Opatrovnické soudy musí rozhodovat v zájmu dítěte a maximálně chránit jeho původní rodinu, zdůraznil v novém nálezu Ústavní soud (ÚS). Vyhověl stížnosti otce, po kterém stát vymáhal výživné za období, kdy měl jeho dceru v péči jako pěstoun její zletilý bratr. Otec ale finančně přispíval na dceřiny potřeby přímo jejímu bratrovi a podle svých možností se o ni sám staral.
Soudy podle nálezu rozhodly spíše podle právního než faktického stavu a nezohlednily rozsah, v jakém otec dceři reálně pomáhal. "Stěžovateli jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a - v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče - o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče," stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové.
Pisatel stížnosti je otcem nezletilé dívky, kterou soudy po smrti matky svěřily do pěstounské péče jejího bratra. Před smrtí matky se totiž s otcem stýkala jen málo, jeho rodinu neznala. Postupně se ale jejich kontakty a vazby rozšiřovaly a od září 2015 je trvale v otcově péči.
Po dobu, kdy se o dívku staral bratr, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb vyplácený úřadem práce k rukám pěstouna. Úřad se proto domáhal toho, aby soudy stanovily otci dítěte povinnost platit výživné.
Okresní soud v Berouně i Krajský soud v Praze návrhu vyhověly s tím, že právo státu v podobných případech plyne přímo ze zákona. Muž v ústavní stížnosti poukazoval na to, že jej soudní rozhodnutí v podstatě zavázalo ke dvojímu plnění. Měl přispívat na výživu dcery prostřednictvím úřadu práce navzdory tomu, že své povinnosti plnil osobní péčí i prostřednictvím finančních příspěvků přímo pěstounovi.
"Bylo proto na soudech, aby jej svým rozhodováním podporovaly, a tak vedly účastníky k znovunavrácení dítěte do jeho rodinného zázemí, které bývá zpravidla pro vývoj dítěte nejlepší," rozhodli ústavní soudci.
