Z Babic do celého světa

Jinou takovou školu v Česku nejspíš nenajdete. Vedle sebe tu studují děti z bohatých rodin i dětských domovů. "Máme mezi studenty ty největší sociální rozdíly, jaké mohou být," říká zástupce ředitele osmiletého gymnázia Open Gate v Babicích Petr Chára.

Z čeho u vás dělají uchazeči zkoušky?

Přijímačky se skládají ze tří částí: IQ nonverbální test, klasický test studijních dovedností a osobní pohovor. Zájemců máme dost, nestanovujeme předem přesná kritéria, většina zájemců je stejně vždycky nad námi stanovenou hranicí. Děti nepíší diktát ani nepočítají rovnice, ale řeší spíše logickou matematickou úvahu. Důležité je i čtení s porozuměním.

Chceme především, aby dítě umělo přemýšlet. U pohovoru nás zajímá i motivace - proč chce nastoupit právě k nám nebo jestli to zvládne bez maminky, když bude bydlet na koleji.

Proč si vaši školu vybírají rodiče s vysokými příjmy?

Co vím od rodičů, tak jedním z důvodů - kromě našich výsledků nebo velmi pěkného areálu - je to, že je tady mix dětí, žádná zlatá mládež. Někteří rodiče, kteří tady mají své dítě, si dokonce částečně osvojili další z komplikovaného prostředí nebo dětského domova. A dítě k nim jezdí pravidelně na víkendy. Všem vysvětlujeme, že sociální otázka pro nás není problém, že nám záleží jenom na tom, jaké děti jsou, jak přistupují ke studiu a k životu. Výchově slušného člověka se hodně věnujeme i mimo výuku.

Čím mohou děti z problematického prostředí obohatit ty z normálně fungujících a movitějších rodin?

Lidé, kteří se pohybují v prostředí movitějších rodin, vidí, že některé děti se ve výchově nevyvíjejí úplně správným směrem. Chtějí pro ně prostředí, jež by je dokázalo formovat k solidaritě mezi vrstevníky i generacemi. Tady mají možnost setkat se se spolužáky, kteří neměli se svými rodinami takové štěstí, ale jsou stejně chytří, nebo dokonce ještě chytřejší. U nás mají navíc záruku kvalitního vzdělání. Když k nám nastupuje jedenáctileté dítě, mnohdy ani neumí anglicky, ale v devatenácti je z něj gentleman nebo mladá dáma, kteří plynně hovoří dvěma světovými jazyky, má mezinárodní maturitu a může jít prakticky na kteroukoli univerzitu na světě. Důležitou roli hraje i výborně vybrané místo, což bylo rozhodnutí paní Renáty Kellnerové. Jsme tady na venkově, ale kousek od Prahy. Je tu zdravé životní prostředí...

Jak vybíráte vyučující?

Buď přes vlastní kontakty, nebo konkurzem. Když o někom víme, že je dobrý, oslovíme ho. Když vyhlásíme konkurz, přihlásí se padesát šedesát zájemců. Do závěrečného kola postoupí tři, teprve pak začne hlavní proces. Všichni naši zaměstnanci musejí například projít psychologickým vyšetřením.

Nemusíte tu řešit případy šikany?
V našem případě se stalo maximálně to, že nějaký student napsal něco ošklivého o svém spolužákovi na Facebooku. Takové věci tady občas řešíme.

Jak je to možné v tak různorodém složení studentů? Na jednom konci žáci z hodně movitých rodin, na druhém z dětských domovů nebo sociálně problematických rodin. Ti bohatší se nad ostatními nepovyšují?

To je velká mýlka. Tahle obava se tady samozřejmě objevila už v roce 2004, když projekt startoval, ale ukázala se jako naprosto lichá.

Jak se vám to povedlo?

Je to celkovým nastavením programu, nejen vzdělávací, ale i výchovnou částí. Školné je pojato jako all inclusive. Student tu má úplně všechno - od ubytování přes jídlo až po ošacení a sportovní vyžití. Nikdo se tu nemůže prezentovat nad rámec toho, co mají ostatní. Když jedeme na lyže, máme zde pro všechny lyže. Když jedeme na kola, máme tady kola. Když pod stan, máme stany. Nikdo nemůže říct "Já na lyže nepojedu, protože je nemám", což je normální v běžných školách. Třeba otázku laptopů jsme vyřešili tak, že jsme jich padesát koupili. 

S tím souvisejí i školní uniformy, které vaši žáci a studenti nosí?

Jedna z jejich funkcí je pocit sounáležitosti. Druhou silnou motivací je pochopitelně stírání sociálních rozdílů, které jsou v současnosti největším kamenem úrazu na spoustě škol. My máme mezi studenty ty největší sociální rozdíly, jaké mohou být, ale díky uniformám a celému systému tady žádné takové problémy neřešíme. A k dětem přistupujeme stejně: jste chytré, přijali jsme vás, někdo měl to štěstí, že rodiče mají dostatek prostředků na školné, za někoho ho platí Nadace The Kellner Family Foundation. Ale nijak dál se tím nezabýváme. 

Neřeší to ani děti mezi sebou?

Nedávno jsme tady měli krajské kolo Logické olympiády. Studenti ze sexty si dvě hodiny povídali s rodiči dětí, které sem přijely soutěžit. A rodiče se na otázku sociálních rozdílů samozřejmě ptali. Vybavuji si, jak vedle sebe stáli naše studentka se spolužákem a on se na ni otočil a zeptal se: A ty jsi podporovaná nadací? Pět let s ní chodí do školy, a neví to.

Jaký máte systém výuky?

Hodně se věnujeme prezentačním dovednostem. Učíme děti mluvit před lidmi, připravovat prezentace. Méně mluví pedagog, více děti, hodně se diskutuje. Další věc je práce ve skupině. Celý život budou pracovat v kolektivu. A jelikož naše škola směřuje k možnosti studia na vysoké škole v anglosaském světě, hodně se tady píše. Britské školy jsou posedlé esejemi. Důležitý je i vztah s pedagogem.

Jak vybíráte žáky ze sociálně slabšího prostředí?

Na začátku jsme oslovili sociální odbory krajských úřadů, které mají přehled o takových dětech a o jejich výsledcích ve škole. Obrátili jsme se rovněž na všechny ředitele dětských domovů, aby vybrali děti, jež podle nich mají potenciál. Některé sem pak přijely i na víkend. Lidé z Nadace The Kellner Family Foundation v listopadu uspřádali zkoušky nanečisto pro děti ve Zlínském, Olomouckém a Moravskoslezském kraji. Po deseti letech fungování nám už někteří ředitelé sami doporučují nadané děti. Často se stává i to, že iniciátorem je dítě, které sem přivede rodiče - zvláště ze sociálně znevýhodněného prostředí. Pro takovou matku je mnohdy nepředstavitelné, že by jí dal někdo 470 tisíc korun na roční školné. Na druhou stranu musím říct, že nadace by dokázala podporovat mnohem víc dětí, jenže ono jich zase tolik není, co by dokázaly splnit kritéria přijímacího řízení.

Jaký je poměr podporovaných dětí a samoplátců?

Šedesát ku čtyřiceti ve prospěch podporovaných. Máme pozitivní diskriminaci. Když u přijímaček mají dvě děti stejné výsledky a jedno žádá o podporu a druhé ne, upřednostníme dítě se žádostí. Pro rodiče ze zajištěných rodin to bývá šok, ale tento projekt je hlavně filantropie. Ačkoli je školné vysoké, není to žádný byznys. Manželé Kellnerovi už dali na vzdělávání dětí v ČR ze svých soukromých peněz asi miliardu. Výstavba areálu, každoročně padesát milionů na podporu nadaných dětí... a pak ještě funguje projekt univerzity, do kterého jsou částečně zapojeni i naši absolventi, jimž platí zahraniční studium - třeba na Oxfordu. Na to jde okolo jedenácti milionů ročně.

Co ještě nadace platí?

Jsme v situaci, za kterou jsme hodně vděční a kterou se výrazně odlišujeme od jiných škol. Například se nás paní Kellnerová zeptá, jestli něco potřebujeme. Odpovíme, že by se do budoucna hodila nová tělocvična. A paní Kellnerová napíše: Tělocvična? Nebyla by lepší sportovní hala? A pak jsme obdrželi finanční dar a máme víceúčelovou sportovní halu. Pokud jde o prostředí pro děti, na tom se nešetří a tyto náklady se nepromítají do školného. To je už deset let stejné.

Podílí se paní Kellnerová i na fungování školy?

Na úplném začátku, před jedenácti lety, byla u výběru lidí, kteří se podíleli na celém projektu. Ona byla mecenáš a vizionář, na vybraném týmu bylo její myšlenky uskutečnit. První dva roky jsme byli v každodenním kontaktu a po otevření gymnázia dojížděla několikrát týdně do Babic na schůzky s vedením školy a někdy i s učiteli. Dneska jsme operativní, napíšeme si, zavoláme, když je potřeba, nejčastěji se potkává s Peterem Nitschem, ředitelem školy. Tím, že je ve správní radě nadace, zná všechny děti ze sociálně slabého prostředí. Řeknu vám, že čtení jejich příběhů je někdy pro hodně silné nátury.

Jaké jsou typické příběhy?

Například úmrtí v rodině, alkoholismus rodičů, vězení rodičů, děti z dětských domovů mají za sebou hodně smutné příběhy. Máme tady studenty žijící u prarodičů, kteří jsou na tom zdravotně špatně, takže se o domácnost stará třeba třináctileté dítě. Navíc ví, že se dědeček jeho maturity možná ani nedožije. V každé třídě jsou takové dva tři extrémní případy. Díky této škole, díky tomu, že tu má kamarády, může být ale takový student stejně úspěšný jako dítě z normálně fungující rodiny. Je to taková vzájemná interakce.

Máte i studenty, kteří mají s učením problémy a třeba propadnou?

Nepropadnou, ale rozloučíme se s nimi. Nadace postupem času zjistila, že dětem nemůže úplně nechat volnou ruku. Na jejich vzdělání dává nemalé peníze, ale za to chce, aby se snažily. Občas některým studentům stanoví i určitá kritéria: musíš mít třeba známky do průměru dva. Tam, kde to řešíte jen s rodiči, je to jednodušší. Řeknete jim na rovinu, že se jejich dítě nesnaží a že to jsou vyhozené peníze. Rozloučíme se průměrně se dvěma studenty ročně, obvykle po kvartě, aby mohli jít na jinou čtyřletou střední školu. Tady jsou hodně ambiciózní děti, je snadné být na chvostu. Ale víme, že studenti, s nimiž se rozloučíme, jsou pak za hvězdy na jiných školách. 

Když jsou vaši žáci ambiciózní, jak se jim daří po maturitě?

Na našem webu najdete každého studenta, kam šel studovat. V podstatě všichni míří na vysoké školy u nás i v zahraničí. Existují výjimky, třeba si dají jeden dva roky pauzu. Studentům ale říkáme, aby si školních žebříčků o úspěšnosti nevšímali. Říkáme: Ty jsi svůj žebříček. Jestli chceš jít studovat na tuto vysokou školu a neuspěješ, i když všichni ostatní ano, naše škola má sice skvělou procentuální úspěšnost, ale ty jsi nešťastný. Jdi za svým cílem, ale laťku si postav rozumně. A měj něco v záloze. V životě se vždycky všechno nepovede.