Pedagožka: Dětem chybí ulice!

Dnešní děti jsou s autoritou na štíru. Můžeme si za to sami - děláme z nich polobohy a podporujeme v nich nezdravý individualismus. "Chybějí jim reálné vzory, nemají nás za co obdivovat," míní pedagožka Eva Opravilová.

Problémový žák vyprovokuje kantora k přestupku, který řeší celá veřejnost. Je to dobře?

Ředitel stojí ve své roli na piedestalu, ze všech stran je na něj vidět, to je situace opravdu nezáviděníhodná. Pokud se dítě chová tak, že překračuje hranice slušného chování, tak by mu to měl dát najevo nejenom kantor, který je s ním v konfliktu. Mělo by stejnou odezvu dostat i od svého okolí, od veřejnosti. Mělo by pocítit, že takový druh jednání není žádoucí, že ho v očím mnoha dehonestuje. Bude-li veřejné mínění podléhat emocím, tak to může vést k tomu, že k takovému dítěti vyšleme vzkaz, že si může dělat, co chce. Upřímně, u puberťáků pár pohlavků nic neznamená.

Jeden pohlavek se nyní probírá ze všech stran, ředitel kvůli němu nakonec odstoupil. Překvapuje vás, že k takovému vyhrocení situace vůbec došlo?

Tato situace není problém jedné kauzy, ale celospolečenské atmosféry a odrazem postavení učitele v současnosti. Učitelé jsou vnímáni jako nervózní, přepracovaní jedinci, kteří si pořád stěžují, že mají málo peněz. Vezměte si soudce, mnozí z nich špatně soudí, taky dělají chyby, jsou mezi nimi zkorumpovaní, ale nikdo se vůči nim nevymezuje. U kantorů to tak není. Přitom když se dělají sociologická šetření, tak v hodnocení veřejnosti bývají kantoři na třetím místě za lékaři a soudci. Ovšem sami kantoři se tak nevidí, klesli ve svých vlastních očích a přístup společnosti je v tom utvrzuje.

Dřív bývali učitelé vedle páterů nejváženějšími občany, čím si vysvětlujete jejich společenský pád?

Učitel býval nositelem vzdělání. Poslouchej pana učitele, on to ví, říkávalo se. Jenže dnes se k informacím každý může dostat i jinak, kantor už jako by nebyl nutný. Lidé si neuvědomují, že kantora potřebují, čím víc je zaangažovaný u malých dětí, tím je potřebnější. Mnozí kantoři doplácejí i na to, že se chtějí s dětmi kamarádit. Učitel se může chovat přátelsky, ale vždy je ten, kdo má jiné postavení a roli, s nímž nemůžeme mluvit jako rovný s rovným. Z těch historek, co znám, smekám hluboce před každým kantorem, který učí na druhém stupni a musí se denně potýkat s drzostí a přezíravostí některých žáků.

Kam se ztratila autorita?

Dříve probíhala takzvaná socializace ulicí. Děti v těch partičkách vstupovaly do přirozené hierarchie, kde si musely vydobýt nějakou pozici a zároveň respektovat pozici ostatních. Učily se strategii sociálního chování tvrdším, ale přirozeným způsobem. Naučily se chápat, že vytvářet vztah je fuška. My z nich dnes děláme malé polobohy, vozíme je od kroužku na kroužek, ve všech očekáváme, že vyniknou. Opatrujeme je, aby náhodou někde nenarazily, nedáváme jim příležitost, aby si na všechno přišly samy. A nedáváme jim tudíž příležitost vypěstovat si přirozený respekt k autoritám.

Proč jim respekt k autoritám neumíme předat jako rodiče?

Rodiče pořád hledají někoho, kdo všechno vyřeší za ně, dokonce i to, kdo děti naučí mravům. Navíc vychováváme děti v individualismu, pěstujeme to v nich - musíš být nejlepší, jdi za tím, co tě baví, nenech si nic vnutit. Ale ten individualismus je špatně nastavený, každé individuum je součástí celku a bez toho celku se nehne. Život je kompromis, kdyby člověk nepřistoupil na kompromis, tak ráno ani nevstane z postele.

Učitelé si stěžují, že u rodičů těžko hledají spojence. Kam jsme se posunuli jako rodiče?

Neviním rodiče z toho, že dělají něco špatně ze zlé vůle, často je to bezradnost a nevědomost. V posledních generacích se zrelativizovaly všechny hodnoty, všechno staré je špatné a svoboda je neomezená, každý si ji vyloží po svém. Když ale odmalička nedáváte dítěti pravidla, na kterých se lpí, když mu podlehnete v okamžiku, kdy se vzteká na podlaze v samoobsluze kvůli plyšákovi nebo žvýkačce, tak si pak dítě zvykne na to, že může cokoliv, a stává se z něj malý tyran. A to s ním roste.

Byly doby, kdy děti svým rodičům vykaly. Znamenal tento odstup, že byly méně milovány?

Dnes každý říká svému dítěti miluju tě, jsme na tebe pyšní. A to milování často znamená, koupíme ti cokoliv, jen nám dej prosím chvíli pokoj a vynasnaž se, abychom se tebou mohli chlubit. Není potřeba, aby se emoce demonstrovaly a manifestovaly, nejlépe se poznají v situaci, kdy jeden druhého potřebuje, nikoliv tím, na jakou dovolenou ho vezmu a co jsem mu ochotná a schopná koupit. Taková láska je vlastně jen vykoupení času, který dítěti nevěnuji proto, že jsem v práci nebo mám jiný program.

Dříve se děti neměly tak dobře jako dnes, zato si svých rodičů více vážily. Proč?

My jsme jako král bez šatů. Dříve dítě vidělo tátu nejenom v okamžiku, kdy se rozčílil a dal mu pár facek, ale i v řadě pozitivních momentů. Vidělo, že táta něco umí a dokáže, vidělo ho v určité pozitivní roli. Švec uměl udělat pěkné boty, lidi ho za to chválili a syn mohl být pyšný. V jaké roli vidí děti dnes nás? Jak se hrbíme za počítačem a stěžujeme si na bolesti hlavy a zad. Nemají nás za co obdivovat. Chybí jim reálné vzory. My jsme pro ně takové zvláštní bytosti, které mají hlavně na všechno málo času.

Máte pocit, že autorita se vytrácí napříč celou společností?

Je to i otázka generační, týká se nejen učitelů a rodičů, ale třeba i prarodičů. Dnes jsou prarodiče v očích mnoha senilové, kteří obtěžují v domovech důchodců a nechají se oblbnout šmejdama. Přitom dřív a v primitivních národech doposud byl stařešina někdo, kdo požíval respektu a z jehož zkušeností se čerpalo.

Posiluje budování autority hrozba fyzického trestu?

Možná částečně. Ovšem posilovat rodičovskou autoritu můžeme jedině tím, že budeme důslední. Není nutné se hned rozčilovat, ale je nutné nastavit sankci. Stačí něco říct jednou, dvakrát, potřetí už by měla nastoupit sankce. Když dítě nedodrží domluvená pravidla, dítě musí být v důsledku svého chování nějak znevýhodněno.

Jaké sankce jsou podle vás účinné?

To je zapotřebí řešit individuálně. Pro někoho je trestem, že s ním máma nemluví, pro jiného, že se nesmí dívat na televizi nebo nedostane zmrzlinu. Důležité je nastavovat limity, aby dítě vědělo, kdy se dostalo na tenký led. Dítě si musí zvyknout, že každý musí nést následky svých činů, že každé selhání je nějakým způsobem evidované, přičemž eventuální potrestání může mít milion podob.

Jste pro fyzické tresty?

O fyzických trestech se nedá mluvit paušálně, některé děti hrozba fyzického trestu vychová, jiné zúzkostní. Když klepnete po ruce malé dítě, které strká hřebík do zásuvky, tak to není tělesný trest, nýbrž varující zesílený zápor, jímž ho chráníte. Ujede-li vám ruka, je to svým způsobem selhání, které vychází z toho, že máte o dítě strach nebo že neumíte ovládat své emoce. Většina z nás má vzpomínku na jednu dvě facky za celý život, více nebylo potřeba. Může nastat situace, kdy je facka naprosto namístě. Naprosto zbytečné oproti tomu jsou hysterické matky s vařečkou, ty se pak doma mlátí jako poslanci ve sněmovně.

Dobré návyky vznikají v prvních letech života. Jak přistupovat k dětem, aby později měly zdravý respekt k autoritám, rodičovským i jiným?

Rodič by měl být hlavně přirozený, na nic si nehrát. My je zbytečně rozmazlujeme, slibujeme, a když nic nefunguje, tak je uplácíme. Dítě nepotřebuje, abychom mu pořád organizovali nějaké happeningy, někam ho vodili. Měli bychom ubrat ze svých ambicí a ukázat mu život takový, jaký je, někdy více, jindy méně náročný.