"Pilotoval 55 různých typu letadel. Za války bojoval v Anglii, kde byl sestřelen. Z hořícího stroje vyvázl s těžkými popáleninami. Komunisté mu po válce místo poděkování řekli, že kvůli znetvořenému obličeji už nemůže být letcem a důstojníkem," vypráví Josef Koukal mladší (67) příběh svého otce, legendy, která dosud marně čeká na docenění.
Josef Koukal mladší je na svého otce nesmírně hrdý, přestože měl kvůli němu v životě spíš jen problémy. Celou rodinu někdejšího letce západní armády komunisté všemožně šikanovali. V šedesátých letech se mladý Josef Koukal chtěl stát také letcem, místo do pilotní školy ale putoval ke stavebním technickým praporům. O to víc se Josef Koukal mladší upnul na letecké příběhy svého tatínka, které hltavě poslouchal pokaždé, když je otec někomu vyprávěl. Doma v Luži na Chrudimsku schraňuje v papírové krabici své poklady: ohořelý mikrofon, havárií rozbité letecké hodinky značky Zenit i palivový filtr z motoru. Vše z osudného letu, když byl jeho otec 7. září 1940 nad Británií sestřelen a těžce popálen. A nesmírně ho mrzí, že Josef Koukal starší nedostal před šesti lety in memoriam od prezidenta Klause nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva, přestože ho na ně vláda navrhla. Od té doby si na něj nikdo nevzpomněl a nebyl ani povýšen do generálské hodnosti, ačkoli svaz letců ministerstvu obrany podával návrh už v roce 1995.
Klacek v kabině
Prvorepubliková armáda intenzivně budovala letecké síly a hledala zdravé, tělesně zdatné a psychicky odolné chlapce s vlasteneckým cítěním, na vzdělání a sociální status se moc nehledělo. Josef Koukal těmto požadavkům plně vyhovoval. Narodil se 6. května 1912 v Jenišovicích u Vysokého Mýta v rodině zemědělců jako osmé z devíti dětí, vyučil se automechanikem. V roce 1929 se přihlásil do prostějovského leteckého učiliště, kde začal elementární výcvik.
Pane Koukale, s adepty na letectví se tehdy nikdo příliš nepáral a ztráty na životech byly při výcviku běžné. Jak to snášel váš otec?
Když v sedmnácti letech nastupoval do letecké školy a vyplňoval papíry, v dotazníku byla kolonka - kde chcete být pohřbeni. No a skutečně to mělo svůj účel. V chebské stíhací škole létali na jednoplošnících BH a říkalo se jim Bosky. Bylo to ale strašně vratké letadlo a zabilo se v něm úplně nejvíc kluků. Jednou si otec četl před hangárem knížku a vidí, jak se jeho kamarád dostal do ploché vývrtky a práskl sebou o zem. Otec odhodil knížku, utíkal k troskám, vytáhl kamaráda, byl plný krve a zemřel mu v náručí. Důstojníci si jen přečetli, kde chce být pohřben, nechali odvézt tělo a tatínkovi řekli, ať se jde umýt, a za chvíli, jako by se nic nestalo - Koukal na start!
To je něco úplně jiného, než jak to chodí dnes. Po každém neštěstí při výcviku se až do vyšetření příčin nesmí létat, je zakázáno cvičit nebezpečné manévry a takto vratké letadlo by asi nikdo nepustil do vzduchu. Znamená to, že tehdejší generace pilotů byla tvrdší a zocelenější?
Výcvik byl velmi tvrdý, klukům nedali vydechnout, byla to skutečná příprava na válku. Stalo se třeba, že se zabili žák i s instruktorem, protože v letadle bylo dvojí řízení. Přišlo se na to, že pilotní adept dostal křeče, a tak svíral řízení natolik pevně, že učitel to své ohnul, ale stejně ho nepřetlačil. Poté si instruktoři brali do kabiny klacek, aby v takovém případě praštili žáka po hlavě. A jak se postupně zabíjeli i další letci z jejich skupiny, ti ostatní si shromažďovali fotografie z jejich havárií a věšeli je do skříněk. Jednoho dne jim velení udělalo ve skříňkách obrovskou šťáru a všechno jim zabavilo, aby se těmito věcmi tolik nestresovali.
Cesta z ohně
Josef Koukal jako polní stíhací pilot předváděl akrobacii na leteckých dnech, se svojí sestavou zvítězil například v Karlových Varech v roce 1934. Po odchodu z armády vyhrál konkurz na továrního pilota u nově vznikající firmy Beneš a Mráz v Chocni. Chystala se vyrábět lehká sportovní letadla pro podnikatelskou klientelu. Josef Koukal tu zalétal dvanáct prototypů, přitom s devátým měl těžkou nehodu, kdy mu trubka z konstrukce letadla skoro prorazila krční tepnu.
Československa nacisty a v srpnu 1939 přešel Josef Koukal hranici do Polska. To se už chystalo na válku s Německem a o československé vojáky a piloty především mělo velký zájem. Válka v Polsku v září 1939 však byla především chaotickým ústupem před silnou německou převahou. Josef Koukal se nakonec dostal se přes Blízký východ do Francie a po její kapitulaci do Anglie.
V té době, v létě 1940, začala německá luftwaffe s hromadnými nálety na Británii. Koukal absolvoval první let 21. srpna v řadách nově vzniklé 310. československé stíhací perutě na stroji Hurricane a 3. září sestřelil německou stíhačku Messerschmitt Bf-110C. Osudným se mu stalo 7. září, kdy vyrazil proti obrovské skupině letadel mířící na Londýn. Sestřelil sice jeden Messerschmitt, sám ale dostal zásah do nádrže a jeho letoun začal hořet. Nemohl se z něj dostat, zle popáleného ho vymrštil až výbuch, kdy se jeho Hurricane doslova rozpadl ve vzduchu. Koukal letěl ještě přes tři kilometry volným pádem, aby uhasil hořící kombinézu. Kousek nad zemí otevřel padák a přistál na ostrůvku Sheppey v ústí Temže.
Po injekci morfia ještě sám nastoupil do sanitky, po příjezdu do nemocnice k němu ale už jen zavolali kněze, aby mu dal poslední pomazání. Když neumíral, a naopak přicházel k sobě, odvezli ho do nemocnice Green Victoria k legendárnímu plastickému chirurgovi Archibaldu McIndoeovi, který během války proslul léčením popálených letců a jejich navracením do života. Josef Koukal byl jedním z jeho prvních pacientů.
Pane Koukale, i pro McIndoea byla taková zranění nová, byla i léčba vašeho tatínka lékařským pokusem, který buď vyjde, nebo ne?
Byl popálený asi na 72 procentech těla, na rukou a nohou měl černý krunýř, uniformu spečenou s kůží. Několik dnů ležel ve vaně napuštěné solným roztokem a ten krunýř mu odstraňovali. Byla to strašná bolest, a tak mu řekli, že až to nebude moci vydržet a bude upadat do bezvědomí, aby dal znamení a oni přestanou. Když to z něj sloupali, měl většinu povrchu těla otevřenou pro infekci, díky mimořádné fyzické i psychické odolnosti ale přežil.
Jak dlouho trvalo, než se mohl zase vrátit do života?
Prodělal 22 plastických operací a kromě rukou a nohou měl uhořelá i oční víčka. Půl roku mu dávali jen mokré hadry na oči, aby mu nevysychaly, pak mu je přišili zpátky. V oku měl dvě střepiny, ty mu raději nevyndávali. Přesto chtěl znovu létat, a i přes nesouhlas lékařů se mu to podařilo. V zimě 1943 usedl s ohořelým obličejem a pokroucenýma rukama do letadla. Dochoval se nám takový kolíček na šňůrce, o kterém jsme dlouho nevěděli, k čemu sloužil, prozradil to po letech až jeho spolubojovník. Když se startoval motor, pilot musel zmáčknout na palubní desce magneta. Můj tatínek to ale zkroucenými prsty nedokázal, a tak k tomu používal tento nástroj. I přes svá postižení ale nakonec létal, a to i do boje.
Příliš ošklivý důstojník
Po válce zalétával ještě v Chocni stroj typu Sokol. V roce 1947 byl předvolán už jako major na vojenskou správu. Řekli mu: vy nemůžete být pilotem ani důstojníkem československé armády, protože máte pokroucené ruce, a hlavně zohyzděný obličej. Penzionovali ho jako válečného invalidu s důchodem 917 korun měsíčně. Bez toho, že by rodinu podporovali příbuzní třeba bramborami, by nepřežila.
Josef Koukal zemřel 23. prosince 1980 na infarkt. Hned po roce 1989 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka a v roce 1996 dostal od prezidenta Medaili za hrdinství. V říjnu 2010 navrhla vláda prezidentovi Václavu Klausovi propůjčit Josefu Koukalovi nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva. Dosud ale nedostal nic.
"Prezident Klaus vždy upřednostňoval vyznamenávání žijících veteránů," říká tehdejší hradní kancléř Jiří Weigl. "Vyznamenání in memoriam si přebírá někdo jiný a konkrétní příběh zapadne," dodává. Podle historika a kurátora leteckých sbírek Národního muzea Michala Plavce je ale právě Koukalův příběh naprosto ojedinělý a pozornost si zaslouží: "Vše, čím si prošel a co si protrpěl, bylo skutečně mimořádné. Je jedním z letců, kteří by určitě nejvyšší vyznamenání dostat měli."
* Co obnášela práce zalétávacího pilota v choceňské "Mrázovce"?
* Josef Koukal se jako jeden z mála československých vojáků v polské kampani dostal do Francie a Británie ústupem přes Rumunsko. Jak se mu to podařilo?
* Jaké byly jeho návraty k létání?
* Proč nemohl létat v osvobozeném Československu?
* Jak za komunistického režimu unikl vězení?
* Už v polovině šedesátých let ale mohl letět do Anglie - jak se mu to podařilo?
Odpovědi na tyto otázky a celý text článku si přečtete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 19. prosince 2016.
Autorem článku je Šárka Kuchtová.
