Ne všechny děti z dětských domovů končí na ulici, v podsvětí, s dluhy, v lepším případě s nízko kvalifikovanou prací. Že se i v takto znevýhodněném prostředí mohou líhnout cílevědomí a úspěšní lidé, dokazuje třeba Lukáš Kotlár. Mimochodem Rom.
Osmnáctiletý student prestižního gymnázia Open Gate dělá mnoho nejen pro svou kariéru, ale snaží se motivovat i ostatní děti z domovů. Kromě pilného studia se rozvíjí v mnoha mimoškolních aktivitách, a to v rámci programu Mezinárodní cena vévody z Edinburghu (DofE), kterou založil manžel britské královny, princ Filip, vévoda z Edinburghu. Účastníci mají za úkol rozvíjet své sportovní i jiné dovednosti a pomáhat potřebným. Jako úspěšný absolvent nyní reprezentoval Česko v Londýně na setkání s královskou rodinou a sponzory ceny.
Jaká byla vaše role v Londýně?
Pro donory je důležité, aby viděli, že cena má vliv, že může kompletně měnit lidem životy. S několika dalšími jsme prezentovali své příběhy. Ještě byli další tři řečníci. Kluk z Keni, který s DofE pracuje na programu pro mladé kriminálníky propuštěné z vězení. Pak byl nevidomý Indonésan, sám držitel ceny, ukazuje, že i handicapovaní se mohou zapojit, sám pro to dělá hodně. A pak byla kolegyně z Austrálie, už starší, která tam cenu organizuje a přivádí k ní mladé lidi. Plus můj příběh, taková až pohádka, jak mě vše potkalo, od dobré školy přes DofE až k Londýnu.
Jak to tedy začalo?
K DofE jsem se dostal přes školu, kam jsem přišel z dětského domova z Uherského Ostrohu, v roce 2012. Pak když jsem byl v pátém ročníku, zapojil jsem se také - když jsem viděl starší spolužáky, ve škole to byla tradice a program se mi líbil.
Co jste pro získání ceny musel udělat?
Pro cenu vévody z Edinburghu je potřeba splnit čtyři kategorie - talent, sport, dobrovolnictví a dobrodružnou expedici. Já jsem se například učil na kytaru, začal jsem hrát florbal ve školní lize, jel jsem do Rumunska do českého Banátu, doučoval jsem děti angličtinu... A hlavně jsem v rámci dobrovolnictví začal pracovat pro časopis Zámeček, který se věnuje dětským domovům. Skrze časopis můžeme další děcka motivovat, inspirovat, dám jim to, co v domovech nejvíce chybí. Baví mě pomáhat dětem z prostředí, ze kterého sám pocházím.
Co vás čeká dál?
Nejvyšší, tedy zlatou úroveň ceny už mám splněnou, čekám jen na ceremonii. Ale tím to pro mě nekončí, dál budu spolupracovat s národní kanceláří, abychom zřizovali další centra DofE v dětských domovech. A po maturitě bych rád studoval politologii a mezinárodní vztahy.
Gymnázium Open Gate je internátní škola, jste tedy ještě v dětském domově?
Už se tam skoro nevracím. Dříve jsem jezdil třeba jednou za čtrnáct dní, dnes tak za tři týdny, za měsíc. Spíš než přijet na jeden den do domova mám spoustu jiných věcí.
A když se vrátíte, berou vás ostatní jako šprta?
Teď, po několika letech, už je to lepší. Vždycky jsem byl nějak jiný, zvláště když jsem pak šel studovat na Open Gate. Nechápali, kam vlastně jezdím a jakou možnost najednou mám, byla tam taková nálepka. Ale od vychovatelů to bylo vesměs pozitivní, dodnes tam cítím podporu. Ale jsem prostě jiný, chci studovat, mám nějaké sny, vize.
Táhne váš příklad? Dovedete motivovat některé děti?
Ano, třeba diskusemi nad konkrétními příběhy, zkušeností s integrací. Mohou si pak uvědomit, že nemusejí skončit špatně. Informujeme v časopise o programech a projektech, v nichž si mohou třeba vyzkoušet jiné povolání než klasické obory kuchař-číšník nebo pekař. Snažíme se jim rozšířit obzory.
Máte i nějaké další příklady osobností, které vzešly z domova?
Třeba Veronika Kašáková z dětského domova Vysoká Pec, z té se stala modelka a předloni postoupila do finále České miss. Teď dělá pro neziskovou organizaci Nadání a dovednosti. Zrovna teď v pátek odstartovala road show, během tří let chce objet všechny dětské domovy v České republice a vyprávět o své cestě, jak odcházela z děcáku, začínala podnikat, jak se zadlužila, když začínala podnikat - nevěděla, co je důležité. O svém dětství v domově a cestě k modelingu vydala i knížku, což může být pro spoustu dívek inspirující.
Nebo kluk, který z děcáku šel na pražské Hlavní nádraží a dělal prostituta. Ne že by se tím měly děti řídit, ale on se z toho dokázal dostat, začal pracovat... takové příběhy mapujeme. Říká se, že z domovů vycházejí jen "špatné" děti, nebo naopak, že v tom problém není... my ukazujeme obě strany.
