Architekt Jiří Boudník žil od roku 1989 v USA. Když po teroristickém útoku 11. září 2001 spadly věže WTC, pomáhal při záchranných akcích a dokonce zhotovil trojrozměrné modely místa, aby se záchranáři mohli v sutinách lépe orientovat. V současnosti žije v České republice a jen několik dní před desátým výročím tragédie vyšla jeho kniha Věže, příběh 11. září, kde svůj příběh rekapituluje.
Každý člověk si prý pamatuje, co dělal 11. září 2001, když letadla narazila do věží WTC. Co jste dělal vy?
Byl jsem na stavbě Federálního soudu v Brooklynu a byl kontrolní den. Volala mi kamarádka, ať se podívám na televizi, že naletělo nějaké letadlo do věží. Říkám jí: "Nemám čas, zavolám ti později." Pak všem začaly pípat telefony, típali jsme je. Asi za 15 minut se rozlétly dveře a mistr stavby - což byl docela drsný chlap, mariňák - oči na stopkách, volal: "Všichni ven! Viděl jsem druhé letadlo! Tohle je útok na Spojené státy a my jsme federální budova, určitě můžeme být potenciální cíl!" V momentě, co jsem viděl věže, jak hořely, jsem se rozhodl jít varovat požárníky a záchranáře, protože osm let předtím, v roce 1993 při prvním útoku, jsem šel naproti kamarádce, která pracovala v jedné z věží, a pamatuji si, jak požární vozy stály těsně pod věžemi. Předpokládal jsem, že i teď to bude stejně. Ale tentokrát jsem tušil, že tam dojde k částečnému kolapsu, že něco shora na ně spadne. Šel jsem varovat, ale už jsem to nestihl. Věže spadly, když jsem byl na mostě.
Vy jste se posléze dostal přímo do trosek WTC. Jak se vám podařilo přesvědčit policisty, že jste odborník?
První den se mi to ještě nepovedlo, tam mě zastavily policejní vozy a zátarasy. Navíc nebylo kvůli prachu vidět ani na metr. Druhý den jsme ale společně se stavebními inženýry a dělníky utvořili skupinu asi osmi lidí a přemluvili jsme policii, která hlídala u Brooklynského mostu vjezd do Manhattanu, aby nás naložili do svého antonu a eskortovali k WTC. Tak od rána druhého dne jsem tam začal pracovat.
Co jste na místě přesně dělal?
Kromě prohledávání trosek jsem si i všiml, že nikdo nepracoval s plány podzemních podlaží. Nejdůležitější bylo identifikovat výtahové šachty a schodiště; tam byla největší pravděpodobnost, že někdo přežil. Jednu sadu plánů jsem našel, ale nechtěli mi ji dát, protože to byla jediná kopie. Tak se mnou poslali policistu a v jedné kanceláři stavební firmy jsem udělal několik kopií výkresů. Ty jsem rozdal jednotlivým složkám - policii a požárníkům a jednu jsem si nechal pro sebe. A se skupinou hasičů jsme poté prohledávali trosky.
Pomohl jste i sestavením trojrozměrných modelů místa…
Asi po třech dnech, to byl pátek, jsem byl na schůzce ve velitelském stanovišti, odkud se celá záchranná a odklízecí akce řídila, a tam jsem viděl, jak požárníci a jeřábníci byli zmateni. Oni neuměli úplně číst plány. Tak mě napadlo, že by jim prospělo, kdyby měli trojrozměrný model, který by si mohli obejít, osahat, aby pochopili ten prostor. Ten první víkend jsem s dvěma kamarády vyrobil papírový model, který jsem na místo přivezl v pondělí, tedy necelý týden po útocích. A řekl jsem jim, že chci udělat počítačový model, který bude postupně aktualizován, kde budou vidět jak nosné sloupy, které byly nepoškozené, tak ty, které byly poškozené. To by usnadňovalo pozici jeřábům, nákladním vozům, šlo by udělat trasy, kudy můžou jezdit nákladní vozy, odvážející trosky.
Tento počítačový model se jim líbil, tak řekli: "Dobrý, my tě nebudeme moct platit, ale můžeš tady zůstat a budeš mít přístup ke všem informacím." Tak jsem tam začal pracovat a zůstal jsem šest měsíců.
Konspirační teorie tvrdí, že pravda je jinde. Je opravdu možné, že zřícení obou věží zapříčinil pouhý náraz letadla?
To letadlo samo o sobě věže nesundalo. Náraz - tu kinetickou sílu - věže absorbovaly, jen se otřásly. Problém byl v palivu, které měla letadla v křídlech. Vysoká teplota narušila molekulární strukturu oceli a ocel je v podstatě k ničemu. Vnitřní sloupy v jádru začaly sedat pod tíhou té "čepice" nepoškozených pater nad nimi. A natahovaly příhradové nosníky nesoucí jednotlivá patra. Když takový nosník ztratí spoje na koncích, nemá co držet podlaží. To spadlo na podlaží pod ním, což zapříčinilo postupný dominový efekt kolapsu. Vnitřní jádro a zejména vnější plášť neměly jak držet pospolu a postupně se rozvinuly jako květy.
Po pádu dvojčat se zřítila i věž vedle…
No, to byla sedmička… tam došlo k několika náhodám. Starosta Gulliani se několik měsíců, předtím rozhodl, že tam udělá centrum pro záchranářské práce a pohotovostní správu. Ta budova měla jeden problém - neměla skoro žádný sklep, jenom jedno podzemní podlaží. Když stavíte mrakodrapy, které mají důležité nájemníky, nebo je tam nemocnice, budova soudu, vězení, musíte vymezit prostory, většinou ve sklepě nebo na střeše, kam uložíte dodatečné nádrže s palivem. Ty jsou pro generátory, které v případě výpadku elektřiny hned přepnou a dodávají elektřinu. V budově, jež už sama o sobě měla tyto nádrže nad vstupním lobby, která byla vysoká dvě patra, sídlila FBI, byly tam i složky CIA. Starosta do ní proto umístil ještě řídicí centrum, což vyžadovalo další stovky galonů nádrží pro generátory. Od čtvrtého do sedmého patra to bylo celé zabrané nádržemi. Když padla severní budova, některé trosky škrtly o budovu číslo sedm a jako zápalky nastartovaly oheň, který se soustředil v patrech s těmito nádržemi paliva. Proto se budova po několika hodinách zřítila – vlastně implodovala. Nejprve se zřítilo jádro, vnitřní sloupy, které byly umístěné okolo palivových nádrží. Takže tam opravdu nedošlo k žádné spiklenecké demolici budovy.
Poslední dobou se objevuje stále více konspiračních teorií. Jak se na to s odstupem času díváte vy? Může na nich něco být?
Život je hrozně krátký a já tomuhle nevěnuji žádnou pozornost. Jedině když se mě někdo zeptá, ale pro mě to je jen ztráta času, protože vím, že budovy spadly kvůli požáru z leteckého paliva a ničemu jinému.
Myslíte, že takovýhle zážitek člověka změní? Změnil nějak vás?
Určitě, mě změnila hlavně emigrace, když jsme byli v utečeneckém táboře. Člověk se pak už tolika věcí nebojí. Všechno ostatní je procházka růžovým sadem. Podobný efekt na mě mělo 11. září. Rok poté jsem sice měl depresi, ale když jsem ji překonal, tak to nakonec bylo lepší. Jak se říká, všechno zlý je k něčemu dobrý a já si teď z ničeho nic moc nedělám. Samozřejmě, žiju správně, neporušuju zákon, neubližuju nikomu, ale v podstatě si z ničeho nic nedělám.
Takže nahlížíte teď na věci jinak…
S nadhledem, určitě. Věci často vidím jako nějaké žabomyší války.
Ovlivnily události 11. září i to, že jste se pak vrátil zpět do České republiky?
Je to možné…Je tu jeden možný důvod, který jsem nikdy asi nevyslovil. Začal jsem psát knihu o 11. září, a když jsem se přestěhoval do České republiky - kvůli práci, měl jsem tady maminku, sestru, přítelkyně byla Češka – zjistil jsem, že mi ta kniha daleko rychleji odsýpala tady v Čechách. Potřeboval jsem distanc od New Yorku, abych ji mohl dopsat. Přemístění zpátky do Čech mi prospělo. Ale samozřejmě jsem na Ameriku nezanevřel. Často do New Yorku lítám, mám tam přátele, ještě nějakou práci, takže to město zůstane navždy mým domovem.
Ještě k vaší osobě, jak jste se dostal do USA?
Maminka a já jsme plánovali útěk asi dva roky a pak se nám to podařilo 4. července 1987, což je zajímavé - v Americe ten den slaví Den nezávislosti. Jeli jsme autobusem k moři do Jugoslávie, kde jsme poté přišli do kanceláře Hlavního komisaře pro uprchlíky. To bylo v Bělehradu a tam jsme získali azyl. Po dvou měsících nás poslali do Rakouska, kde jsme v uprchlickém táboře čekali téměř dva roky na vycestování do Ameriky
A v New Yorku jste studoval architekturu. Kde jste se posléze uplatnil?
Hned po škole jsem pracoval pro jednoho z mých profesorů. Díky němu jsem začal pracovat na mrakodrapech, které on jako statik designoval. Polovina manhattanských mrakodrapů je z jeho kanceláře.
V současnosti pomáháte Plzni s přípravami na rok 2015, kdy bude "evropským městem". V čem ta pomoc spočívá a co vlastně město chytá?
Jsem členem kreativního týmu a do tohoto projektu jsem se opravdu zakousl jako buldok. Chci udělat všechno, aby to opravdu stálo za to, když už Plzeň tento titul vyhrála. Aby to bylo mezinárodní kulturní město a aby sem přijížděli lidé nejen z České republiky a Evropy, ale z celého světa. Takže již připravujeme projekty, které mají mezinárodní, celosvětový dosah. A samozřejmě s mými kontakty z New Yorku si myslím, že mohu tomuto projektu pomoct.
Ještě bych se vrátila k vaší knížce. Jak vás napadlo váš příběh zpracovat a co jste chtěl sdělit?
Ta kniha je pro mě takový očistec. Doufám, že po desátém výročí se pro mě tato kapitola 11. září úplně uzavře. Také jsem se snažil dát tam to, na co běžně odpovídám v rozhovorech jako máme například teď my dva. Jsou tam příběhy nejen moje, ale i lidí, se kterými jsem tam pracoval, a zároveň je to milostný dopis New Yorku, protože to město opravdu miluju - jeho lidi i architekturu, mrakodrapy. Během těch sedmi let jsem se snažil tohle všechno do své knihy poskládat, aby to dávalo smysl a pro mě to byl opravdu očistec, abych se z toho dostal a už o tom také nemusel mluvit. Teď už můžu říkat: "Přečtěte si knihu..."
