Za radikalizaci mladých francouzských muslimů, z jejichž řad jsou i strůjci pátečních útoků, může také nezvládnutá integrační politika Francie, myslí si Andrea Sedláčková, filmová režisérka žijící v Paříži. Jasný názor má i na společné vystoupení českého prezidenta Miloše Zemana s hnutím Blok proti islámu. "Nikdo z předních politických představitelů Francie včetně Marine Le Penové by nikdy na takovou akci nešel," říká autorka knihy Moje pařížská revoluce v rozhovoru pro TÝDEN.CZ.
Jaká teď panuje v Paříži atmosféra?
Zdá se mi, že je v metru a v ulicích méně lidí, město se vyprázdnilo, jako to bývá o prázdninách. Samozřejmě, všichni jsou tím zasažení. Zemřelo 129 lidí, konečný počet obětí bude nejspíš ještě větší, a hlavně všichni víme, že nejsme na konci téhle děsivé nenávistné spirály. Když o většině vrahů policie nic nevěděla, když nezaznamenala jejich přípravy, tak to bohužel naznačuje, že takových teroristických buněk tu mohou být desítky a s velkou pravděpodobností do několika dnů, týdnů či měsíců přijdou další útoky. Nikdo teď radostně nepůjde dělat vánoční nákupy do obchodních center, nikomu se nebude chtít chodit do kina, do divadla, na velká sportovní utkání.
Po útocích na Charlie Hebdo jste poznamenala, že by Francouzům udělalo dobře, kdyby se vůči atentátům viditelněji vymezila i muslimská komunita. Máte pocit, že tentokrát odsuzují francouzští muslimové útoky hlasitěji?
Ano. Je to i rozdílem v obětech útoků. Tentokrát jsou mezi nimi také muslimové. V lednu byli hlavními oběťmi autoři karikatur proroka Mohammeda, které je silně pobuřovaly. Ostatně tehdy i dost dětí ve škole odmítlo uctít minutou ticha památku obětí, protože z domova přišly s tím, že Prorok se nesmí zesměšňovat. Osobně jsem žádné muslimy na lednové třímilionové demonstraci po útocích nezaznamenala.
Jak si vysvětlujete, že terčem teroristických útoků je v poslední době opakovaně Paříž, potažmo Francie?
Jednak proto, že Francie útočí v Sýrii na pozice Islámského státu, za druhé proto, že zde teroristé vyrostli a asi mají potřebu si s touto společností jaksi vyrovnat účty. Z těch osmi pátečních teroristů se alespoň šest narodilo ve Francii, měli její občanství. Jsou dětmi imigrantů, ale vyrůstali tady, prošli zdejším školstvím, které se jim snažilo vtisknout základní hodnoty místní společnosti, tedy rovnost, volnost a bratrství. Teoreticky tedy stáli na stejné startovní čáře jako všichni ostatní.
Přesto si ale tyto hodnoty evidentně neosvojili. Je to chyba francouzského systému?
Životní osudy těch předcházejících teroristů se identicky opakují. V pubertě začali krást a obchodovat s drogami, pak šli do vězení a tam se zradikalizovali. Anebo ani do vězení nešli, ale hledali východisko ze své nezakořeněnosti jinde a našli ho ve víře. Potkali se s nějakým radikálním imámem, který je přesvědčil o tom, že naše společnost je špatná, že proti ní musejí bojovat. Mnozí z nich odjeli na výcvik do Sýrie a sem se pak vrátili zabíjet. A co je novinka, také se zasebevraždit. V pátek byla poprvé Francie konfrontovaná s kamikaze, kterým už nejde ani o vlastní přežití. To je další strašná dimenze.
Vy už jste po útocích na Charlie Hebdo mluvila o tom, že francouzská integrační politika je špatně nastavená. Proč, v čem?
Alžírští, tuniští, maročtí rodiče dnešní mladé generace přišli do Francie s tím, že se chtějí přizpůsobit a jsou ochotní se své tradice částečně vzdát, například ženy byly ochotny sundat si šátky a jít pracovat. Jenomže, a to Francie a další země podcenily, ty miliony lidí, které sem přišly a přicházejí, nestačí jenom ubytovat a dát jim peníze, je potřeba jim dát společenské uplatnění, práci.
A to je v době, kdy nezaměstnanost dlouhodobě stoupá, problém.
Přesně. Takže vznikají ghetta, ve kterých obyvatelé žijí jakoby odděleni od zbytku společnosti, protože nechodí do práce a mluví spolu jakousi specifickou francouzštinou těchto předměstí. Někdy neovládají spisovný jazyk ani natolik, aby je někdo přijal například jako prodavače. Je to začarovaný kruh. Jak nemohou do většinové společnosti proniknout, tak se více uzavírají do svého světa, v případě muslimů do světa mešit a imámů. Ale chci upozornit, že jde jen o malé procento, myslím, že většině přistěhovalců a jejich dětem se daří integrovat.
Vy jste v době útoků byla v Česku. Jak jste se o nich dozvěděla?
Byla jsem v jednom pražském divadle a měla vypnutý mobil, který jsem zprovoznila až o půlnoci. A okamžitě mi začaly naskakovat esemesky, jestli jsem v pořádku, a já nejdřív netušila proč. Od míst útoků bydlím tři minuty pěšky, takže to tam velice dobře znám. Je to čtvrť, kam se v pátek chodí na skleničku, a být v Paříži, klidně jsem se tam mohla nacházet i já.
Máte dvě děti, patnáctiletého syna a desetiletou dceru, byly s vámi v Česku, nebo zůstaly v Paříži?
Děti byly v Paříži. Samozřejmě byly šokovány hrůzností situace a také tím, že se ty vraždy odehrály tak blízko našeho bydliště. Je to zvláštní paradox, na jednu stranu jsou dnešní děti obklopeny blahobytem a pohodlím, a na druhou stranu poslouchají od prezidenta republiky, že země, ve které žijí, je ve válce, a že je vyhlášen výjimečný stav. Takže měly strach. Ale francouzská společnost umí naštěstí na takové vypjaté situace reagovat.
Jak?
V pondělí se v poledne držela minuta ticha, zastavilo se metro, vlaky, továrny, ve všech školách se sešli žáci a promluvil k nim ředitel. Stejně tak ve školách mých dětí. Vysvětlil jim, že se nesmějí bát, že je důležité nepodlehnout strachu, nenechat se jím spoutat. Myslím, že tenhle moment, kdy tu událost děti v sobě jakoby uzavřou a někdo je oficiálně ujistí, že vše bude v pořádku, je pro ně velice důležitý.
Přijala škola nějaká zvláštní bezpečností opatření v rámci výjimečného stavu, který je teď ve Francii vyhlášený?
Ne. Ale v obchodním domě nám před vstupem prohlédli kabelku. Ani na letišti nebyla žádná pasová kontrola, nepřišlo mi, že by tam bylo více vojáků než obvykle. Až jsem byla překvapená, jak málo je výjimečný stav na letišti i ve městě vidět.
Znáte někoho, kdo se v době útoků nacházel v jejich okolí?
Bratr mé kamarádky byl přímo v Bataclanu. Schoval se do nějaké technické místnosti, kde přežil ty dvě a půl hodiny teroru, a pak překračoval mrtvoly. Přitom zatím vůbec neměl potřebu využít nějaké psychologické podpory. Myslím, že je ještě v šoku a vše mu dojde později. Zatím to bere tak, že měl velké štěstí, a to je všechno. Také mám známou, která bydlí přímo nad jednou z těch restaurací, kde se vraždilo, takže slyšela výstřely, viděla zraněné a mrtvé. Okamžitě se odstěhovala, vůbec tam teď nemůže být.
Jak se díváte na rozdílné reakce francouzské a české společnosti, kdy Francie jako země, kde došlo ke krveprolití, se alespoň zdánlivě semkla a říká "nesmíme se nechat zastrašit", a naopak v Česku, které pomalu ani neví, co to je muslim, prezident vystupuje po boku islamofobů?
Islamofobové jsou samozřejmě i tady a doufám, že páteční útoky nepřivedou zástupy nových stoupenců Marine Le Penové. Leč nikdo z předních politických představitelů, včetně Le Penové, by nikdy nešel na demonstraci nějakých islamofobů nebo xenofobů. Ve Francii žije minimálně pět milionů muslimů, dvanáct procent země, takže už je nikdo nemůže ze společnosti vyloučit. Česká společnost muslimy nezná, je uzavřená, xenofobní a retardovaná. Asi to je další z důsledků komunismu, které jsme si vůbec nedokázali představit, toho, jak jsme si žil každý pro sebe a vše, co přicházelo zvenčí, bylo nepřátelské.
