Společné vzdělávání a jeho mediální zkratky

V médiích již několik týdnů probíhá diskuze o společném vzdělávání. Objevují se různé a často velmi rozporuplné informace. Obavy pedagogů, rodičů i speciálních škol víří veřejný prostor. Jak je to tedy se společným vzděláváním?

Zeptali jsme se náměstkyně ředitelky NÚV pro pedagogicko-psychologické poradenské služby PhDr. Jany Zapletalové.

Co vedlo k zahájení společného vzdělávání v ČR?

Pokud bych měla odpovědět jednoduše, tak tyto změny odstartovala novela školského zákona. Ta nově upravila vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kdy cílem je nikoliv přiřazení žáka k určité diagnóze, ale primárně nastavení podpůrných opatření v jeho vzdělávání. Cílem je vyrovnat podmínky vzdělávání všech žáků ve škole. Školský zákon v §16 vyjmenovává podpůrná opatření a současně stanovuje, že tato opatření budou mít také svoji normovanou finanční náročnost a budou tak pro žáka ze zákona nároková.

Ale ve skutečnosti je odpověď mnohem složitější. Cesta ke společnému vzdělávání byla v ČR odstartována již v roce 2005, kdy školský zákon poprvé vymezil, jak má probíhat vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Žáky jsme dělili na ty se zdravotním postižením a na ty se zdravotním znevýhodněním. Specifickou skupinu představovali žáci s postavením azylanta nebo ti, kteří byli umístěni do ústavní výchovy. Pozornost se věnovala také žákům se sociálním znevýhodněním. V tomto systému podpory žáků se speciálními vzdělávacími potřebami jsme hovořili o tzv. integraci, kdy se žák přizpůsoboval možnostem školy. Podporu ve vzdělávání v běžných školách získávali pouze žáci zdravotně postižení v podobě pomůcek, úprav vzdělávání ve formě individuálního vzdělávacího plánu a někteří mohli získat i asistenta pedagoga.

Část žáků se zdravotním postižením se vzdělávala ve školách, jež byly určeny žákům s různými druhy zdravotního postižení, včetně žáků s lehkým mentálním postižením, kteří se vzdělávali v tzv. základní škole praktické. Tyto tzv. speciální školy měly lepší podmínky než školy hlavního vzdělávacího proudu. Jednak využívaly menší počty žáků ve třídách, na výuce mohlo participovat i více pedagogických pracovníků, k dispozici měly speciální učebnice, pomůcky a na vzdělávání se podíleli především speciální pedagogové.

Kteří žáci se speciálními vzdělávacími potřebami se tedy v běžných školách dnes vzdělávají?

Ve školách běžného vzdělávacího proudu se vzdělává nejvíce žáků se specifickými poruchami učení a chování. Tyto obtíže má v žákovské populaci více jak 5% žáků, kteří ze strany pedagogů vyžadují významnou podporu, a přitom bylo dosud možné je vzdělávat pouze s opatřeními, která nevyžadují finanční prostředky.

Postupně do běžných škol přicházeli také žáci s autismem, psychiatricky nemocní, žáci se závažnými poruchami chování i žáci s lehkým mentálním postižením. Současně také žáci se sluchovým nebo zrakovým postižením, nemluvě o žácích s vadami řeči, kterých v žákovské populaci přibývá. Trend, kdy rodiče chtějí, aby jejich děti byly vzdělávány v běžné škole, tady reálně existuje, ale běžné školy nemají pro jejich kvalitní vzdělávání vždy dobré podmínky. A to nemluvím o tom, že ve školách přibývá dětí, které potřebují podpořit, protože jejich rodiče jsou nezaměstnaní a řeší složitou sociální situaci.

Novelou nastavené změny tedy mají vést k podpoře vzdělávání všech žáků a k postupnému vyrovnávání podmínek ke vzdělávání ve všech školách z personálního, organizačního, odborného i materiálního hlediska. Tyto kroky jsou podstatou inkluze, tedy vytvoření podmínek pro vzdělávání širokého spektra žáků ve školách.

A co povinnost přecházet od 1. 9. 2016 ze "speciálních" škol do škol běžných?

Žádná taková povinnost neexistuje. Je zřejmé, že většina žáků se vzdělává v tzv. běžném proudu a pak jsou tu žáci různě znevýhodnění, například zdravotním stavem, sociální situací nebo případně kulturní odlišností, a nebo také aktuální situací třeba v rodině. V ČR je dlouholetá tradice speciálního vzdělávání, které je na vysoké úrovni. Školský zákon počítá s tím, že tu budou školy, třídy (ZŠ), oddělení (konzervatoře) a skupiny (SŠ), které budou zřizovány pro žáky se všemi typy zdravotního postižení.

Půjde o nějaký hromadný jev? Kolik takových žáků vůbec u nás je?

Jen pro představu uvedu, o kolik žáků v celé žákovské populaci jde. Máme zhruba 0,19 % žáků se sluchovým postižením, 0, 16% se zrakovým postižením, žáků s tělesným postižením je 0,40 %. V poslední době přibývá žáků s vadami řeči, kterých je kolem 0,85% a žáků s autismem, kterých je 0,54 %. Největší procentuální zastoupení máme dlouhodobě ve skupině žáků s vývojovými poruchami učení a chování 5,20%. Žáků s mentálním postižením je 2,39%, tedy těch s lehkým mentálním postižením i se středně těžkým a těžkým mentálním postižením. Řada žáků s lehkým mentálním postižením se již dnes v běžných školách vzdělává, a pedagogové je v nich vzdělávají bez zvláštních podpor, často za cenu obětí, bez zvláštního navýšení rozpočtu školy.

Pojďme se věnovat ve veřejnosti nejvíce diskutované skupině žáků s lehkým mentálním postižením. Ze škol se ozývají obavy a nedůvěra ve společné vzdělávání.

Druhou největší skupinu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami skutečně tvoří žáci s mentálním postižením, včetně těch s lehkým mentálním postižením (LMP). U nich je důležité posoudit, nakolik jim jejich zdravotní stav umožní vzdělávání v základní škole s využitím podpůrných opatření. Mezi ta patří jak výuka ve spolupráci se speciálním pedagogem, tak případná podpora asistentem pedagoga, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče i úprava vzdělávacích obsahů a výstupů ze vzdělávání. Případně je možné zvážit, zda je pro jejich vzdělávání vhodné zvolit speciální třídu základní školy, jejíž minimální kapacita jsou čtyři žáci. Tato forma je nová, umožňuje sociální integraci těchto žáků a přitom respektování jejich zdravotního stavu i sociální situace.

Současně je třeba zdůraznit, že mezi těmito žáky je často řada těch, kteří mají vedle LMP také další druh zdravotního postižení, mají velké problémy s adaptací a řadu dalších obtíží, pro které je vhodné zachovat pro ně možnost vzdělávat se ve škole určené pouze pro tyto žáky (tzv. škola podle §16 odst. 9 školského zákona). Navíc, pro žáky, kteří mají středně těžké nebo těžké mentální postižení, se nic nemění, ti se vzdělávají v základní škole speciální podle vlastního vzdělávacího programu.

I kdyby byli tito žáci zařazeni do různých tříd a škol, obavy jsou z toho, že se všichni budou muset učit podle učiva pro normální, zdravé žáky. A to nemohou zvládnout.

Mluvíte o upraveném RVP ZV (rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání), který nově zahrnuje také tu část vzdělávacího programu, která byla dříve určena pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (Příloha pro žáky s LMP). Tady bych snad pouze zmínila, že podle upraveného programu se budou vzdělávat pouze žáci prvního stupně, na druhém stupni těchto škol bude platit Příloha LMP prakticky do ukončení vzdělávání žáků, kteří jsou na druhém stupni ZŠ praktických. Na úpravách rámcového programu se podíleli zástupci základních škol praktických, kteří byli v původním autorském týmu rušené přílohy LMP, VŠ pedagogů, učitelů i zástupci odborných profesních sdružení a odborů. Školy budou mít na úpravy svých školních vzdělávacích programů dva roky.

Obavy pedagogů zaznívají také ohledně počtu žáků ve třídách a počtu integrovaných žáků.

V současné době je ve školách běžně pět až sedm, ale někdy i více integrovaných žáků. Prováděcí vyhláška stanovuje jako vhodnou hranici pět žáků, pro děti se závažnějšími speciálními vzdělávacími potřebami pak čtyři žáky na třídu. Přitom se počítá jak s možností snižování počtu žáků ve třídě- například při pěti integrovaných žácích je možné snížit celkový počet žáků ve třídě až na 20. Víme, že to ale vždy možné nebude (spádová škola, velikost tříd, organizace školního roku atd.), proto vyhláška č.27/2016 Sb., dává možnost řediteli školy posílit výuku v takové třídě, a to nejen navýšením hodin pro asistenta pedagoga, ale také poskytnutím financí na úvazek dalšího pedagoga nebo speciálního pedagoga.

A jak se mění postavení rodiče? Budou za ně rozhodovat školská poradenská zařízení?

Rodič je stále tím, kdo rozhoduje v zájmu svého dítěte. Ostatně občanský zákon se v tomto směru nijak nemění. Tak jako dosud půjde rodič do školského poradenského zařízení (PPP nebo SPC) a požádá o posouzení vzdělávacích potřeb svého dítěte. Často přinese i vyjádření lékařů a dalších odborníků. Školské poradenské zařízení pak posoudí, jaká podpůrná opatření ve vzdělávání žáka jsou vhodná, případně doporučí i volbu školy, třídy, oddělení nebo skupiny pro zdravotně postižené. Vše se děje vždy s informovaným souhlasem rodiče, ve spolupráci se školou a školským poradenským zařízením, prostřednictvím doporučení ke vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami. Školský zákon nově upravuje v §16a) roli orgánu veřejné moci. Jde hlavně o možnost spolupráce školy a školského poradenského zařízení s tímto orgánem, pokud se rodič dostatečně nezajímá o průběh vzdělávání svého dítěte, nepostupuje v jeho zájmu. To je ale záležitost daná již po mnoho let zákonem o sociálně právní ochraně dětí, tedy nic nového. V tomto směru se řeší například záškoláctví žáků. Musíme si připustit, bohužel, že ne všichni rodiče konají v zájmu svého dítěte. Ostatně máme také děti v ústavní výchově.

Bude mít MŠMT dostatek finančních prostředků na zajištění společného vzdělávání?

Všichni, kteří se podíleli na schválení školského zákona, věděli, že za navrhovanými podpůrnými opatřeními uvedenými v §16 tohoto zákona, jsou finanční prostředky pro normovanou finanční náročnost.

Na poslední čtyři měsíce roku 2016, kdy nová podpůrná opatření začnou platit (od 1. 9. 2016), je vyčleněn dostatek finančních prostředků. Dvouletá lhůta, o které hovořila paní ministryně, se týkala platnosti doporučení ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Tato okolnost prodloužila platnost původních doporučení a tím nebudou školská poradenská zařízení zahlcena požadavky na přešetření, vše může proběhnout ve větším klidu, a současně se mírně sníží nároky na navyšování finančních prostředků. Nárůst tak bude více pozvolný.

A jak je to s informacemi o společném vzdělávání? Nepodcenilo MŠMT informovanost odborné i laické veřejnosti?

Všechno se dá vždycky dělat i lépe. Současně je třeba si položit otázku, kdy byla schválená novela školského zákona, kdy nastoupilo současné vedení MŠMT a jak rychle byl zpracován základní prováděcí dokument, tedy vyhláška č. 27/2016 Sb. Prakticky za šest měsíců je zpracován prováděcí dokument, běží informace prostřednictvím newsletteru MŠMT, webových stránek MŠMT a přímo řízených organizací, zejména NÚV. Ministryně jezdí do krajů a diskutuje s řediteli škol, s pedagogy, se zástupci zřizovatelů, se Svazem měst a obcí, s profesními sdruženími, s rodiči. Pedagogové se mohou ptát prostřednictvím e-mailové i telefonní linky.

Je to málo? Myslím si, že ve srovnání se zaváděním jiných zákonných změn určitě ne. Ale protože jsou tu obavy "jak to dopadne" a vlastně vůbec, že se něco mění, něco z čeho máme obavy, tak je to některými vnímáno jako málo.