Náš oblíbený, poněkud sice již stárnoucí, ale pořád čilý „enfant terrible" výtvarné scény David Černý, nezklamal a vládní zakázku na vytvoření čehosi, co nezůstane nepovšimnuto, splnil. Jeho skládačku v atriu budovy bruselské Rady ministrů nelze jistě přehlédnout.
V tom byl záměr splněn. Lze si představit, že každý Evropan (předpokládejme, že těch tam bude nejvíc a nejlépe se také v díle vyznají), který do dvorany vejde, musí zvednout hlavu a chvíli šmejdit očima, než se počne orientovat. Pak najde obrys své země a na ní jakousi výtvarnou kreaci, která metaforicky a většinou ironicky, v některých případech i sarkasticky, znázorňuje nějaký rys oné země či národa. Bude pak záležet na jeho založení, vkusu, temperamentu, ale i inteligenci a humoru, zda bude se ztvárněním své „country" spokojen, či ne, zda ho to nechá více méně pobaveně lhostejným (což, myslím, bude nejčastější případ), nebo ho ve výjimečných případech naopak rozzuří, čímž bude ale umělecký záměr naplněn vrchovatě.
Objekt nazvaný Entropa (entropie znamená, jak každý ví, nezadržitelnou tendenci všeho k rozpadu) je od pondělka zevěšen, ve čtvrtek bude oficiálně spuštěn, začne snad jaksi svítit, houkat, cosi se v něm začně pohybovat. Dostatečnou představu si je však možné učinit i z fotografií (a z katalogu). Nejde totiž o dílo, které by nezbytně vyžadovalo hluboké estetické procítění, jde spíš o hru, kterou každý bude moci pojmout dle svého.
Důležité je si ale uvědomit, že z české strany, respektive od Davida Černého, pochází „jen" koncept, tedy onen stavebnicový rám. Ten ostatně už dříve použil a není to původně ani jeho vynález, na což však postmoderní umělec nemusí brát ohled. Náplň národních „polí" byla zadána umělcům z příslušných zemí a bylo tedy na nich, jak se s tím popasují. Není to tedy český komentář k jednotlivým státům, nýbrž soustava subjektivních sebekomentářů od sedmadvaceti komentátorů. Jisté samozřejmě je, že čeští autoři (na koncepci a realizaci se ještě podílel Tomáš Pospiszyl a Kryštof Kintera) vybrali a oslovili umělce, u kterých předpokládali, že jejich nápad bude konvenovat s jejich záměrem. Že tedy například Holanďan nepojme svou vlast jako zemi tulipánů nebo dřeváků, ale jaksi „kontroverzně". Což se skutečně stalo: Nizozemí v podání Dicka Jansena je zatopené a z hladiny vyčuhují jen špičky minaretů... V případě některých zemí bylo nejobtížnější výtvarníka vůbec nalézt. Zajímavé přitom je, že například maltský příspěvek vůbec není špatný: zemi reprezentuje miniaturní slon, který v prehistorických dobách na ostrově žil. Výborný je i kyperský výtvor: země roztržená na dvě poloviny, připomínající kleště nebo louskáček na ořechy. Naproti tomu slabí mi připadají Francouzi, kteří se prezentují nápisem Stávka, a rovněž Německo, po němž jezdí autíčka, jako by jinde nejezdila. Mám-li se pokusit odhadnout, jaká „metafora" vyvolá nejvíce vzruchu, pak bych si tipnul, že bulharská a polská. V obou případech jde o hořký politicko-satirický komentář ke společenským poměrům. Bulharsko je zpodobněno jako podlaha tureckého záchodu s dírou někde tam, kde leží Sofie. Je to truchlivé, fekálně-punkové gesto, a přesto vícevrstevnaté gesto, vzhledem k poměrům v zemi asi výstižné. Uprostřed Polska se tyčí duhový prapor homosexuálů, který zdvihají mniši s tonzurou a jeptišky. Opět je tu více vrstev: jde o citaci slavné fotografie Joea Rosenthala z dobyté Ivodžimy a pak zjevný odkaz na logo Solidarnosci. Jsme zvědavi, jak se to bude líbit polským poslancům ze strany Liga polských rodin, kteří jsou proslulí svou telerantností a smyslem pro humor.
Obávám se však, že příliš vtipu se nevešlo do prezentace České republiky, jež je především vyjádřením obsese autora, tedy Davida Černého. Objektem jeho komentáře je prezident Václav Klaus, jehož výroky, věnované EU a klimatu, přeložené do angličtiny, obíhají reliéfem ČR ve světelném displeji. Především je vždy velmi riskantní, ba nespravedlivé vytrhávat věty ze souvislosti, pak je ještě přeložit a vrhnout do úplně jiného kontextu. Nutně dojde ke zkreslení nebo nedorozumění, které není ani vtipné. Chytat se za hlavu při prezidentových výrocích se stalo módou, ba povinností jisté části české společnosti (vím, že k ní patřím, jde většinou o městské povaleče), přičemž zapomínáme, že v této zemi jsou mnohem tragičtejší a kritiky hodné věci než náš svérázný prezident. Například my sami. A že naše negativní „fascinace" Klausem je často náhradním terčem za naši vlastní nedostatečnost a směšnost. Na Češích není Václav Klaus zdaleka tím nejhorším a nejsměšnějším. Předstírat to, je alibismus. A kromě toho si myslím, že na to Evropané ani nejsou příliš zvědavi.
