Výběr jména může být i bojem s byrokraty

V roce 2006 mělo nejvíce chlapců v rodném listu zapsáno jméno Jakub, nejvíce holčiček Tereza. Narodily se však také děti jménem Tomek nebo Mišela. Rozhodnutí, zda se dítěti jméno zapíše, záleží vždy na matrikáři. O odbornou radu může v Česku požádat jedinou soudní znalkyni.

Ministerstvo vnitra na svých stránkách zveřejnilo čerstvé údaje o tom, jak se Češi v roce 2007 jmenují. Kromě souhrnných dat za celou společnost jsou zde také údaje vztahující se pouze k dětem narozeným v minulém kalendářním roce. Mezi unikátními křestními jmény převažují ta „zahraničně znějící“, ale najdou se zde i zvláštní jména na první pohled „domácí“.

Zajímavou statistiku publikuje vždycky začátkem roku také Český statistický úřad, který srovnává nejčastější jména dětí se jmény jejich maminek a otců (viz rámeček Jména dětí a rodičů). „Repertoár ženských jmen je proměnlivější než jmen mužských,“ hodnotí vkus rodičů v posledních desetiletích lingvistka Miloslava Knappová. „Podle jmen postav různých seriálů mívají jméno zvoleno spíše děti z těch sociálních skupin, které se jejich sledování mohou soustavně věnovat. Jsou to obvykle vrstvy s nižším vzděláním a pracovně zpravidla nepříliš vytížené,“ píše ve své publikaci k tomuto tématu.

Veto má matrikář

Když rodiče vybírají pro své dítě jméno, musejí se řídit zákonem o matrikách, jménu a příjmení. Ten současný stanovuje, že dítě českých rodičů může mít nejvýše dvě křestní jména a musí jít o jména. Neměla by být zapsána zdrobnělina, slovo označující obecnou věc (například z USA doložená jména dvojčat Asthma a Pneumonia) a podobně.

„Chybný zápis není důvodem k tomu, aby bylo jméno zapsáno opakovaně,“ upozorňuje jediná znalkyně v oboru, lingvistka na penzi Miloslava Knappová. Rodiče, kteří by chtěli mít doma Petrušku po vzoru Petrušky Šustrové (o Astmě nemluvě), mají podle ní smůlu.

Jejich návrh by měl zamítnout už matrikář nebo matrikářka. Pokud bude na pochybách, může chtít od rodičů doklad, že opravdu jde o „existující jméno v základní, spisovné, pravopisně ověřené podobě“. Tento doklad mohou rodiče sehnat v historických či zahraničních dokumentech, nebo jím je i znalecký posudek – ale i ten je pro matrikáře jen doporučením.

„Stává se, že lidé mají pocit, že u cizího jména na pravopisu nezáleží, nebo chtějí zapsat odposlechnuté jméno ve výslovnostní podobě,“ popisuje své zkušenosti Miloslava Knappová. Ve své knize uvádí jako příklad pokusy o zápis jmen Sejbl ze Sabel (Isabel), Stýf ze Steve, Ostin z Austin nebo o transformaci Milady na Myladu či Daniela v Deniela.

„Pokusů o zápis extravagantních jmen podle mých zkušeností nepřibývá. K tvořivosti rodiče obvykle vedou náboženské nebo rodinné tradice,“ popisuje své zkušenosti Knappová. „Loni jsem vydávala jen jediný zamítavý posudek, i když je pravda, že mnohdy jen rodiče upozorním, že jméno není doložené, a posudek nepíšu,“ dodává. A doporučuje svou knihu Jak se bude vaše dítě jmenovat Jména v ní uvedená by měly matriky uznat.

Pokud matrikář zápis odmítne, mohou se rodiče odvolat ke krajskému úřadu (resp. k pražskému magistrátu) a v případě dalšího neúspěchu podat správní žalobu. „O žádném takovém případu ale nevíme,“ říká Petr Vorlíček z tiskového oddělení ministerstva vnitra. A dodává, že pokud některá matrika určité jméno schválí, ministerstvo vnitra tuto informaci distribuuje i ostatním, aby věděly, jak příště postupovat.

"Nelíbí se mi, že mám monopol"

I když to je možná překvapivé, problematice vlastních jmen se v Česku soustavně nevěnuje žádný jiný lingvista. „Na to, abychom měli jednoho člověka vyčleněného pouze na antroponomastiku (studium vlastních jmen lidí, pozn. red.), na to nemáme kapacity. Pracujeme na slovníku českých pomístních jmen, podílíme se na formulaci mezinárodní terminologie, jsme zapojeni do mezinárodní spolupráce,“ vysvětluje Milan Harvalík, který vede jediné specializované pracoviště soustředěné na studium vlastních jmen, onomastické oddělení v Ústavu pro jazyk český Akademie věd.

Jeho oddělení využívá toho, že vynikající lingvistka takové specializace v Česku působí. „Jsem soukromá osoba a po odchodu na penzi jsem svolila, že budu dělat znalce v oboru,“ popisuje svoje postavení Miloslava Knappová. Pro vykonávání znalecké profese si sama vybudovala kontakty s českými i zahraničními filology, kteří jí pomáhají v konkrétních sporných případech zhodnotit, zda nějaké slovo je, nebo není spisovným jménem. „Nelíbí se mi, že to vypadá, jako bych měla monopol, ale jako penzistka si žádného fámuluse držet a vychovávat nebudu,“ vysvětluje.

Právě takovou představu však má Milan Harvalík. „Ideální by bylo, kdyby přišel někdo nový a paní doktorka Knappová si ho vychovala,“ popisuje, ale takového člověka na oddělení nemá. „Pokud by ona už posudky vypracovávat nemohla, počítáme s tím, že by se tomu jeden nebo i více lidí částečně věnovalo – ať už v našem oddělení, v jazykové poradně, nebo v oddělení jazykové kultury,“ nastiňuje nouzový scénář.

Foto: Tomáš Nosil