Bavorský premiér přijel na oficiální návštěvu Česka. Doprovází ho i šéf sudetoněmeckých vyhnanců. S premiérem Nečasem se potkají v Praze, ovšem zbídačelé Osoblažsko by bylo stylovější.
Nová silnice táhnoucí se přes střed obce, vpravo škola, vlevo kostel a bíle vylíčené fasády stavení. To jsou Pelhřimovy na Osoblažsku na pohlednicích ze třicátých let 20. století.
Pohraniční beznaděj
Zplanělé třešně v kopřivami zarostlých zahradách, kterým více než půl století chybí hospodář. To je obraz Pelhřimov v roce 2010. Ze sedmdesáti domů už stojí poslední dva přeměněné v chalupy. A v křovinách se krčí ruina gotického kostela sv. Jiří. Ten kraj při hranicích kdysi zdejší Němci považovali za slezskou Hanou, dnes je to jedna z nejchudších oblastí země.
Centrum oblasti tvoří městečko Osoblaha, jehož historické jádro se proměnilo v ošklivé sídliště. Kraji vládne beznaděj, herny a vysoká nezaměstnanost. O nic lépe se nežije o padesát kilometrů dále v dalším zeměpisném výběžku ostře zařezaném do Polska. Vidnavsko včera dokonce přišlo o jediné železniční spojení, které České dráhy považovaly za nerentabilní. I Vidnava je ponuré místo, vhodné tak akorát pro projekty Jiřího Čunka, který do zdejších polorozpadlých domů "vyvážel" svoje vsetínské Romy.
Bavorské gesto
Zhruba ve chvíli, kdy se čtvrtou adventní neděli loučila Vidnava s posledním motorovým vlakem, přijel do Prahy bavorský premiér Horst Seehofer. A s ním i šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Possel. Je to průlomová návštěva, neboť bavorští premiéři jsou oficiálními patrony vyhnaných sudetských Němců z Československa, takže pro Česko to byli i po revoluci v roce 1989 nevítaní hosté.
Bavorský rozhlas si dokonce o víkendu všiml, že minulý bavorský premiér Edmund Stoiber navštívil Japonsko, Spojené státy i Ukrajinu, ale do Prahy nikdy nedorazil. Na Hradčanech ani ve Strakově akademii by totiž neuspěl se svými požadavky na zrušení Benešových dekretů a marně by lobboval i za právo odsunutých krajanů na život ve staré vlasti.
Současný bavorský premiér se nechal slyšet, že s premiérem Petrem Nečasem bude v pondělí 20. prosince o delikátních tématech hovořit jen okrajově. Časy se mění. Jeho krajané narození v českých zemích pomalu vymírají, a dokonce i šéf landsmanšaftu Bernd Posselt už se narodil ve Spolkové republice Německo. Bavoráci proto zatnuli zuby a jsou ochotni k dialogu i bez sudetoněmeckého praporu.
Tak jsme to dopracovali, pánové
Ale co jim za tu vstřícnost nabídnou Češi? Navrhuji výlet do pohraničí, třeba právě na Osoblažsko a Vidnavsko. Na náměstí ve Vidnavě by pak premiér Nečas krátce prohlásil k bavorské delegaci: "Takhle jsme to tady dopracovali po vyhnání Němců. Bída, svrab a štěnice. A bude hůře, už tady nevedou ani koleje."
Nikdo by se neomlouval, nikdo by zbytečně neřečnil. Nemluvilo by se o Benešových dekretech, o vypálených Lidicích, o německém teroru za protektorátu ani o odsunu a s ním spojeném vyvražďování německých starousedlíků. Žádné historické emoce, jen tichá exkurze pohraničím.
Mohla to být "malá DDR"
Před několika lety jsem dělal rozhovor s předsedou opavského německého spolku Hansem Korbelem. Ten byl přesvědčen, že odsun Němců byl pro poválečné Československo ekonomickou sebevraždou. Zapřísahal se, že drtivá většina českých Němců byla po válce ochotna skoro k čemukoliv, jen aby nemusela opustit rodnou hroudu. Loajálně by prý sloužili komunistické straně a české pohraničí by se proměnilo v něco jako "malou" Německou demokratickou republiku (DDR).
Zdejší dělničtí úderníci a nadšení družstevníci by navíc pečlivě udržovali svoje domy a kvetoucí zahrady. Korbel měl i příklad, že to takhle mohlo opravdu fungovat. Přesně tak totiž za komunismu vyhlíželo Hlučínsko, což je jediná oblast v zemi, odkud nebyli po válce Němci vyhnáni. Ač válčili v uniformách wehrmachtu, pro svůj "dávný" slovanský původ byli hlučínští Němci vyreklamováni z transportů, tedy až na vojáky SS a vysoké důstojníky wehrmachtu. Státu se za to odvděčili hromadným vstupem do KSČ i poctivou prací za "mír a socialismus".
Dnes je Hlučínsko k nerozeznání od německého venkova někde u Bambergu. Fasády svítí do krajiny, každý denně zametá chodník před svým domem. Přitom jen čtyřicet kilometrů odsud na Osoblažsku má všechno ráz balkánský až ukrajinský. Jako bych se znova ocitl v oblasti ukrajinského městečka Tjačiv u rumunských hranic, kam vedla moje nedávná pracovní cesta.
