Reportérky z fronty
"Syřané nás brali jako hermafrodity"

Jsou půvabné. Obě. A jejich fotografie ze zákopů se minulý týden objevily na zpravodajských serverech. Modelky, které berou válku jako působivou kulisu, nebo ceněné válečné reportérky? Lenka Klicperová a Jarmila Štuková po návratu ze Sýrie a Iráku tvrdí, že rozhodně nejsou žádné turistky.

Jeden metr dálnice podle vás stojí více než osvobození jednoho rukojmího. Takže by se stát měl samozřejmě starat, když někoho unesou. Jak jste na to přišly?

Lenka: Neberte to doslova, odpovídaly jsme tak v jednom chatu po návratu. Ale samozřejmě jsou nějaké odhady, kolik stojí rukojmí, pokud se má z područí Islámského státu dostat na svobodu. Nikdy to není zadarmo, i když se o tom nemluví.

Ptám se proto, že, když jste odjely do Sýrie a Iráku, objevily se komentáře typu - Hele, další dvě, co jedou na výlet a už se z něj nevrátí. A dobře jim tak.

Lenka: S tím jsme se samozřejmě setkaly a už ani nevím, co na to říkat.

Jarmila: Jezdíme takhle několik let. Já deset let, Lenka dělá novinařinu dvanáct let. V Iráku jsme byly pětkrát, naposledy v září, pracovaly jsme tam i na frontových liniích. Lenka byla v Afghánistánu čtyřikrát, společně třikrát, já byla v pásmu Gazy, s Lenkou v Kongu... Nikoho to moc nezajímalo. Jezdíme do zemí sužovaných válkou, sociálními problémy, živelními katastrofami dlouho. Připravujeme se na to, jsme profesionálky, a je hrozně nepříjemné, že nás po tom všem ještě někdo označí za blbky, které vyrazili na guerillu do války.

Jde o to, co se o vaší cestě dozví většina lidí, když přijedete. Že jste si udělaly crazy selfie v zákopu padesát metrů od války Islámského státu?

L: To je naše soukromí. Žádná novinařina. Tyhle fotky máme na Facebooku pro naše přátele.

Proč jsem si je prohlížela pod oslavným rozhovorem s vámi na jednom velmi navštěvovaném bulvárním serveru?

J: Jen to slyším, rozklepu se vzteky. Ty fotky si ten bulvární server stáhl z našich Facebooků. Je to primitivismus, netušily jsme, že si tohle někdo dovolí.

L: Tak jako zveřejnit rozhovor s námi, když jsme jim žádný nedaly.

To ale nikdo neví, a tak se vaše selfies s kulisou války dostanou k masám.

J: Bohužel, ale za to nemůžeme. To jsou fotky pro naše přátele na Facebooku. Chtějí vidět pešmergy, s nimiž se stýkáme a pracujeme. Mimochodem, pešmergové se strašně rádi fotí a pořád to chtějí. Drzí bulvární novináři nám vlezli do soukromí a ukradli naše sefies. Je to otázka novinářské etiky.

L: Je nespravedlivé takhle se na nás dívat. My naši práci prezentovaly na webu Archapomoci.cz, kde jsou naše reportáže, naše fotky a je to poctivá žurnalistická práce. Navíc jsme díky ní získaly půl milionu korun na pomoc obětem války. Výstupem pro veřejnost samozřejmě nejsou osobní fotografie. Nesvědčí nijak o naší práci.

Do Sýrie a Iráku by dnes neodjel lecjaký muž. Promýšlely jste to dlouho?

L. Měly jsme Sýrii jako plán B. Plán A byl Irák, tam máme kontakty, byly jsme tam několikrát, naposledy v září. Tentokrát jsme se dostaly jen zase jinam a dál. Když jsme odjížděly, věděly jsme na sto procent, že se tam dostaneme. Sýrie byla otázka toho, zda se nám podaří získat někoho místního, bez toho to nejde. Byly jsme nakonec na kurdských územích Sýrie, jež jsou pod správou IPG (kurdské levicové milice, pozn. red.). To není přímo válečná zóna. Na frontu jsme pak samozřejmě také jely, ale to už byla složitější věc. Abychom se tam dostaly, musely jsme se připojit k vojenské jednotce pešmergů, jet s nimi na linii a čekat, co se stane.

Jak se lze na tolik nejistot připravit?

J: Máme na místě prověřené kontakty, s nimiž jsme už předtím pracovaly. To je nutné. Do těchto míst se nedá jet na guerillu, dívat se s foťákem na frontu. Jsou tam vojáci, kontroly, musí se nás nejdřív ujmout nějaký generál, abychom se vůbec dostaly na místo. A ani tak není jisté, že budeme úspěšné.

Co za to generál chce, pokud se za vás postaví?

L: Nic, on je rád, že nás to zajímá. Musí mít dobrou vůli. Chtějí se prezentovat. Ale fakt je, že ne každý takové povolení dostane.

J: Nám se nestalo ani u jednoho chlapa, ať generála, nebo uprchlíka, že by se s námi nechtěl bavit a nechtěl pomoct.

Upřímně, nedivím se, že se to vám, dvěma krásným Evropankám, nestalo. Vy se asi taky nedivíte, že ne?

J: Tak asi ano. Ale přece jenom, my pracujeme, to pro ně znamená, že se ptáme i na jejich intimní věci, zdržujeme, ptáme se po pocitech, lezeme jim do stanů, díváme se pod pokličku... Očekávala bych nějaké procento lidí, kteří s námi nebudou chtít mluvit. Ale to se vážně nestalo.

Na druhou stranu, odtud to vypadá, že být žena je tam spíše na škodu. Berou ženy jako partnerky do práce?

L: Tam je rozhodně velká výhoda být ženou. Je to pro ně překvapující, že se mezi nimi najednou objeví západní novinář a je to holka. Berou to jako svátek.

Má se přece za to, že ženy jsou v těch krajích pro muže méněcenné bytosti.

L: Vlastní ženy ano, ale my jsme Evropanky ze Západu. Z jejich hlediska jiná liga.

J: Berou nás vlastně trochu jako hermafrodity.

To se ale musím zeptat, co na to jejich ženy?

L. Ty k tomu nemají co mluvit.

A to vy, které se mimo jiné zabýváte ženskou otázkou v těchto zemích, akceptujete?

L: My to zpracováváme. Ale pokud jedeme na frontu, není s ženami o čem mluvit - žádné tam nejsou.

J: Pokud se ocitneme v nějaké rodině, existují tam místnosti, salonky, kam ženy nesmějí. A nás tam ti muži vezmou, což potvrzuje mou teorii, že nás berou trochu jako hermafrodity. Proto, že jsme Evropanky a novinářky. V Iráku vás navíc při těch příležitostech velmi hostí. A my pak třeba jdeme a poděkujeme těm ženám schovaným vedle. A ony se diví, nejsou naštvané, vidí nás rády a jsou překvapené, že jim někdo za něco děkuje.

CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPIS TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 25. KVĚTNA.