Společnost a násilí
Psychopatolog: Masoví vrazi zabíjejí i kvůli touze se zviditelnit

Deset tisíc násilných činů vidí v televizi každé dítě dřív, než mu je dvanáct. Za masové vrahy si proto společnost může tak trochu sama, říká Andrej Drbohlav. Jako psychopatolog studuje temné hranice lidské duše, coby výtvarník z nich naopak čerpá.

Proč to člověk udělá? Vezme pušku a vystřílí hospodu, vejde do metra a bodne cizince do krku...

To je složitá otázka. Musíte vnímat celou řadu faktorů. V jaké situaci se vrah nachází a jak dokáže vzdorovat stresu. Svoboda dovede být svazující, lidé se touží mít lépe. Srovnávají se s ostatními. Očekávání se snadno mění ve zklamání. Prožívají vnitřní trýzeň, když se úspěch nedostaví. Navíc většina masových vrahů vidí svět paranoidně.

Masová vražda tedy hraje roli ospravedlnění vlastní existence?

Vražda je v těchto případech nástrojem pomsty a ukojení touhy po zviditelnění. Dlouhodobě pociťovaná bezmoc změněná v krátkodobou moc. Většina z nich má tendenci napsat manifest, kde své činy vysvětlují. Můžete i s některými důvody vnitřně souhlasit, ale dohromady je to takové klubko nářků. Žádný stres nemůže ospravedlnit takový čin.

Na sympatiích k vrahovi staví i filmová produkce. Co říkáte na to, že se třeba seriál Dexter stal nejsledovanějším seriálem za posledních deset let?

U Dextera vznikl mezi diváky dojem, že když sériový vrah vraždí jiné vrahy, tak je vlastně hrdina. Nebezpečný klam je také v tom, že drtivá většina fiktivních agresorů ve filmu není potrestána. Místo trestu se dostaví glorifikace. Vrah je zkrátka sekáč.

Mají lidé potřebu napodobovat filmové idoly?

Ano, poměrně často, tedy alespoň pokud se bavíme o masových vrazích. Světová kriminalistika zná celou řadu kauz, které byly motivovány Dexterem nebo jinou postavou. U masových vrahů, v menší míře u těch sériových, hraje velkou roli nápodoba. Zároveň neúspěchy spojené se zlem jsou divácky populárnější než úspěchy. Málokdy se díváme na to, jak byl někdo dopaden, jak úspěšná je policie. Mluví se o pachatelích, kteří unikají, u těch známe i velikost bot. Oslabené články v nich najdou svůj idol.

Jak mohou ženy milovat třeba Hannibala, když jde o chlapa, který by na závěr romantického rendez-vous povečeřel jejich nohu?

Je to vzdálené zlo, které není na dosah. Instantní nebezpečí. Rychle dostupné, rychle prožité a rychle opuštěné. Neohrožuje jejich svět a lidé se rádi bojí. Strach dávkovaný v rozumné míře je vzrušující. Navíc je zde charisma postavy a charisma herce. A jen na okraj, Hannibal by na závěr rendez-vous určitě nešel po vaší noze.

Zpět k Dexterovi. Lidé tedy touží po soudci, který neřeční, ale jedná?

Ano, část lidí touží po soudci, který - jak by řekli producenti seriálu - loví lidi, co jsou ještě horší. Touží po surovosti, syrovosti a přímočaré spravedlnosti, jak ji známe z přírody. Totiž i v přírodě se odehrávají zločiny, krádeže, loupeže, znásilnění a vraždy. Příroda je krutá, někdy nespravedlivá, ale z hlediska zákonů všem srozumitelnější. Lidé lžou nejvíc, když jde o spravedlnost. Miliony dětí na světě hladoví, zatímco nejhorší kriminálníci mají ve vězení na výběr z pěti jídel.

Zvíře ale obvykle neloví pro vlastní potěšení.

To není tak úplně pravda. Některá zvířata loví pro prosté potěšení z lovu, pro nadšení z nadvlády a svou kořist, ať už ji sežerou, či nikoli, nejprve doslova umučí. Různé odlesky potěšení z násilí mají kočky, primáti, delfíni, kosatky, a dokonce i býložraví sloni.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 14. KVĚTNA 2015.