme zpět jejich ztracenou důvěru. Pojďme zkusit tuto úvahu dovést do absurdna. Je možné si představit situaci, ve které taková iracionální změna postojů probíhá u našeho typického voliče: vzdělaného, ekonomicky aktivního, náročného a kritického. Víte, to přeci víme, že naši voliči prostě nejsou hloupí a nenechají se opít rohlíkem či chytit se na nějakou naši pohádku.

Aby toho nebylo dost, mám pro Vás, bohužel, ještě jednu a poslední špatnou zprávu. Možná, že to je dokonce zpráva nejhorší. My jsme přestali důvěřovat sami sobě. To je pro mne totiž jediné možné vysvětlení, proč jsme spolu přestali mluvit. Proč jsme se místo otevřené vnitrostranické diskuse nad klíčovými otázkami a problémy vládnutí, vládnutí prostě není jednoduché. Samozřejmě mají všichni ti pravdu, kteří říkají, že se stáváme jakýmsi ostrůvkem pozitivní pravicové nebo alespoň jakés takés pravicové deviace v současné Evropské unii.

Ale přesto toto nás nemůže nebo dokonce nesmí zavést do vod, kde vnitrostranická diskuse nad klíčovými otázkami vládnutí není a uchylujeme se k tak častému konstatování, a teď jsem zvědav, komu z Vás to zarezonuje v hlavách "Tady o tom nemůžeme mluvit, totiž někdo z nás by to vykecal... "Já si také pamatuji věty z úst Mirka, když říká "Věřte mi, vím přeci, co dělám", a já jsem věřil a všichni jsme věřili. Naši víru ve zdravý úsudek a politickou prozíravost v nás, v naše elity včetně mne, jsme povýšili na základní dorozumívací prostředek. A obávám se, že místo zdravé diskuse jsme porodili jakousi formu, a teď, prosím, nekamenujte a neházejte na mne shnilá rajčata, ale v jakousi formu elitářského diktátu. Tedy pravého opaku toho, v co věříme a co jako konzervativně-liberální strana hlásáme. Dokonce se nám podařilo vytvořit atmosféru, ve které nesouhlas či názorová odlišnost začala být interpretována jako zvláštní druh podivínství, ale co hůř, v horším dokonce jako otevřený projev nepřátelství.

Nic naplat, i já jsem v tom až po uši přátelé, i já jsem si přece vysloužil od Mirka, Petra či Ivana tu, pro mne tak strašně nepříjemnou nálepku a chtěl jsem říct hloupou, ale řeknu nepříjemnou, ona možná hloupá není, ona je vlastně hrozně vážná, toho "okopávače kotníků". Toho, který v té sportovní disciplíně

mlátí hokejkou na těch méně viditelných místech, a tím nějakým způsobem dráždí, zneklidňuje, poškozuje, neférovými prostředky svého soupeře. A já říkám v tomto případě ne vůbec svého soupeře, ale svého parťáka, partnera, šéfa. Člověka, kterého já si nesmírně vážím, člověka u kterého prostě já vím, že prošel neuvěřitelnou evoluční cestou. Ze senátora, z Mirka Topolánka, se stal politik a z politika se stal státník. Ano, já v to věřím.

Nechali jsme v nás vyrůst dokonce takovou nedůvěru přátelé, a nezlobte se, že to tady řeknu otevřeně před sdělovacími prostředky, že po skončení některých místních, oblastních či regionálních sněmů v uplynulém měsíci, kdy tady hodně foukalo, jak na Mirka tak na mě, možná i na některé z Vás, tak za mnou chodili delegáti se slovy: "Pane místopředsedo, Pavle, primátore - my jsme se báli vystoupit. My jsme se báli k tomu něco říct. My jsme nechtěli, my si něco myslíme, my to jednoduše neřekneme." Sami jsme se stali obětí našeho vlastního siláctví, autoritářství, demagogie, a není to o vině. Není to vině toho či onoho, je to prostě problém nás všech. Úmyslně zde hovořím v množném čísle, obávám se jako lékař, že touto nakažlivou chorobou trpí většina z nás, stoprocentně Vám mohu říci, včetně mne. Něco tak normálního a potřebného, jako je svobodná diskuse a různorodost názorů jsme degradovali do podoby "neloajality" a "nejednoty". Tam, kde chybí diskuse, přichází buď němá, hluchá a slepá víra, případně obtížně skrývaná nespokojenost anebo, ta třetí možnost je neřízené, autonomní jednání jednotlivců. A tak jsme se tedy rozdělili na tři velmi nesourodé tábory. Tábor zastánců němé a slepé víry, na tábor nespokojených "tichých remcalů" nebo "okopávačů kotníků", no a na zatím, naštěstí pouze jakýsi "táborek" sólistů vyluzující v rozpadajícím se orchestru tóny kakofonie, něčeho, co tam nechceme slyšet, co nás tahá za uši.

Vážení přátelé,

toto je pravá tvář a skutečná naší nejednoty. Kdo patří, do kterého tábora nechám na Vašem ctihodném uvážení. Za zmínku snad stojí jenom to, že takto nesourodou "partu" není vůbec jednoduché řídit. Zvláště v situaci, kdy každý jeden samotný hlas poletující nad hlasovacím zařízením v Poslanecké sněmovně může mít podobu smrtícího šípu do naší "reformní magie". A teď nezáleží na tom úplně, jde o princip, nezáleží na tom, že to je smrtící šíp do reformy našeho zdravotnictví. Nezáleží, jestli to je smrtící šíp do jakéhosi "kvazireformního, parametrického zásahu", do nějakého systému, třeba daňového systému. Byť dobrým směrem. A dokonce ani nezáleží na tom, že to může být smrtící šíp, který zasahuje levicový blud. Jde o princip. Co asi tak může dirigent s takovým orchestrem udělat? Hulákat, že si div, že si hlasivky vykřičí, strašit, démonizovat, strašit imperialisty, socialisty, krizemi, katarzemi? Může samozřejmě obrátit ten smrtící šíp proti samotnému autorovi nebo zlomit taktovku a prostě a jednoduše jít domů. Také se Vám teď vybavují různé podoby příhod a patálií, které nás provázely v posledním roce? Které nás provázeli nejenom v Poslanecké sněmovně, ale i na stránkách denního tisku. V hlavních vysílacích časech večerních zpráv?

Vířivé lázně, tajemné archívy, demagogické záplavy slov o hrůzách socialistické Evropy s nekonečnou gravitační silou, které se nemůžeme ubránit. Dámy a pánové, to je důvod pro to, abychom ratifikovali Lisabonskou smlouvu. Neděste se, pravý opak je pravdou. Přesně pokud toto platí, tak je to také důvod, proč nesmíme ratifikovat Lisabonskou smlouvu!

Samozřejmě že existuje ještě jedna pozitivní cesta. A možná, že jediná možná konstruktivní cesta. Sednout si s celým orchestrem zkušených hudebníků a jedinečných virtuózů, my tady sedíme - Kongres, sedí tady ministři, zkušení politici ošlehaní větrem, bouří, hodně toho viděli, zažili, umí - jedinečných virtuózů. Tedy Vás všech, nás všech a začít spolu mluvit. Najít zároveň tu nejvyšší možnou míru společného zájmu. Ale ono přece nemůže jít jenom o zájem.Ono musí jít primárně i o odpovědnost. Tedy upřímně řečeno, hledat nejvyšší společnou míru naší odpovědnosti. Nejenom za tuto vládu. Na začátku jsem řekl, vlády přichází a odchází. Samozřejmě, že mohou přijít daleko horší vlády. No, může třeba přijít i lepší vláda, abych nebyl zase tak skeptický. Společným jmenovatelem a společnou hodnotou naší zodpovědnosti je ale přece zodpovědnost za osud té české pravicové politiky. A především a hlavně, vždyť platíme příspěvky, jsme členy ODS, tedy za nás. Za budoucnost a osud ODS. Nic jiného nám totiž nezbývá. Cesta k jednotě, a tedy i síle, je těžká, bolí, nicméně je možná. Jednota není a nemůže být nástroj sám o sobě. To by stačilo, kdybychom se tady poplácali po zádech, rozjeli se "budovatelsky jednotní" zítra do svých domovů, regionů, oblastí a vše běželo dál.

Prostě bychom se rozhodli pro jakousi nezměnu, potvrdili bychom kontinuitu, přece musíme jít do té Evropské unie s nějakou jasnou vizí a odpovědností. Nesmíme zůstat stranou, nesmíme přivést Českou republiku k nějaké mezinárodní ostudě. Jednota je stav, který není nástrojem, je výslednicí složitého a nejspíše dlouhého procesu. Jeho součástí jsme my všichni, Petr, Pavel, Mirek. Jeho součástí je ale i pan prezident a teď jsem se zarazil, protože si kladu otázku, jestli součástí tohoto procesu může být i pan prezident, který dnes přestal být čestným předsedou ODS. Samozřejmě, že nejenom může, ale musí!

Copak neplatí něco z těch fundamentálních hodnot z těch kořenů, kterým se možná někdo někdy vysmívá, že to jsou abstraktní klišé. Nejsou to žádná abstraktní klišé, je to prostě obsah naší víry nebo je to obsah naší politické ideologie.

Vraťme se na začátek, já jsem řekl, že jsme havarovali. Tedy vraťme se k havarovanému autu. Je možné do něj nastoupit, odjet. Je možné, aby se za volant posadil šofér, který havaroval: Ano nebo ne.

Já myslím, že ne - já nevím, co si myslíte vy. Je možné, abychom současnou situaci vnímali jako krizovou, která si žádá krizového manažera. Já si troufnu tvrdit, že jde o víc. Krize je krize, ale nám jde přece o osud a o budoucnost. Nám jde o to, abychom neztratili, tak jako se to stalo v krajích, vliv na veřejnou správu, vliv na veřejné dění. Aby prostě tak, jako kraje jsou dnes oranžovo-rudé, aby, proboha, za 2 roky nebyl oranžovo-rudý Senát. Uvědomujeme si, že obhajuje ODS 18 senátorských mandátů a sociální demokracie nulu? A že to je zatraceně rizikový základ, možná že pro budoucí další prezidentskou většinu v roce 2013, ale abychom neztratili i naše velká města i malé obce tam, kde má ODS možnost ovlivňovat veřejný život. Já se bojím i o sebe, já se Vám otevřeně přiznám. Mám pocit, že začínáme být rizikovým, ohroženým druhem.

Začněme u kol a pneumatik toho našeho havarovaného auta. Spojují nás se zemí a vedou, kam uznáme za vhodné. První, druhé, třetí i čtvrté nepochybně reprezentují fundamentální hodnoty, které nás spojují. Pravé přední: "svoboda a nedotknutelnost soukromí". Já to zopakuji, protože to tak je, my nemůžeme, a v tom má Mirek pravdu, a není třeba prostě hledat nějaký jiný obsah, základ naší víry. Levé přední: "malý, levný a efektivní stát s nízkými daněmi chránící maximální prostor pro individuální lidské svobody". To není klišé, to přeci děláme a musíme dělat na každé úrovni našeho veřejného konání. Levé zadní: "nezadlužená budoucnost a zodpovědná fiskální politika". Pravé zadní: "solidarita zodpovědných vycházející z individuální zodpovědnosti, každého z nás a solidarity se sociálně potřebnými". To jsou ony fundamenty, já říkám, dobře nafouknutá kola. Těm věříme a překládáme je do normálního srozumitelného jazyka našim voličům při každodenním rozhodování. Není nic zázračnějšího a všichni ti novináři, kteří to po mně například v uplynulém měsíci chtěli, to nenajdou, protože toto je obsah naší krve. Občanské demokratické krve. Je to to, co je v našich duších, v našich mozkových závitech. To osvědčené - jsme konzervativní politickou stranou, proč bychom to měli měnit. Nechť tedy tyto pneumatiky jsou dobře nahuštěné, nechť tyto duše jsou takové, které nás povedou se svým vzorkem správným směrem.

Oni nás povedou tím složitým terénem. Budeme muset překonávat překážky, budou nás chránit před smykem. Nechť volantem je naše zahraniční politické ukotvení. I ono nás musí vést správným směrem v dnešní Evropě i v dnešním globálním světě, který je zmítán ekonomickou krizí, která dopadne i nejspíše na Českou republiku. Nechť národní zájmy nám umožňují vybrat a jejich ochrana, složitou zatáčku federalizující se Evropské unie. Brzdou nechť jsou naše nepřekonatelná tabu - komunisté a další totalitní ideologie. Plynem, ať je pak naše společná vůle po vítězství. Za palivo ať slouží naše permanentní potřeba svobodné a otevřené vnitrostranické diskuse, která je založená na pokoře, toleranci, respektu jednoho k druhému, ochotě naslouchat, učit se. Naše pobouraná karosérie je možná trochu problém, nicméně ona je tím politickým marketingem. Jistě jsme jej strašně podcenili. Nepochybně se bez něj nedá vyhrát. Koneckonců ani auto, které je nabourané, si nebudete kupovat s nějakou velkou radostí. A to naše auto musí mít hezkou karoserii a ta barva musí být pěkně modrá. Ani černá, ani zelená, ani oranžová, ani duhová.

Občanská demokratická strana se nachází nepochybně ve vážné, možná nejvážnější situaci, kterou jsme zažili po "Sarajevu" v roce 1997. Přesto atmosféra, kontext i pravděpodobné vyústění té dnešní krize je podle mého názoru úplně jiné, než ve srovnání nebo v čase "Sarajevských událostí". "Sarajevo" nebylo útokem na samotnou podstatu ODS, ale spíše neúspěšným pokusem o politické vytlačení jejího zakladatele, tvůrce ideové podstaty Václava Klause. Ten dnes přestal být čestným předsedou. Dnes jsme v jiné situaci. My vedeme ideový střet o obsah a styl naší politiky. A já Vám mohu garantovat se stoprocentní jistotou, já nemám v úmyslu se angažovat v jakémkoliv štěpení ODS. Ti z Vás, kteří mě veřejně otevřeně nebo jenom v duchu z toho kdy obviňovali, tak já Vám mohu dát jistotu, že jste vedle, jak ta jedle. Já jsem vstoupil do ODS v "sarajevském čase" kvůli "Sarajevu" jako výraz naprostého nerespektu vůči těm, kteří v té době ODS štěpili. Zažil jsem a prožil jsem "sarajevské události" z bezprostřední blízkosti Strakovy akademie? Ne, já jsem přesvědčen, že nám nehrozí žádné "Sarajevo". ODS musí a odejde z tohoto volebního Kongresu jednotná. Bez ohledu na to, kdo bude v konečném důsledku vítězem. Vítězství navíc nelze měřit jinak než úspěchem. A to ne úspěchem jednoho či druhého kandidáta či táborů, které toho, či onoho kandidáta podporují. Ale přece vítězství musíme měřit úspěchem v příštích parlamentních volbách, tedy rokem 2010. Jsem přesvědčen, že pouze a jenom jednota, jejímž cílem a smyslem směřování a každodenní práce je toto: Tak je jednota, která nás může dovést k vítězství. Neříkám, že dovede, protože jsem realistou. Ovšem má

jednu kardinální podmínku. A to totiž, že nedojde k fundamentálnímu popření našich ideových zásad postavených na těch Čtyřech poděbradských artikulech, včetně ochrany a obhajoby národních zájmů.

Dámy a pánové, chceme-li uspět, musíme vrátit obsah slovům - trpělivost, odvaha, profesionalita, pokora. Musíme vrátit obsah našim slovům a garantovat jejich jednotu s našimi činy. Musíme si přestat nalhávat, že se vlastně nic neděje a že je možné v této krizové situaci prostě nastoupit do toho nabouraného auta a jet dál. Nic se nezmění. Jediný, kdo možná z vedení ODS odejde, bude jeho 1. místopředseda. Nevím, nevím, jestli to je ta šťastná cesta, která nás změnou provede k příštímu volebnímu vítězství. Je třeba nabít Občanskou demokratickou stranu novou energií, novým optimismem, novým étosem, dokonce étosem a obsahem, který vzbudí i zvědavost a zájem lhostejných voličů.

Já jsem na začátku řekl, že možná horší než zklamání, je lhostejnost. A jak chcete pohnout lhostejností lidí? I zvědavost musíme vzbudit. Bez zásadní změny v osobách, obsazení, obsahu i stylu komunikace to nepůjde. Čeká nás dlouhá cesta. Chceme-li uspět, musí na jejím konci být znovunalezená důvěra našich občanů, těch, kteří pravicové politice a pravicovým idejím věří. Jedna prohra nás, přátelé, nesmí srazit na kolena. I dnes bychom se přece měli řídit starým, dobrým, osvědčeným heslem: "Nic nekončí. Jedeme dál!"

Děkuji za pozornost

MUDr. Pavel Bém, 1. místopředseda ODS a předseda pražského RS ODS a primátor hl. města Prahy