Důležitý už není titul, ale co a kde jste absolvovali

Vysoké školství čeká největší změna posledních deseti let. Od 1. září se ruší Akreditační komise ČR, jež kontrolovala a hodnotila vysoké školy. Místo ní se zavádí Národní akreditační úřad. V jeho čele bude stát Stanislav Labík. Časopis TÝDEN s ním přináší vůbec první exkluzivní rozhovor.

Více než čtyřicet let učíte chemii, fyziku a matematiku. Mění se studenti? Jejich připravenost, schopnosti, dovednosti?

Průměrný student, který absolvoval v mém ročníku, tedy někdy v 70. letech, a průměrný student, který absolvuje v současnosti, jsou odlišní. Souvisí to s masifikací vysokoškolského studia. To, že v době mého studia navštěvovalo vysokou školu deset procent populačního ročníku, zatímco dnes to číslo podle některých odhadů dosahuje až šedesáti procent, se logicky projevit musí.

Je to změna k horšímu?

Můžeme se bavit o systému, nebo o studentech. Já z přímé výuky vidím, že studenti se samozřejmě mění, ale tady vás možná překvapím. Na rozdíl od drtivé většiny lidí si myslím, že se mění k lepšímu. Ano, studentů je více. S tím jde ruku v ruce fakt, že učitel musí přizpůsobit úroveň výuky tomu, jaké studenty právě učí. Občas je to nepříjemné, protože to logicky vede ke snížení úrovně. Na stranu druhou ale s vyšším počtem studentů potkávám i více studentů talentovaných.

Teď jste ale řekl, že cíleně musíte snižovat úroveň výuky...

Ano. Ale nic jiného vám v pozici učitele nezbývá. V případě, že učíte studenty, kteří nemají schopnosti naučit se stejné množství látky a v takové kvalitě jako například studenti z jiných oborů, tak ve chvíli, kdy jich nechcete značnou část vyhodit, raději úroveň výuky ponížíte. To je prostě cena za tu masifikaci, o níž jsme se před chvílí bavili. Zejména v bakalářských oborech tak můžeme říct, že v některých případech absolvování takového studia udělá ze špatného průmyslováka lepšího průmyslováka.

 Co talentovaní studenti? Ti přece musejí být zklamaní, pokud mají studovat podle schopností svých "pomalejších" spolužáků.

My jsme na naší škole před pár lety vymysleli studijní program jednoduše nazvaný chemie, určený jen pro talentované. Je vhodný pro ty, kteří jsou do této vědy "zažraní" už na střední škole. Tady je to bez kompromisů, velmi náročné na čas i schopnosti. Zároveň se ale za tyto absolventy můžeme naprosto zaručit, že jsou kvalitní a ve výrazné většině pokračují nejen v magisterském, ale také doktorském studiu a čím dál častěji na renomovaných zahraničních univerzitách.

Dá se ale také říci, že dokonce už i na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), kde působíte, mohou absolvovat lidé, kteří na vysokoškolský titul jednoduše nemají? Prostě se jen zapíší do programu, kde je vše jednoduché a učitelé ve všem snižují laťku?

Ne, stále se snažíme udržet si pověst náročné školy. Přijímáme velké množství studentů, ale první semestr je u nás v podstatě přijímacím řízením. Tam odpadne kvůli nesplnění požadavků opravdu mnoho posluchačů. Kdybychom se chovali pouze ekonomicky, udržíme i ty méně schopné až do závěrečného ročníku, protože jsme placeni mimo jiné i za počet studentů, ale to mi přijde nefér nejen vůči daňovým poplatníkům, ale vlastně i těm studentům samým.

Abychom téma zmasovění vysokých škol uzavřeli, je to dobrý směr?

Ono nemá příliš smysl to hodnotit, protože už k tomu trendu došlo a nezastavíme ho. Ukázalo se ale, že kde možná trochu selhala regulace ze strany státu, tam si poradí trh. V české společnosti se akademický titul dlouhodobě přeceňoval, což se ale nyní začíná na trhu práce napravovat. Dostáváme se do stavu, jaký je v západních zemích. Už není důležité, jestli máte titul, ale co a kde jste absolvoval. Někteří personalisté mi nedávno říkali, že když vypisují výběrová řízení, už mají seznam škol, jejichž absolventy ani nezvou na přijímací pohovory. Já to studentům zdůrazňuji, zvláště těm, které vyhazuji od zkoušek. Říkám jim, že naším cílem je, aby si škola, kterou vystudují, udržela tak dobré jméno, že její absolventi budou mít na trhu práce otevřené dveře.

Nyní budete mít zodpovědnost za kvalitu všech vysokých škol. Tedy nejen VŠCHT, kterou zvládne dokončit třeba jen polovina studentů, ale i za ty soukromé, u nichž se ví, že neabsolvuje leda student, který zapomene termíny státnic...

Řekněme si upřímně, že možnosti nejen moje, ale i celého úřadu působit na jednotlivé školy budou velmi omezené. Kvalitu škol budeme totiž moci hodnotit pouze na základě rámce, který nám poskytuje zákon. Ten však v některých případech požadavky ještě snížil. Jen pro příklad: Akreditační komise dosud požadovala, aby garantem studijního programu byla jen osoba s titulem docent či profesor. Nový vysokoškolský zákon si ale už vystačí i s absolventy doktorského studia s titulem Ph.D. Takových případů, kdy dosavadní standardy byly tvrdší než nová legislativní úprava, je více.

Vzletná slova ministryně Kateřiny Valachové o zvyšování kvality byla tedy jen fikce?

Nerad bych někomu křivdil, takže musíme pro vyvážení říci, že zákonodárci nově kladou velký důraz na to, aby si škola sama musela vytvořit velmi kvalitní systém zvyšování a hodnocení kvality. A ten my budeme sledovat. Kromě kontroly, kolik je na škole například akademických pracovníků, budeme také zkoumat, zda mají dobře nastaven systém kvality. Tím ale rozhodně nechci zpochybňovat práci končící Akreditační komise.

Jak bude takový systém vypadat? Jde například o hodnocení kvality výuky studenty samými?

Ano, to je jeden z prvků, zpětná vazba od posluchačů. Ale to, zda jde o promyšlený systém, poznáte ne podle toho, že student vyplní anonymní anketu, ale také tak, že s ní škola správně naloží. Že se o jejích výsledcích dozvědí děkani, vedoucí kateder a také konkrétní učitel. A že škola bude mít vytvořeny mechanismy, jak řešit případné nedostatky, jež z anket vyplynou. Ale nejde jen o ankety. Podstatné samozřejmě bude i hodnocení tvůrčí činnosti, tedy výzkumu, inovací a podobně, nebo zda si škola sama uvědomí, v čem má mezery, aniž bychom jí to museli říci my. Podobné systémy fungují na zahraničních školách nebo v podnikové sféře.

Pokud jde o trh práce, budete nějak zohledňovat požadavky zaměstnavatelů, kteří volají po větším množství technicky vzdělaných absolventů? Nebo bude pokračovat trend, kdy máme stovky zbytečných politologů nebo filozofů?

Máme regulovat vysoké školy a jejich obory podle uplatnitelnosti na trhu práce? Nebo máme respektovat svobodné rozhodnutí lidí, kteří chtějí studovat ten který obor, i když je v něm třeba uplatnitelnost poměrně nízká? To je věc, kterou nebude řešit Národní akreditační úřad, protože jde o problematiku veskrze politickou. V tomto slova smyslu tedy regulátorem nebudeme, protože nám to zákon neumožňuje. Pokud škola splní podmínky dané zákonem, dostane akreditaci.

Neboli to, že je u nás podle expertů příliš mnoho vysokých škol, se nezmění. Naopak mohou vzniknout desítky nových, klidně i zbytečných?

Pokud splní zákonné požadavky, tak ano. Nic takového, jako je zamítnutí kvůli naplněnosti kapacit trhu práce či podobně, zákon nepřipouští. Ale žádné akreditační agentury či komise ve světě nemluví do vzdělávací politiky. To je věcí vlády, ministerstva a parlamentu.

K čemu tedy úřad vůbec bude?

Bude správním orgánem, nikoli tvůrcem politiky! Naším posláním bude, abychom hodnotili kvalitu, to, zda výsledkem je relevantní vysokoškolské vzdělání v daném oboru. Nikoli to, jsou-li absolventi uplatnitelní. Naše rozhodnutí bude vydáváno ve správním řízení, které může každá škola napadnout, a musí tedy být přezkoumatelné. A jak by se přezkoumalo rozhodnutí, že absolventů či studujících je už moc?

Na vysokých školách začaly tvořit celé týmy tisícistránkové spisy, jak bude zajištěna kvalita, aby byl váš úřad spokojen. Co když ale budou tyto koncepce jen na papíře?

Stejně jako dosavadní Akreditační komise budeme v případě pochybností moci vyhlásit hodnocení vysoké školy, kde projdeme vše od průběhu studia přes předměty či personální otázky po závěrečné práce. V rámci takového hodnocení bychom měli na problémy přijít a požadovat zjednání nápravy.

Jak takové pochybnosti vzniknou?

Jedním z indikátorů by mohla být například vysoká nezaměstnanost absolventů dané školy. Pokud většina lidí, kteří program vystudují, následně nemůže najít práci, může to znamenat problém v kvalitě oboru. Takže v takovém případě zbystříme. A informace o sporné kvalitě samozřejmě přinášejí i média nebo sami studenti či absolventi.

Ve funkci předsedy dohledového orgánu nahrazujete profesorku Vladimíru Dvořákovou, která upozornila na rychlostudenty na Západočeské univerzitě v Plzni či na nekvalitu výuky na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. Budete podobně transparentní i vy?

Nevadí mi jít do konfliktu, když jsem přesvědčen, že mám pravdu. A konflikty rozhodně vznikat budou, když nějaké škole nevyhovíme. Jsou zkušenosti, že školy to velmi těžce nesou, vyhrožují soudy a podobně. Ale moje pozice bude trochu odlišná než v případě paní profesorky. Ona vedla orgán, který měl do značné míry jen doporučující roli. My však budeme přímo rozhodovat a to s sebou nese větší zodpovědnost. V rámci správních řízení proto budeme muset být více opatrní a nesdělovat tolik věcí, pokud tímto myslíte to uzavření.

Takže už se nedozvíme, že škola má problém v určitých oblastech, a proto jí hrozí sankce? Vždyť pro uchazeče byly podobné informace často jediné objektivní, které o škole získali...

Stejně jako komise i my budeme vydávat zápisy, kde se veřejnost vše dozví. Ale nad jejich rámec už nepůjdeme, protože ve svém rozhodovaní musíme být nestranní a informovat objektivně.

Co s Univerzitou Jana Amose Komenského? Ta škola přišla o některé klíčové akreditace. Vyhrožuje žalobami, opakovaně si stěžovala na podjatost komisařů. Budete k ní vstřícnější?

Omlouvám se, ale nemohu hovořit k jednotlivým případům, protože - jak jste sami uvedli - jde o živou kauzu. Předpokládám, že na můj stůl časem doputuje. Až dosud jsem navíc měl informace pouze z médií. Ke spisům Akreditační komise stále nemám přístup.

O škole se už napsala kvanta článků, nějaký názor snad mít musíte. Když za vámi přijde váš vnuk, že tam chce jít studovat, co mu řeknete?

S ohledem na to, co jsem řekl před chvílí, neodpovím ani na tuto otázku.

To necháte vnuka v tom sáhodlouhém seznamu vysokých škol utopit?

Svému vnukovi řeknu, ať si vybere školu, o níž nebude mít absolutně žádné pochybnosti a která nevzbuzuje kontroverze. Ať si vybere tu, o níž se píše v souvislosti s vynikající výukou či vědeckými výstupy, a ne kvůli skandálům. A také mu doporučím, ať se zeptá personalistů v oboru, zda výběrem některé školy nemůže udělat fatální chybu. Nakonec se stejně musí rozhodnout sám.

Dozvěděli jsme se, že nebudete moci ovlivňovat vzdělávací politiku. Že se v mnoha případech budete držet více zpátky. A že někdy budete kvůli zákonu dokonce sešněrovanější než dosavadní komise. Můžete mít za těchto okolností alespoň nějaký cíl?

Byl bych rád, kdyby klesl počet studijních programů a oborů. Dnes jsou jich více než čtyři tisíce a osobně si myslím, že i polovina z toho je více než dost. Věřím, že se mi podaří s univerzitami dohodnout, abychom to číslo výrazně snížili a systém programů celkově zpřehlednili. Pokud se mi tohle za těch šest let podaří, úspěšně odstartujeme vnitřní hodnocení kvality a zároveň se o mně bude moci říci, že za mého vedení byl úřad stabilní a důvěryhodný, budu spokojen.