Textař Michal Horáček (62) se teď má velmi dobře. Nejen, že má dost peněz, navíc má i krásnou mladou ženu. Co víc by si mohl přát? Ne vždycky tomu ale bylo. Když byl malý kluk, neměla se jeho rodina nijak zvlášť dobře. Peněz prý neměli nazbyt. A právě o jeho dětství se rozepsal v nové knize povídek, kterou předevčírem představil spolu s dalšími autory v jednom z pražských knihkupectví.
U příležitost pětadvaceti let od sametové revoluce vzpomínal Michal Horáček na své dětství v socialismu. Svůj pohled na tehdejší dobu shrnul v povídce, která je součástí knihy Mé dětství v socialismu. A Horáček se svěřil, že díky lidem, které měl kolem sebe, nebylo jeho dětství vůbec špatné. "Zaplaťpánbůh jsme neměli v rodině nikoho, kdo by byl v Jáchymově nebo v gulagu. Nevzali nám žádnou fabriku, protože moji příbuzní byli jen vědci a umělci. Ale tu velikou chudobu jsem nemohl nevidět. Myslím tu materiální. To duchovní strádání bylo mnohem horší. Čím jsem byl starší, tím víc to bylo cítit," prozradil otevřeně.
"Měli jsme tepláky a všichni jsme byli chudí, a teď myslím celou společnost," dodal spisovatel. Jeho povídka je vzpomínkou na dědečka, který malému klukovi dával rady do života. A také sbíral brouky na Letné. "Spíše než můj je to příběh mého dědečka, mě bylo tehdy deset let. Byla to tak výrazná zkušenost, že si na ni dodnes pamatuju," popsal Horáček, proč ve své povídce zavzpomínal právě na svého dědečka. Díky Horáčkovi vlastně celá kniha povídek mohla vzniknout. Spisovatel totiž projevil aktivitu jako první. Potom se přidalo na sedmdesát autorů, v čele s Danielou Fišerovou, Tomášem Hanákem, nebo Jindřichem Šídlem. "Nešel jsem do spolupráce s ostatními autory. Netušil jsem, s kým v té knize budu. Byl jsem totiž úplně první, kdo panu editorovi něco poslal. Ostatní autoři se přidali později," vysvětlil.
