Americký avantgardní kytarista Gary Lucas vydal nové album s lehce provokativním názvem. Hraje na něm české skladatele – je pro něj typické, že nejen ty "vážnohudební" – a to značně po svém. Pro ty, kteří jsou schopni k hudbě nepřistupovat dogmaticky, jde rozhodně o inspirativní a vzrušující seanci.
Výrazný americký kytarista a experimentátor Gary Lucas je českým posluchačům nejznámější jako někdejší spolupracovník Dona Van Vlieta, kterého rockový svět zná jako Captaina Beefhearta nebo Jeffa Buckleyho. Pravdou ovšem je, že najít významnějšího nejen amerického muzikanta, se kterým Lucas nikdy nijak nespolupracoval, je nejspíš mnohem jednodušší. V soupisce figurují samozřejmě hlavně rockeři a alternativnější jména, od Johna Calea, přes Nicka Cavea až po Johna Zorna, ale nechybí ani tak žánrově vzdálené osoby, jako je Chris Cornell na jedné straně a DJ Spooky na druhé. O takových pojmech, jakými jsou skladatel Leonard Bernstein či spisovatel Allen Ginsberg, ani nemluvě.
Známá je i jeho láska k české hudbě – sám ostatně mluví o českých kořenech z otcovy strany – není tak divu, že na novou desku seskupil své starší nahrávky našich autorů. Základem alba je záznam vystoupení z českého konzulátu ve Washingtonu, kde Lucas vystoupil v roce 2003 v programu ke 14. výročí Sametové revoluce. Na akustickou kytaru, ale i steel kytaru z roku 1926 zde zahrál své variace na české skladatelské velikány. Celou první stranu vinylové desky zabírá Dvořákova Novosvětská, na té druhé dojde vedle Dvořáka i na Smetanovu Vltavu a mezihru Janáčkovy Lišky Bystroušky.
Lucas sám na obalu přiznává, že nejde o přesnou interpretaci podle not, ale variace, u kterých se řídil jen svým sluchem, ale právě to dodává všemu punc výjimečnosti. Interpretace tak jsou zjednodušené, často ořezané "na kost", ale o to víc je na nich patrná nejen genialita autorů, ale i kytaristova schopnost vlastního pohledu i uchopení materiálu. Včetně schopnosti se při vycházení z něj odpoutat se od nábožné úcty k tvůrcům, která tak často svazuje české interprety. Lucas se nesmrtelným kompozicím nevysmívá, nesnaží se je "zprznit", a přesto dochází k pozoruhodně inovovanému výsledku.
Druhou stranu alba Lucas navíc orámoval dvěma skladbami české alternativní hudby, které dodávají v konfrontaci s názvem alba všemu nádech pikantnosti i určité ironie. Obě vznikly ve studiu, obě jsou zpívané. V první sáhl k albu Pražská strašidla z roku 1996, na kterém si zahrál spolu s pražskou kapelou Urfaust a britským vokalistou Patem Fulgonim. Závěr celé nahrávky pak obstarala nejaktuálnější nahrávka, cover-verze slavných Magických nocí z repertoáru Plastic People Of The Universe. Ta vznikla v New Yorku, a protagonistu v ní doprovází Jason Candler na saxofon a elektroniku. Obě záležitosti přesto s akusticky pojatým zbytkem nahrávky výtečně korespondují a kontrastem k prostotě jejího koncertního podání všemu dodávají další rozměr.
Aktuální Lucasovo album se mezi milovníky Dvořáka či Smetany sotva stane vyhledávaným titulem, a už jen tím, že vyšlo na klasické vinylové desce bude spíš pochoutkou pro fajnšmekry i sběratele hudebních kuriozit. Přesto nahrávka na něm obsažená rozhodně nepatří k tuctovým a její jistá kurióznost figuruje až na druhém místě za faktem, že jde o materiál, který fanoušky Garyho Lucase rozhodně nezklame a těm, kteří jimi z jakýchkoliv příčin (dosud) nejsou, přinejmenším rozšíří obzory.
Gary Lucas: Plays Bohemian Classics
Vydali Faust records 2011
