1964: Proti 0,05 procenta voličů, Kundera o socialismu

Psala se neděle 14. června 1964. Den to byl horký, republice vládla třicetistupňová vedra. "Na radostné náladě ale vedro nic neubralo. Na náměstích a návsích vyhrávaly hudby a na domech vlály prapory," zdůraznilo Rudé právo.

355 odvážných Pražanů

Socialistický volič nehleděl na počasí, socialistický volič měl strach. Jak jinak si vysvětlit, že v hlavním městě Praze přišlo v červnu 1964 do volebních místností celkem 741 183 voličů, z nichž 740 828 hlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty? Ti všichni totiž v obavách o práci, postavení a budoucnost svých dětí souhlasili s tím, že je bude v parlamentu i v národních výborech všech stupňů zastupovat člověk pečlivě prověřený stranickými orgány KSČ. Proti loutkovým kandidátům se nakonec postavilo jen 355 Pražanů, což je 0,05 procenta hlasů od všech pražských voličů.

Ladislav Chudík o volební urně

K červnovým parlamentním volbám v roce 1964 zvali občany i přední představitelé tehdejší kultury. Herec Ladislav Chudík, oceněný letos Český lvem za roli estébáka ve filmu Kawasakiho růže, tehdy prohlásil: "Přistoupím k volební urně s pocitem odpovědnosti, že dávám svůj hlas s plnou důvěrou těm, kteří se zaslouží o další prohloubení a upevnění socialistické demokracie." Tato "demokracie" se ovšem opírala o formální a nedemokratické volební klání. A kdo se "demokracii" postavil, mohl skončit v kriminále. V roce 1964 držel prezident Antonín Novotný v československých věznicích stále asi 750 politických vězňů. Oblíbené slovní spojení „zlatá šedesátá" prostě neplatilo pro všechny.

ČTĚTE TAKÉ: 1925: Čapek proti bezpáteřnosti a pečené děti v Rusku
                        1907: První svobodné volby bez ženských a opilců

Spisovatel Milan Kundera však tehdejšímu socialismu věřil. Rudé právo s ním zveřejnilo rozhovor právě ve volební den - v neděli 14. června 1964. Kundera v rozhovoru pochválil společenské podmínky, které umělcům vytvořil 12. sjezd KSČ v roce 1962. "Je ctí socialistického umění, že odevzdává svou svobodu do služeb lidskosti," dodal. Škoda jen, že Milan Kundera v rámci „socialistické lidskosti" v roce 1950 zřejmě udal západního agenta Miroslava Dvořáčka, kterého tak uvrhl do vězení na celých 14 let.

3108 ztracených Pražanů

Volební účast v Praze byla v roce 1964 stanovena na 99,58 procenta hlasů, což je rovněž údaj se zajímavým pozadím. Takto "nízká" účast byla způsobena tím, že organizátorům voleb se nepodařilo předat volební lístky všem Pražanům ze seznamu voličů. Lístky převzalo 741 300 lidí z 744 408 na seznamech, což znamená, že volební komisaři nenašli 3108 voličů. Ovšem z těch, kdo lístky převzal, se téměř nikdo neodvážil volby ignorovat. Nepřišlo pouhých 117 (!) Pražanů.

„Válečné" neštěstí v železárnách

Jak už řečeno, v den voleb uhodila třicetistupňová vedra. Laco Pjenček si z toho nic nedělal, polovinu volební neděle strávil v dvojnásobném hicu u vysokých pecí na ostravské Nové huti. Přesto stačil od pecí vzkázat Rudému právu: "My se potíme teď. Komise budou mít práci večer!" Na jeho kolegu Helmuta Wolfa z další tavičské party Nové huti připadlo tu neděli volno, proto do voličské místnosti poblíž svého bydliště v Ostravě-Porubě dorazil jako vůbec první ranní.

Volební neděli předznamenala i jedna tragická událost. Sobotní pohřeb obětí výbuchu u pece číslo dvanáct v Třineckých železárnách. "Jak ukázalo šetření, smrt byla zaviněna tlakovou vlnou nebo bezprostředně střepinami nevybuchlé munice, která se dostala do pece s vojenským šrotem," jen stručně informovala oficiální zpráva zveřejněná těsně před volbami. V sobotu 13. června 1964 byl pohřben tavič P. Kantor, dělnice L. Kubicová, dělnice bílého zdiva A. Zavadová a dělník a člen BSP na peci číslo čtrnáct P. Byrtus. Kromě čtyř smrtelných obětí si neštěstí v Třineckých železárnách vyžádalo ještě několik vážných a lehčích zranění.

Seznamte se s poslancem Bichlerem

A kdo vlastně usedl po 14. červnu 1964 do parlamentu? Třeba Antonín Bichler z Třince, zvolený poprvé už v roce 1960. Pro červnové volby v roce 1964 byl ve volebním obvodu číslo 127 (Třinecko) samozřejmě jediným kandidátem. Buď Bichler, nebo nikdo! To byl princip tehdejších voleb. A více než 99,90 procenta voličů nakonec zvolilo právě Bichlera.

Také Antonín Bichler těsně před volbami vedl jakousi pseudokampaň, když Rudé právo shrnulo, co vše stačil udělat pro svůj rodný kraj od posledního zvolení. Na beskydskou Hrčavu, dnes nejvýchodnější obec republiky, byla právě za poslancování Bichlera konečně postavena silnice. "Teď už se nemusejí Hrčavští prodírat za civilizací lesními cestičkami. A vědí, že jim silnici postavil stát. Stát - to jsme my, to je i ten štíhlý poslanec v brýlích," líčila reportáž v Rudém právu. "O socialismu tu lidé moc nemeditují, pro ně je socialismus třeba ta nová cesta," popsal atmosféru na Hrčavě přímo kandidát Bichler.

V Praze přitom Bichler nemyslel jen na Hrčavu a Třinecko. Jako předseda parlamentního Výboru pro hlavní výrobní odvětví a dopravu měl velké ambice. Dá se říci světových rozměrů. "Předhonit Spojené státy ve výrobě oceli na obyvatele nebylo lehké. Stálo to hodně potu a úsilí. Bude stát i nyní hodně potu a úsilí, abychom zvítězili na frontě kvalitativních ukazatelů. Ale my tu zvítězit musíme," plánoval poslanec Antonín Bichler. 

Foto: archiv autora