Rozhovor (nejen) o Česku
Sociolog Keller: Střední třída má blíž k hranici bídy

Za skutečné vítěze posledních voleb jsou označováni komunisti. Oni i další reprezentanti levice posilují také díky stále častějším hlasům o krizi současné podoby kapitalismu. Jedním z nejznámějších kritiků "systému" je sociolog Jan Keller.

Je podle vás v krizi kapitalismus jako takový nebo jen jeho neoliberální podoba?

Dnes žádná jiná podoba není. Po světové válce existoval třicet let takzvaný sociálně tržní systém, ale pak přišla současná vlna ekonomické globalizace. Ta znemožňuje, aby politika udržovala rovnováhu ekonomickými silami. Sociálně tržní systém mohl existovat jen v době, kdy politici do jisté míry měli šanci ovlivňovat dění na území své země. Jenže zatímco politici jsou omezeni hranicemi svého státu, velcí podnikatelé a investoři neznají žádné hranice, mohou ty politiky vydírat, že z jejich země odejdou, pokud po nich budou chtít vyšší daně. To je rozpor, protože sociální stát, který udržoval sociální smír, byl financován velkými firmami, nejbohatšími fyzickými osobami a pak středními třídami.

A co se tedy potom stalo?

Globalizace umožnila, že nejbohatší firmy a lidé mohli neustále snižovat sumu peněz, které dávali do státní kasy. Příklad: V roce 1993 platily firmy v České republice ze svého zisku 55 procent, dnes 19 procent. Jestliže dnes platí třetinu toho co předtím, nemůže si nikdo myslet, že státní pokladna bude naplněná. Průšvih je v tom, že malé a střední firmy fungují z velké části jako subdodavatelé velkých firem a ty je zase mohou vydírat. V České republice je ekonomická výkonnost na 72 procentech německé ekonomické výkonnosti, ale platy jsou na 33 procentech německých platů. Jenže kdybychom se s platy dostali výš, ty firmy od nás odejdou. Takže jestliže velké firmy a nejbohatší příjmové kategorie přestávají platit na sociální stát, zbývají už jen střední vrstvy a ty to nemohou utáhnout. Potíž je v tom, že by zároveň měly podnikatelům vyprazdňovat sklady, za druhé by se měly samy připojišťovat a za třetí by měly sponzorovat sociální stát, veřejný sektor a nebo to, co z něho zbývá.

Dobře. Podle vás se tedy systém zřejmě zhroutí. Ale co přijde po něm?

Hrůza je v tom, že to nikdo neví. Mám podezření, že mnozí z těch, co proti tomu systému nejhlasitěji burcují, skutečně žádnou alternativu nemají.

Není tedy pravděpodobné, že to může být ještě horší než teď? Že vývoj bude směřovat k pravé nebo levé diktatuře?

To víte, že ano. Pokud tento systém bude pokračovat dál v těch tendencích, co jsem zmínil, tak to hrozí. Říkám tomu pracovně "refeudalizace společnosti". Stát bude oslaben do takové míry, že se podobně jako ve feudalismu vyhraní tři vrstvy. Nahoře budou ti, co budou mít dostatek prostředků, aby chránili sami sebe a aby ještě obstarali ochranu družiny lidí, které z nějakého důvodu budou potřebovat. Ta skupina lidí jim bude svými službami za tu ochranu platit a většina společnosti bude odepsaná, protože se nebude mocným hodit ničím, kvůli čemu by je chránili.

To zní katastroficky. Máte i nějakou optimističtější představu?

Já jsem přívrženec maximálně sjednocené Evropy, protože se domnívám, že to dobré, co funguje například v sociální oblasti, je možné uhájit jen na půdorysu Evropy. Národní stát, jako je Česká republika s deseti miliony obyvateli, nemá žádnou šanci se globalizačním tendencím ubránit. Evropa by se ale musela sjednocovat výrazněji v oblasti daní než třeba sociálního systému, kde by mohla být větší volnost. Jenže unie, v níž chudší země vedou daňový dumping proti zemím bohatým, není žádnou sjednocenou Evropou, taková Evropa liberalismu jen nahrává.

Jaký vlastně máte názor na soukromé vlastnictví?

To víte, že soukromé vlastnictví ano. Ale za posledních třicet let získaly velké peníze nadvládu nad zbytkem trhu a zbytkem průmyslu a ti, co vlastní střední továrny, jsou většími otroky velkých peněz než průměrný zaměstnanec. Velké peníze ve své podstatě útočí proti soukromému vlastnictví. O mně se tvrdí, že jsem levičák, ale myslím, že moje názory na drobné a střední vlastnictví odporují pravicovým poučkám mnohem méně než praktiky velkých finančních toků a nadnárodních firem.

A je situace v Česku vůbec tak vážná, aby vedla k seriózním úvahám o změně systému? Třeba některým důchodcům se dobře nevede, ale nejsou výkřiky o celonárodním zbídačování poněkud hysterické? Někdo považuje za zbídačení to, že už nejezdí každý rok k moři nebo si nekoupí každých pět let nové auto.

Je pravda, že u nás je pod hranicí bídy maximálně deset procent populace. Ale třeba u rodin s dětmi těch procent dostanete víc. A na rozdíl od zemí jako Německo nebo Francie jsou naše střední vrstvy, což představuje dvě třetiny populace, mnohem blíže k hranici bídy než v těchto zemích. Reformy, které jsou prosazovány, povedou k tomu, že velká část středních vrstev bude k nerozeznání od těch, co se motají někde kolem hranice bídy. Propočítával jsem to pro rodinu se dvěma dětmi ve věku 12 až 18 let, která má čistý příjem 35 tisíc. Náklady na reformy - na penzijní, zdravotnickou a školskou, tedy pokud by taková rodina chtěla dětem zaplatit vzdělání - mi přišly odhadem na 10 tisíc měsíčně. V každém případě už dnes taková modelová domácnost českých středních vrstev žije od výplaty k výplatě a k tomu se bude ročně zadlužovat jednou Kalouskovou složenkou ve výši 120 tisíc korun.