Umístění desetileté Terezky na psychiatrii motolské nemocnice mimo vliv matky je podle soudního znalce Eduarda Bakaláře správné. Ještě lepší by bylo, pokud by existovalo zařízení, které by se specializovalo na řešení podobných situací.
K TÉMATU: Dívku dostaly na psychiatrii tahanice rodičů
Je podle vás správné, že je teď Terezka na psychiatrii a není ani u jednoho z rodičů?
Podle mě to je správné. Naším problémem je to, že nevíme, jaký pobyt a jaké intervence budou užitečné a co se podaří napravit. Pokud psychiatra a priori odmítneme, pak se o případu nic nedozvíme. Ostatně, když si třeba dítě zlomí nohu nebo má infekční nemoc, jde automaticky do nemocnice, kde ho odborníci léčí a není s rodičem celý den nepřetržitě. Stejný režim je i tady. Je ale fakt, že z hlediska názvu oddělení to je nešťastné.
Jaké by tedy bylo lepší řešení?
Ve světě existují reintegrační centra, zařízení, kam děti jedou jakoby na letní dovolenou, kde si profesionálové s dětmi povídají, prohlížejí si fotografie, vyprávějí si bajky, které dětem umožňují morální zrání osvojováním pojmů a hodnot. Do těchto center pak přichází za dítětem ten zavržený rodič, začínají společně vykonávat nějakou činnost a postupně se sbližují. Někdy nastane zázračná změna třeba už po týdnu, když je dítě vytrženo z toho permanentního stresu, tlaku a kritiky.
Když se řekne „syndrom zavržení rodiče“, představím si situaci, kdy jeden z rodičů štve svoje dítě proti tomu druhému. Proč vůbec k něčemu takovému dochází?
Podmínkou toho, aby někdo začal štvát dítě proti druhému rodiči, je určitá nezralost osobnosti. Nezáleží na intelektu, ten může být i podprůměrný, ale právě nezralost motivuje člověka k tomu, aby se chtěl stát výlučným architektem duše dítěte. To je ohromná slast, která člověku dokáže zvýšit sebehodnocení. Představte si to, člověk může říct: Dítě má rádo jenom mě! Dělit se o lásku dětí, která je jednou z nejvyšších životních hodnot, to vyžaduje určitou zralost.
Přilnout k jednomu z rodičů má svou logiku i z pohledu dítěte. V případě rozvodu nebo rozchodu se mu najednou ze života vytratí jedna z nejdůležitějších věcí, jeden z rodičů, kterého mělo rádo, což si dřív ani nedokázalo představit – a tak se začne bát, že se to může stát i té zbývající osobě. Jakékoli její poznámky si pak dítě doplňuje i vlastními úzkostnými projekcemi, které vztah ke druhému rodiči dále komplikují.
A když tedy dítě k druhému rodiči nechce, je správné ho nutit?
Nechce je někdy slabé slovo, ono ho mnohdy nenávidí, omdlívá, fyzicky na něj útočí, často i vyhrožuje sebevraždou. Není ale divu. Dítě je nezralé rozumově, citově i morálně, je zastrašitelné, korumpovatelné, vydíratelné. Ono stačí, aby maminka nebo příbuzní začali říkat třeba „maminku bude bolet srdíčko, když tam půjdeš“. Ze zkušenosti můžu říct, že když se dětí ptám, jakou nejhorší věc jim odmítaný rodič udělal, často říkají „on mi tatínek slíbil koupit zmrzlinu, a pak mi ji nekoupil“, nebo něco podobného. A když tohle je nejhorší zkušenost, tak ostatní traumata musela být mnohem menší.
Je ale celá řada důvodů, proč by se s dítětem měl stýkat i druhý rodič. Třeba proto, že první z rodičů může zemřít, onemocnět, dostat se třeba do vězení, a tehdy dítě potřebuje, aby tady pro něj „někdo byl“. Navíc děti, které měly rodiče rády a tento pocit musely potlačit, mívají často v dospívání problémy, bývají asociální, mívají partnerské problémy a podobně.
| PhDr. Eduard Bakalář, CSc. (72) je soudním znalcem v oboru psychologie, má čtyřicetiletou praxi v opatrovnických případech a publikoval celou řadu prací o problémech v době rozvodu a o syndromu zavržení rodiče. Setkal se i s případem Terezky Smutné. Zájemcům o problematiku doporučuje k prostudování knihu Richarda Warshaka Rozvodové jedy (Praha, Triton 2003). |
Proto existuje zákon o rodině, který zakotvuje právo na styk s oběma rodiči. Kdybychom přistoupili na to, že nebudeme dítě traumatizovat, byl by to signál pro širokou veřejnost, že když rodič něco takového udělá, společnost si toho nebude všímat.
Na úterní tiskové konferenci, kterou svolala maminka Terezky a její zastánkyně, účastnice zdůrazňovaly, jaké trauma má maminka z toho, že nemůže být se svou dcerou.
Pokud by byla situace opačná a zavrženým rodičem by byla maminka, mluvily by přítomné dámy jistě jinak, a neváhaly by ani podporovat zásahy policie a podobně. Ale maminka pochopitelně nemůže přiznat, že má podíl na tom, jak situace vypadá. Bude říkat, že dítě k otci nechce, nebo třeba použije i těžší kalibr: že otec vyhrožuje, že se dítě k němu bojí poslat a podobně. V rozeznávání a řešení těchto situací musí být proto lidé školeni.
Kdo by měl tato školení provádět?
Měli by to dělat lidé, kteří jsou v obraze – publikují na toto téma práce, které jsou přijatelné pro širší odbornou veřejnost, a kteří nejsou podjatí. Měli jsme i nabídky na školení od uznávaných odborníků ze zahraničí. Ty bychom ale pochopitelně museli zaplatit, ale na to naše instituce nemají peníze.
Zazněl ale i argument, že školení chybí především soudcům, že opatrovnické kauzy u nás mnohdy soudí začátečníci, protože to služebně starší kolegové nechtějí dělat.
Soudce sám toho tolik poznat nemůže, protože před soudem se sofistikovanější rodiče dokáží prezentovat jako úplní andělé, a jejich skutečný přístup a povahu soudce těžko rozezná. Pak musí nastoupit znalci, a to znalci určení soudem, protože pokud posudek platí některý z rodičů, nemá jeho názor váhu.
Znalý soudce navíc má nástroje, kterými může od dítěte získat upřímnou výpověď – třeba když pošle všechny účastníky stání ven a z detailů jeho řeči usoudí, jak se situace má. Nemá ale smysl ptát se při výslechu například na to, kterého rodiče má dítě radši, protože dítě těžce nese, když se pozná, že jednomu z rodičů křivdí.
Foto: www.husiti.cz, Profimedia.cz
