Momentálně u nás není známějšího entomologa. Emil Kučera utekl z indického vězení přes zelenou hranici do Nepálu a poté odletěl domů, do jihočeské Soběslavi. Ačkoli ve vězení byl v cele s mužem odsouzeným za vraždu, působil při rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ v táborské kavárně docela klidně.
V červnu ho s jeho kolegou Petrem Šváchou zadržely v západním Bengálsku indické úřady a obvinily oba z nelegálního sběru brouků. Poté, co Kučeru poslal soud na tři roky do vězení, utekl na konci října z Indie přes zelenou hranici do Nepálu a z Káthmándú odletěl domů.
Měl jste jako kluk rád Ferdu Mravence?
Měl, jako všechny děti v té době. Pan Sekora byl velice známý entomolog, který působil v Entomologické společnosti, takže měl blízko k hmyzu, a tak vytvořil Ferdu Mravence.
Která postavička se vám nejvíc líbila?
Brouk Pytlík, který se narodil v zábradlí v kině, a proto všechno věděl.
A možná vás později inspiroval. Kdy jste vlastně napíchl prvního brouka na entomologický špendlík?
Prvního brouka jsem vůbec nenapíchl, to bylo v devíti letech, kdy jsem sesbíral asi deset brouků a nalepil jsem si je na štítek pomocí lepidla kanagon. Dnes jsou entomologická lepidla vodou rozpustná, zatímco ten kanagon držel, a myslím, že ještě jednoho dva brouky ve sbírce z těch dřevních dob mám. Ale pak jsem měl velkou přestávku a začal jsem sbírat až v roce 1985.
Co to tehdy v devíti letech bylo za brouka?
Střevlík, sebraný v Českém středohoří.
A za jakými brouky jste jel letos do Indie?
Jelikož jsem lesák, tak za těmi dřevními, za hostiteli různých stromů, na tesaříky a krasce. Druhy, které žijí ve dřevě, mě spojily s Petrem Šváchou, který studuje larvy tesaříků.
Ti tesaříci vás na rozdíl od severočeského střevlíka proslavili. V Indii jste byl třikrát, co vás tam za nimi tak táhlo?
Konkrétně do západního Bengálska mě netáhlo nic. Byl jsem tam dvakrát a nic zvláštního jsem tam nenašel, ani teď se to nepodařilo. Jel jsem tam vyloženě kvůli tomu, že Petr tam potřeboval najít tři druhy larev pro ukončení své práce. Předtím jsme byli měsíc u jednoho známého v Uttarpradéši a tam to bylo v pohodě.
Zarazilo mě, že i když jste byl v Indii dvakrát, nevěděl jste o platnosti zákona Biodiversity Act, který sběr zakazuje.
Podobný zákon platí, tuším, v Brazílii. Tam já nejezdím. Netušil jsem, že by něco takového mohlo vzniknout v Indii, a v době, kdy bylo povoleno sbírat mimo národní parky, jsem v tom neviděl žádný problém. Ta situace se změnila, byla to naše chyba, že jsme si to neověřili. Netušili jsme, že by v některé zemi mohl vzniknout takový zákon, který by oklešťoval i práci místních entomologů. V průběhu naší kauzy se na nás obraceli indičtí entomologové, abychom jim pomohli tyto zákony změnit.
Když vás zatýkali, nebál jste se o život?
Byl jsem v Asii několikrát a nikdy jsem neměl z Indů dobrý pocit. Ale i podle zkušeností z jiných států byly ty vztahy vždy korektní. Tak jsem nepředpokládal, že by něco takového vypuklo, koneckonců i ve chvíli zatčení jsme maximálně spolupracovali a věřili, že se to odbyde nějakou pokutou.
Jak proběhlo samotné zatčení?
Bylo to v klidu, stoprocentně jsme spolupracovali. Bylo tam hodně lidí, to znamená, že i kdybychom chtěli dát nějaký úplatek, což jsme ale skutečně nepovažovali za nutné, tak to nebylo možné. Tři nebo čtyři lesníci byli mimo hotel a tři byli uvnitř. To byla opravdu velká akce, v podstatě přepadové komando.
Popište trochu víc samotné vězení. Ta asijská nemají dobrou pověst...
Měl jsem daleko hrůznější představy. Byla to taková červená pevnost a tam různé dvorky. Centrální budovy byly dvě, každá asi padesát metrů dlouhá, široká tak dvacet metrů. Uprostřed byla ulička, po obou stranách vyvýšený stupínek krytý prkny, na nich se spalo. Na každé straně bylo zhruba patnáct osob, celkem v jedné místnosti třicet lidí. Vedoucí cely byl Tibeťan, který nám okamžitě, když jsme tam přišli, sdělil, že tam sedí za vraždu.
Šéf cely vám také dával rady. Jaké například?
Třeba když jsme psali různé petice, tak nám radil, jak oslovit soud, a dopředu věděl, jak se budou určité věci u soudu vyvíjet. Dostali jsme od něj víc informací než od našeho právníka, ten se nás snažil držet bez informací a bez dokumentů.
To mezi vámi a tím Tibeťanem asi vznikl skoro kamarádský vztah.
Určitě. Byl původně buddhista, pak přestoupil na křesťanskou víru. V cele byla komunita asi pěti, šesti lidí, kteří se každý den modlili, na stěně měli pověšeného Krista. On to bral velice po duchovní stránce, ze začátku moc nechápal, když jsme říkali, že jsme ateisti.
Jak jste řešili vodu a jídlo?
Ve vězení jsme měli prášky na úpravu vody, vězni, kteří tam byli delší dobu, si brali převařenou z vězeňské kuchyně. Tam jsme přežili naprosto v pohodě, co se týče zdravotních problémů, přešly mě tam kupodivu bolesti zad. A co se týče stravy, panu doktorovi (Petr Švácha - pozn.red.) tam výjimečně chutnalo, to jsem sledoval s úžasem. K obědu rýže a dušená zelenina, zásahem naší ambasády nám začalo vedení věznice poskytovat přídavky ke stravě, každý den vajíčka, mléko a chleba. Běžní vězni na to neměli nárok. Mohli jsme spát ve svých spacácích, to bylo taky plus.
To zní docela dobře.
Ale děly se tam věci, které by neměly být. Byli jsme svědky bití vězňů, vozí je v želízkách, což je ilegální i v Indii. Nám se to taky stalo, jednou, než nás vyfotil dopisovatel Telegraphu a vyšlo to v novinách. V té chvíli to skončilo. Jsou tam lidé sedm let bez rozsudku... Takže pokud jde o lidská práva, je to tam opravdu drsné.
Pojďme k vašemu útěku. Prožil jste si při něm nějakou chvíli, kdy vám bylo úzko?
| Kdo je Emil Kučera |
| Entomolog (52), žije v Soběslavi. Vystudoval střední lesnicko-technickou školu v Hranicích na Moravě. Pracoval jako lesník, dále například v podniku Jitona. Entomologii se naplno věnuje od roku 1998. Za brouky už podnikl výpravy do Thajska, Číny nebo na Sibiř. Je ženatý. |
To se vám asi ulevilo.
Nevěděl jsem, kam míří.
Entomologové na váš útěk reagovali s pochopením. Nemyslíte si ale, že jste tím kolegům zkomplikoval budoucí cesty do Indie?
Tuhle oblast nedoporučuji nikomu. Protože my jsme nebyli první případ, bylo jich tam víc a vždycky se to vyřešilo záhadně, rychle, v tichu. A oni si nás vzali, podle mého názoru, jako exemplární případ, a skutečně tam vládne hysterie. Neustále dotazy na larvy, kolik tohle stojí, na malé ploštice, úplné nesmysly. Žijí v tomto povědomí. Ostatně tam v roce 1999 chytli Japonce s komerčními materiály. Pokud tam někdo přijede bez povolení, může to být velký problém. Je to opravdu nebezpečný kraj a my jsme byli první, kteří na to dojeli. Ale co se týče turistů, tak nebezpečí nehrozí, je to oblast zaměřená na turistiku, kromě toho čaje tam nemají nic.
Jak vlastně vypadá sběr brouků v Indii?
Úplně v pohodě. Udělal jsem si krátký výlet po okolí vesnice a čekal jsem na večer, kdy rozsvítím lampu. Petr to měl složitější, šel do lesa a hledal tam ty svoje larvy. Já jsem sbíral pro své známé, můj úkol byl vytáhnout Petra do lesa a ukázat mu, jak se mění postupem nadmořské výšky složení stromů, protože to je důležité, a potom jsme chodili každý zvlášť.
Jak na vás reagovali vesničané?
Úplně normálně, už jsem tam byl, takže věděli, o co jde.
Podařilo se vám objevit nějaké nové druhy?
To, co jsme nachytali v Dárdžilingu, jsou věci, které ani nezkoumám, dám to někomu a řeknu mu: tak mi za to něco dej, protože si to vyměňujeme. Třeba za můry z Maďarska mi dává tesaříky z Iránu, kam nejezdím. Nové druhy jsme našli v Uttarpradéši, tam byla, z mého pohledu, výprava úspěšná.
Zachránili jste něco z těch nových druhů?
Nic, nic, nic...
Dá se na prodeji brouků dnes vůbec nějak vydělat?
Na to vám odpovím úplně jednoduše. Před sedmi, osmi lety, byly na pražské burze otevřené tři sály. Dnes je tam jeden, protože ti lidé nemají ani z čeho uhradit pronájem stolu, který je velice drahý. A je to největší akce v Evropě, možná i na světě. To, co šlo za zprávy z Indie, mezinárodní gangy a podobně, možná platí pro obchod se želvami nebo plazy, ale hmyz? To je úplně směšné.
Jak jste na tom nyní zdravotně?
Mám domluvené, že v případě problémů bych šel do Střešovic, ale zatím mě nic netrápí. Na rozbor krve asi půjdu, ale jinak se cítím dobře.
A psychicky?
Už je to dobrý.
Nakolik jste se znali s Petrem Šváchou, než jste odjeli, a jak se váš vztah po tom všem proměnil?
Spolupracovali jsme na larvách, dodával jsem mu larvy ze svých cest. Ale to se lidé nepoznají. To bylo v pohodě, jezdil jsem buď za ním do ústavu, nebo mě navštívil on. Lidé se poznávají, teprve když přicházejí do takových problémů. V Uttaru to bylo v pohodě, bydleli jsme každý zvlášť. Petr vařil své larvy do jedenácti dvanácti hodin v noci a já jsem v devět hodin už spal. Lépe jsme se poznali v base. Je fakt, že jsme měli spory, jak formulovat naše prohlášení. Já jsem byl přeci jenom trochu razantnější a Petr si dával pozor, aby někomu neublížil, i v takové situaci, kdy už věděl, že mu hrozí tři až sedm let.
Takže to váš vztah přežil bez újmy? Bude stejný jako dřív?
Myslím si, že ne, ale nepřešlo to do situace, že bychom byli vyloženě v těžké ponorce. Ono pět měsíců není sranda i pro kamarády a my jsme se moc neznali. Byla to opravdu zkouška. A proč to nebude fungovat? Já si asi v nejbližší době nedovolím vozit nějaký materiál Petru Šváchovi. A to je to, co nás pojilo.
Živíte se hlavně preparováním hmyzu. S jakými pocity jste se k téhle práci vracel?
Hmyz beru jako práci. Teď mi unikla velká zakázka, to mě velice mrzí, preparace motýlů do Francie, protože to je výdělek na rok. V době, kdy jsem byl v Indii, tak mi přišla nabídka, ale už je pryč. To beru profesně. Když si ovšem prohlížím svoji sbírku, tak mám smíšené pocity, musím říct, že to není, jak to bývalo.
Co byste dnes udělal jinak, když byste jel do Indie?
Jelikož mám hodně zkušeností a Petr je neměl, tak bych jel sám. Protože celou dobu jsem to tak dělal a tohle byla chyba. Protože pokud někdo s někým jede, musí to být praktik. Petr byl osm let v laboratoři a opravdu to na té cestě bylo znát.
A dostanete ještě někdy chuť na dárdžiling?
Dárdžiling si dám pouze v čajovně, jiný nepřipadá v úvahu.
Foto: Jakub Baloun, profimedia.cz
