Protektorátní rozhlas vysílal ve středu 10. června 1942 mezi 7.15 až 9.45 pořad s názvem Zábavná hudba. Ve stejné době se na zahradě Horákova statku v Lidicích odehrávaly popravy 173 místních mužů.
Delegace českých novinářů se z berlínského pohřbu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vrátila ve středu 10. června 1942 a redaktor Lidových novin Václav Fiala se svěřil s hlubokými dojmy: "V mysli se znovu vybavuje monumentálně jednoduchá smuteční scenerie Mosaikového sálu a nepřehledná řada těch, kdož svou vůlí, odvahou a prací vytvářejí děje soudobého Německa a dnes vlastně osudy celého našeho kontinentu."
On-line deník TÝDEN.CZ se pokusil vykreslit osudový den, kdy byly zničeny Lidice, prostřednictvím dobového protektorátního tisku. Média pochopitelně věrně sloužila politice cukru a biče, kterou v zemi nastolil právě protektor Heydrich.
Desetitisíce dělníků na pietních shromážděních
Tak například v Luhačovicích už od pondělka trávili dovolenou příslušníci pětadvaceti rodin dělníků z plzeňské Škodovky a z hořovické drátovny. "Zájezdy budou celé léto soustavně pokračovat," bylo oznámeno. Heydrich totiž českému dělnictvu poskytoval dosud nevídané výhody, čímž si úspěšně vynucoval vděk mnoha prostých občanů, kteří se takzvaně nezajímali o politiku.
Česká náměstí, společenské sály i tovární haly naplňovaly ve středu davy občanů. Po celém protektorátu se konala pietní shromáždění za Reinharda Heydricha a například na českobudějovickém náměstí se sešlo 10 tisíc občanů. Stejný počet lidí byl k vidění v Plzni na shromáždění českých železničářů, k nimž promluvil protektorátní ministr dopravy a techniky Jindřich Kamenický. "Náš lid ztrácí v zesnulém člověku vpravdě sociálně cítícího. Tímto vyvinutým smyslem pro těžký život pracujícího člověka zavázal si Zastupující říšský protektor Heydrich zejména naše dělníky k trvalé vděčnosti." Na každé z těchto pietních akcí vystupovali i samotní dělníci, v Plzni to byl železničář Josef Fajfrlík, který přišel na shromáždění v montérkách - rovnou z dílen, aby veřejně "odsoudil vražedný útok".
Plzeňské shromáždění skončilo kolem čtvrté hodiny odpolední, to už bylo všech 173 lidických mužů po smrti.
Kruté rozsudky a smích v kinech
Ten den se umíralo nejen v Lidicích, nýbrž i na střelnici v pražských Kobylisích. Vyhláška stanného soudu začínala takto: "Rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 10. června byli odsouzeni k smrti zastřelením: Vosátka Ladislav, technický okresní vrchní správce, narozený 28. září 1893, bytem v Lounech…,"
Seznam obsahoval 25 jmen, nejmladším z popravených byl Egon Fink z Prahy, teprve osmnáctiletý mládenec. Popravovalo se i v Brně, tady se stalo obětí heydrichiády šest občanů, nejmladší z nich se jmenovala Anna Lipoldová, měla třiatřicet roků.
Zasedaly však nejen stanné soudy. Krajský soud v Třebíči řešil v dopoledních hodinách případ devatenáctiletého kočího Jana Píši, jenž byl v dubnu přitlačen při srážce dvou povozů ke zdi a smrtelně zraněn. Obžalován byl kočí Pulicar, který kolizi způsobil. "Senát uznal kočího Františka Pulicara vinným přečinem bezpečnosti života a odsoudil jej na šest měsíců do tuhého vězení," zaznělo v rozsudku.
V kinech bylo ovšem veselo. Brněnský biograf Stadion promítal komedii s Vlastou Burianem Ducháček to zařídí, ostravská Elektra film Bezdětná s Natašou Gollovou a kino Apollo v Olomouci snímek Nebe a dudy s Jindřichem Plachtou v hlavní roli.
Předseda Fousek: Odsuzujeme Beneše
Na pietním shromáždění Ústředí Národního souručenství, což byla protektorátní Národní fronta, která nahrazovala politické strany, promluvil vedoucí souručenství Jan rytíř Fousek. Heydricha pochválil za "pořádek v zásobování, pracovní klid a výkonnost ve výrobě a spravedlivé hodnocení činnosti všech stavů a složek."
Následně se Fousek pustil do londýnské exilové vlády: "Výbuch pumy zločince vyburcoval v srdcích českého lidu city nejpřísnějšího odsouzení Benešovy práce, kterou s odporem zatracujeme." Po válce byl Fousek souzen, od potrestání však bylo upuštěno.
Zatímco lidické děti byly převezeny do budovy kladenského gymnázia a čekaly na transport do vyhlazovacího tábora, na dva tisíce dětí kladenských dělníků už se připravovaly na prázdniny "v zotavovnách a prázdninových osadách", které byly zdarma organizovány protektorátní vládou.
Chudým matkám četných rodin zase režim nabízel bezplatné měsíční pobyty v beskydské Čeladné. "Dosud bylo přáno jen bohatým matkám, aby v době parného léta se mohly věnovat bezstarostně svému zotavení," konstatovalo se ve zprávě organizačního výboru.
Štěstí řidiče Vašáka
Závozník Josef Vašák vezl onen osudový den na svém nákladním voze pivo z Velkých Popovic do Jílového u Prahy. Auto bylo plně naloženo a prý vážilo kolem šesti tun. Na příkře spadající silnici k Jílovému však Vašák zjistil, že nefunguje ani nožní, ani ruční brzda. Vašák ale vůz obratně protáhl úzkými ulicemi města až ke kostelu. "Pádící kolos zastavila až lípa u chrámu. Řidič Vašák zůstal zázrakem nezraněn a na místo nehody přišly davy lidí, které vděčně uznávaly krásný výkon Vašákův, jemuž blahopřál i vedoucí NSDAP Suck," informovali svědci o případu.
Kdo si 10. června 1942 koupil ráno v trafice Lidové noviny, našel na titulní straně reportáž z pohřbu Reinharda Heydricha v Berlíně. "Mužové mohou zemřít. I mužové tak silní, jako byl tento, zasažený úkladně," konstatoval v úvodníku šéfredaktor Lidových novin Leopold Zeman, po válce odsouzený na 2,5 roku do vězení.
Značnou část novin zabírala nejrůznější prohlášení k atentátu. Závodní výbor Vítkovických železáren v Ostravě například uvedl: "České dělnictvo z Vítkovických závodů stojí věrně při Velkoněmecké říši a odsuzuje co nejostřeji zbabělý vražedný útok na Zastupujícího říšského protektora Heydricha."
Román versus lidická realita
V Lidových novinách nechyběl oblíbený román na pokračování, ve středu 10. června 1942 vyšlo 56. pokračování románu Františka Kožíka Lásky odcházejí. V romantickém příběhu zrovna došlo na setkání jistého Ludvíka s Martou. "Marta přitáhla si kolena k bradě a přikryla je šedivým pláštěm, než je obemkla pažemi. Vítr si hrál vlasy na jejich spáncích," líčil Kožík Martu, o kterou Ludvík marně usiloval.
V Lidicích byl ten den jeden Ludvík zastřelen, konkrétně Ludvík Vlček z čísla popisného 46, narozený 1. ledna 1908 v Buštěhradu.
A takto zněla oficiální zpráva České tiskové kanceláře o postupu německých vojsk: "ČTK: Vůdcův hlavní stan 10. června. Vrchní velitelství branné moci oznamuje: U Sevastopolu se podařilo v tuhých bojích a za účinné podpory letectva dobýt dalších pevnostních objektů. Nepřátelské útoky v severní Africe byly krvavě odraženy."
V podvečer 10. června 1942 pak agentura ČTK vydala i zprávu o zkáze Lidic, která končila následovně: "Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů Obergruppenführera Heydricha co nejhlubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno."
