Utonutí je druhou nejčastější příčinou náhlého tragického úmrtí v Česku hned po autonehodách. "Češi ve vodě přeceňují své schopnosti," varuje šéf vodních záchranářů David Smejkal, jenž by si pro svou organizaci přál více peněz od státu. "Jsme na tom špatně."
Topil jste se někdy?
Naštěstí ne, ale samozřejmě jsem to viděl. Najednou pozorujete, jak jsou v ten okamžik všichni zmrazeni, jako kdyby jimi projel blesk. Hlavou lidem proběhne něco jako restart mozku a ani nevědí, kam zavolat a co mají udělat.
A co má tedy člověk, který chce pomoci, v takové situaci vlastně dělat?
Základem je nebát se, ale také neohrozit sám sebe. Vždycky musíte vzít v úvahu, že topící se osoba má obrovskou sílu a může vás stáhnout s sebou. Nejlepší je podat jí třeba klacek, svetr, kalhoty, něco, čeho se přidrží. Prostě se vyhnout přímému kontaktu. Dříve, než se pustíte do vody, ale určitě zavolejte odbornou pomoc. Nebo tím pověřte někoho jiného. Záchranáři musejí přijet co nejrychleji, rozhoduje každý okamžik.
Vodní záchranáře má většina lidí spojeny s kdysi populárním seriálem Pobřežní hlídka. Opálený svalovec se prochází po pláži a magnetizuje pozornost všech přítomných žen. Jaká je česká realita?
U nás je to jiné, nemáme mořské pláže, takže dobronzova opálených těl moc není. Sám výkon služby je tady spojen především s pobytem na základně, ze které vyjíždíme na zásahy. Neprocházíme se po plážích, tolik nehlídkujeme. Když náš záchranář přijede na místo zásahu, má na sobě vestu, helmu, vysílačku, nůž a další vybavení. K Pobřežní hlídce máme už na první pohled hodně daleko.
Lidově se vám říká "vodníci". Bál jste se jich jako dítě?
Jako malý jsem na vodníky možná věřil, už si na to ale nevzpomínám. Mimochodem, "vodník" je také náš oficiální volací znak v rámci Integrovaného záchranného systému. Při záchranné akci to zní občas trochu komicky, a dokonce jsme přemýšleli o změně, nakonec jsme ale vždycky skončili u vodníka. Je přece ve vodě a to my také.
Máte dvě dcery, používáte někdy vodníky, abyste u dětí vzbudil respekt k vodě?
Holkám je čtyři a sedm let, takže si už jen tak něco namluvit nenechají. Že bych je ale strašil u vody, tak to určitě ne. To by byla ta největší hloupost, dítě se vody nesmí bát. S vodou se musíte přátelit, brát ji jako kamaráda. A mít z ní respekt.
Jaký nejsilnější zážitek si z vodní záchranky vybavujete?
Kdykoli se povede někoho zachránit, někomu pomoct, je to nepopsatelný pocit. Na našem Facebooku máme obrázek od chlapečka, kterému jsme pomohli, a když se vrátil z nemocnice, namaloval nám loď a přidal nápis "Vašík děkuje záchranářům". To jsou okamžiky, které vás dojmou.
Plavecké schopnosti Čechů se prý pořád zhoršují. Lidé se povalují u domácích bazénů, školy zrušily povinné kursy plavání. Skutečně jsme ve vodě takoví "dřeváci"?
Neřekl bych, že Češi neumějí plavat, ale stále přeceňují své schopnosti. Vidím to třeba na Slapech, ale i jinde. Lidé plavou napříč nádrží, skrze plavební dráhu lodí. Jsem zvědav, co v tomto ohledu přinese nová vyhláška, která pouští malá motorová plavidla na další tuzemské vodní plochy. Střety lodí a plavců totiž zaznamenáváme už teď. Jenom malinká plastová vrtule z elektromotoru přitom dokáže člověka pořádně zranit, pád pod standardní vrtuli znamená konec. To si Češi pořád neuvědomují, a navíc riskují. I v zahraničí. Běžné je třeba surfování bez vesty. Zkuste si to v Itálii na Lago di Garda, policie vám dá takovou pokutu, že nebudete stačit chodit si vybírat z bankomatu.
Celý rozhovor si přečtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vyšlo v pondělí 15. června 2015.
