"Strýčci" Kim Čong-una v armádě potřebovali ukázat světu, že jejich vůdce má ramena. Reálné nebezpečí od nich nehrozí, říká v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ. koreanistka Miriam Löwensteinová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Dosud se diktátor Severní Koreje předváděl jako modernizátor, zakladatel zábavních parků a mecenáš popu.
Existuje nějaký důvod, proč Severní Korea stupňuje válečnou rétoriku?
Není to nic nového, jen intenzita prohlášení je větší než obvykle. Možná to souvisí s tím, že režim má nového mladého vůdce a na druhé straně strýčky, staré armádní jestřáby, kteří se snaží Kim Čong-una nějakým způsobem nasměrovat. Ne zrovna hezky mu pomáhají se prosadit a dokázat, jak má silná ramena a jak je veliký.
Může Kim Čong-un na mezinárodní scéně výhrůžkami něčeho dosáhnout? Neukazuje sílu spíš vlastním lidem?
Nikdy to není tak, že by svá prohlášení směřoval pouze jedním směrem. V zahraničí jde o to, aby se režim předvedl před Jižní Koreou a Spojenými státy. Vůči vlastnímu obyvatelstvu to nemá zapotřebí. Před časem jsem byla v Pchjongjangu a Kim Čong-un nemá nejmenší důvod dokazovat vlastním občanům, jak je úžasný.
Nesnaží se režim dokázat, že je Severní Korea jadernou velmocí a že se s ní musí počítat víc než dřív?
Jaderná velmoc to určitě není. Severokorejci se jaderným výzkumem zabývají už od 40. let minulého století. Říká se, že jejich zbraně dosud nejsou na takové úrovni, aby mohly ohrozit svět. Kontinuálně se snaží něco vyrobit. Jestli jim teď raketa spadne do moře, není vyloučené, že za pět let dopadne tam, kam potřebují. Jednoduše řečeno jde o militantní stát, který se projevuje tímto způsobem. Mít z něj strach teď není nutné, ale na druhou stranu je potřeba jeho kroky pořád sledovat.
Když se před více než rokem dostal k moci Kim Čong-un, hovořilo se o tom, že by se mohl stát vůdcem-modernizátorem. Je teď tedy konec nadějím?
Má image, které si nedokážeme představit. Mluví se o něm jako o krásném muži, dokonce vyhrál nějaké ankety. Není to úplná legrace, protože i moje známá Jihokorejka o něm říkala, že je krásný. V Pchjongjangu je zároveň patrné, že si ho lidé spojují s něčím, co je moderní a zábavné. Do země začal proudit konzum z Japonska a Číny. Kim otvíral nové zábavní parky. Účastnila jsem se koncertu, který byl s elektrickými kytarami a hrála se tam pop music! On tam stál a mával. Texty písní byly sice o straně, ale tady jde o to, jak ta kapela hrála a vypadala. Možná teď diktátora okolí donutilo, aby se přestal bavit a dělal věci pořádně.
S modernizací je konec?
Co teď režim verbálně předvádí, je určitě cesta zpátky. Novinka je hlavně v tom, jak dlouho to trvá a jak dlouho udržují světovou veřejnost pod tlakem.
Dřív jste řekla, že by se Kim Čong-un nikdy nestal diktátorem bez souhlasu Číny. Jedná teď v souladu s Pekingem?
Peking to hraje na obě strany. Schválil sankce proti Severní Koreji a hned druhý den vydal prohlášení, že je nutné jednat. Čína hraje pořád stejnou roli a Koreu peskuje jako mladšího bratra. Teď nemá jinou možnost. Těžko může v OSN podporovat stát, který předvádí takovéto věci.
