Veteráni se diví: Proč neříkat jména padlých?

Český válečný hrdina ztratil právo na jméno i na veřejný pohřeb. „K čemu jsou vojenské pocty, když je s pozůstalými nesmí prožít i národ?" podivuje se válečný veterán Mikuláš Končický. Kritizuje i rozhodnutí nezveřejňovat jména padlých.

Vojenský policista, jenž podlehl útoku sebevražedného afghánského útočníka, měl minulý čtvrtek neobvyklý pohřeb. S vojenskými poctami, ale bez možnosti, aby hrdinu uctila široká veřejnost. Ta neměla znát ani jméno vojáka, dověděla se ho jen díky náhodě. Totožnost poručíka Milana Štěrby přinesla kondolence prezidenta republiky, ale Hrad byl za její vyzrazení záhy kritizován armádou. Další podrobnosti prozradil v náhodném telefonátu do Hitrádia Vysočina vojákův kamarád.

Pohled tankisty
„Ztratil jsem v bojích hodně kamarádů, ale po celý život se snažím, aby se na jejich jména nezapomnělo," říká třiaosmdesátiletý Mikuláš Končický, předseda ostravské pobočky Československé obce legionářské. Za druhé světové války velel posádce tanku na východní frontě a prostřílel se bitvou o Dukelský průsmyk i Ostravskou operací. Když dnes v centru Ostravy prochází kolem Nové radnice, vždycky se zastaví u pamětní desky na jednom z okolních domů.

ČTĚTE TAKÉ: Klaus zveřejnil na webu jméno mrtvého vojáka

„Připomíná tankistu Josefa Gregora, výborného kluka a kamaráda. Schytal to od ostřelovače 30. dubna 1945. Ten den byl hodně nervózní a nesvůj, jako by tušil, co se stane," vybavuje si Končický. Válka ten den v Ostravě skončila, Gregor se s dalšími padlými dočkal velkolepého pohřbu s vojenskými poctami za účasti stovek diváků.

„Co je to za armádu, která svoje vojáky schovává pod čísla a hrdinům chodí na pohřeb vybraná skupina politiků?". Bezejmenní vojáci podle Končického nepřispějí ke ztotožnění národa s vojenskými aktivitami státu. „Takto veřejnost získá dojem, že nějaký neznámý žoldák padl za něčí nejasné zájmy."

Svět a bezejmenní padlí

Praxe ve státech NATO je pro případ úmrtí vojáků různá. Například americké ministerstvo obrany zveřejňuje úmrtí vojáků na své internetové stránce včetně jmen, identifikace jednotky a okolností, za nichž přišli o život. Výjimkou je situace, kdy si to rodina mrtvého vojáka nepřeje. Na internetu zveřejňuje jména padlých i kanadské a britské ministerstvo obrany, pouze příslušníci britských speciálních jednotek mají právo na anonymitu. Ani slovenská armáda nemá problém s totožností zesnulých vojáků. Stalo se tak i v případě úmrtí zdravotníka u slovenské ženijní jednotky v Iráku v listopadu 2006.

Neprozradíme už nic
Ještě před čtvrtečním pohřbem řekl náčelník generálního štábu Vlastimil Picek, že armáda už nebude uvádět jména případných dalších mrtvých nebo zraněných vojáků. „A nebudeme ani informovat o zdravotním stavu zraněných," řekl Picek.

Podplukovník Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu je znám zaníceným zájmem o československé hraničáře z dob mobilizace v roce 1938. „Přihlášení se ke jménům padlých je pozitivní věc a patří k tradicím většiny armád," říká. Současné války prý však mají jiný charakter. „Dříve byl protivník jasně definován a válčící strany dodržovaly jistá pravidla," srovnává. Pro dnešní vojáky v zahraničních misích je prý lepší zůstat v anonymitě, chrání tím sebe i rodinu.

Stehlík říká, že pokud existuje byť jen hypotetické nebezpečí, že se rodina vojáka může stát terčem teroristického ataku, bude lepší jména vojáků zamlčovat. „Zvláště v případě speciálních sil vojenské policie, ke které náležel zabitý voják v Afghánistánu. Britové sice jména řadových vojáků zveřejňují, ale ne jména členů speciálních jednotek," porovnává Stehlík. Podle šéfa generálního štábu však nebudou uváděna vůbec žádná jména příslušníků misí.

Českým specifikem, kvůli kterému rovněž nemělo být zveřejněno jméno Milana Štěrby, je prý „krvelačnost bulvárních novinářů". „Rozuměl bych tomu, kdyby psali o hrdinství vojáka, ale proč musejí číhat na vdovu, zveřejňovat fotky rodiny, domu, zahrady?" podivuje se historik Stehlík.

Veterán Mikuláš Končický viděl za druhé světové války ledacos. Třeba jak tank spolubojovníků zasáhl nepřítel a v ocelovém kolosu uhořeli čtyři kamarádi. Bojovým taktikám v dnešních válkách prý příliš nerozumí. „V dějinách válek je to úplně něco nového. Jedno ale vím, padlý voják je pořád ten stejný voják, v Afghánistánu jako na Dukle," uvažuje Končický. „A když se ví, kdo padl za vlast, nenechám ho umřít jako bezejmenného psa někde u plotu."

Foto: ČTK, Jan Schejbal