Michael Chabon: Konečné řešení (Detektivní příběh)

V polovině dubna vyjde v Odeonu zatím poslední kniha Michaela Chabona, novela Konečné řešení. Spisovatel na sebe bere nesnadný úkol: oživuje velkého detektiva z Baker Street, k jehož nezaměnitelným atributům patří dýmka a housle, a otevírá případ vraždy a krádeže afrického papouška. Hrdinou příběhu je devítiletý chlapec Linus Steinman, který přijíždí do válečné Anglie jako židovský uprchlík. Chlapec, který nemluví, má afrického papouška žako chrlícího řady záhadných čísel. Že by kód jednotek SS? Šifry německých ponorek? Záhada se mění v problém ve chvíli, kdy je spáchána vražda a papoušek zmizí. Na scéně se objevuje starý pán, bývalý fenomenální detektiv – ačkoli jméno Sherlocka Holmese nikdy nepadne, je jasné, že jde o něj. „Stařec“ se ujímá případu. Na malém prostoru autor dokazuje, že je mistrem vyprávění, ale i experimentátorem, jednu kapitolu např. vypráví papoušek.

Ukázka TÝDNE.CZ

1
Chlapec s papouškem se loudal po kolejích. Šel zasněně a v ruce se mu kolébala sedmikráska. Při každém kroku šoural špičkami bot ve štěrku, jako by mělkými rýhami, které po sobě zanechával, pečlivě odměřoval ušlou vzdálenost. Byl konec června a chlapcovy černé vlasy, bledá tvář na pozadí travnaté pahorkatiny, která se vlnila jako zelená vlajka, pohupující se bílé oko sedmikrásky, kolenaté nohy v krátkých kalhotách a bohorovný výraz hezkého šedého papouška se zářivě rudým ocasem, zaujaly starce, když kolem něj procházeli. Zaujalo či podnítilo to jeho smysl – jeden čas proslulý po celé Evropě – pro neobvyklé okolnosti s příslibem tajemna.

Stařec odložil poslední číslo Britského včelaře na pléd z shetlandské vlny, přehozený přes stejně kolenaté, ovšem zdaleka ne tak pružné nohy, předklonil se a natáhl protáhlou, kostnatou tvář k oknu. Koleje vlečky, vybíhající z trati Brighton-Eastbourne, po modernizaci Jižní dráhy koncem dvacátých let elektrifikované, běžely po náspu nějakých sto metrů na sever od domku a byly ohraničené betonovými sloupky drátěného plotu. Sklo, přes něž se stařec díval, mělo také svá léta a byla v něm spousta vlnek a bublinek, laškujících s venkovním světem. I přes křivičné sklo se starci zdálo, že ještě nikdy nespatřil dva tvory, kteří si byli tolik blízcí tím, jak spolu sdílejí radost ze slunného odpoledne.

Překvapila ho jejich zamlklost. Měl za to, že když se sejdou papoušek žako – známý svou výřečností – a devíti či desetiletý kluk, ani chviličku nebude ticho. Další neobvyklá okolnost. I v tom se rýsoval určitý příslib. Ale čeho, to stařec – přestože kdysi získal jmění i věhlas díky dlouhé řadě brilantních dedukcí, založených na útržcích zdánlivě nesouvisejících faktů – nemohl za žádných okolností předvídat, ba ani tušit.

Když chlapec, vzdálený asi sto metrů, došel na úroveň starcova okna, zastavil se. Obrátil se k němu útlými zády, jako by vycítil starcův pohled. Papoušek se s podivně kradmým výrazem rozhlédl, nejprve na východ, pak na západ. Chlapec se k čemusi chystal. Přihrbil se a mírně pokrčil kolena v očekávání příštího dění. Šlo o jakousi tajemnou činnost – povědomou, byť už dávno neprovozovanou – ano –bezzubá kolečka hodinového stroje se pohnula, rozezvučel se bezstrunný klavír: napájecí kolej.

I za takového parného odpoledne, kdy jeho klouby nesužovaly vlhkost a chlad, by to bylo na dlouhé lokte, pokud to nechtěl odbýt: vstát z křesla, vyhnout se staromládeneckému nepořádku, nakupenému ve věčně se měnících návějích – bulvární i seriózní noviny, kalhoty, lahvičky s mastičkami a jaterními tabletkami, odborné ročenky a čtvrtletníky, talířky s drobečky – jež z cesty přes obývací pokoj činily dobrodružný podnik, a otevřít dveře. Však také odstrašující představa pouti od křesla k zápraží patřila k hlavním důvodům jeho omezeného styku se světem, když už se tedy stalo, že za ním svět přišel a obezřetně vzal za mosazné klepátko ve tvaru nepřátelsky vyhlížející, obří Apis dorsata. U devíti z deseti návštěvníků se ani neobtěžoval vstát, nehnutě si vyslechl, jak za dveřmi zmateně mumlají a šourají nohama, a říkal si, že dnes by se jen kvůli málokomu vědomě vystavoval riziku, že špičkou trepky zakopne o předložku u krbu a rozkutálí poslední jiskřičky svého života po chladné kamenné podlaze. Leč když se chlapec s papouškem na rameni chystal propojit svůj tenký čúrek elektronů s proudem, který do třetí, napájecí kolejnice pumpovala elektrárna Jižní dráhy na říčce Ouse u města Lewes, stařec se z ušáku zdvihl s nezvyklou hbitostí, na kterou jeho levá kyčel zareagovala nespokojeným zavrzáním. Pléd a časopis sklouzly na zem.

Na okamžik se zapotácel a rukou zašmátral po klice u dveří, třebaže k ní ještě musel dojít přes celý pokoj. Zteřelý krevní oběh se z posledních sil pokoušel zásobit potřebnou krví mozek, jenž se znenadání ocitl tak vysoko. V uších mu začalo zvonit, píchlo ho v kolenou a chodidla se rozbrněla. Překotně vyrazil ke dveřím a prudce je otevřel, přičemž si natrhl nehet pravého ukazováku.
„Ty, kluku!“ křikl hlasem, který i jemu připadal mrzoutský, sípavý a dokonce i lehce vyšinutý. „Okamžitě toho nech!“
Hoch se otočil. Jednou rukou si chytil poklopec, druhou odhodil sedmikrásku. Papoušek přešlápl z chlapcova ramene na temeno, jako by tam hledal úkryt.
„Proč je tam asi ten plot?“ hartusil dál stařec, byť věděl, že ploty od začátku války nikdo neopravuje a deset mil na obě strany jsou v žalostném stavu. „Dobré nebe, vždyť z tebe mohl být škvarek!“ Belhal se přes zahrádku a ani si nevšiml, jak divoce mu buší srdce. Anebo možná všiml a své znepokojení potlačil kousavou poznámkou. „Když si představím ten puch.“

Chlapec se nehýbal. Odhozená sedmikráska ležela na štěrku, jeho poklady už byly v bezpečí poklopce. Obrátil ke starci tvář prázdnou, jako žebrákova miska. Ke starcovým uším zalétlo cinkání konví na mléko z půl kilometru vzdálené Satterleeho farmy, vzrušené štrachání jiřiček pod okapem a jako vždy i neutuchající intrikaření v úlech. Chlapec přešlápl, možná hledal vhodná slova. Otevřel ústa a zase je zavřel. Místo něj nakonec promluvil papoušek.
„Zwei eins sieben fünf vier sieben drei,“ pravil tichým, sípavým a maličko šišlavým hlasem. Chlapec jako by papouškovi naslouchal, ačkoli výraz jeho tváře byl stále stejný. „Vier acht vier neun eins eins sieben.“
Stařec zamrkal. Německé číslovky zazněly tak nečekaně a – doslova – tak cize, že je v první chvíli vnímal jen jako řadu tajemných zvuků, jako skřeky divokého ptáka, postrádající jakýkoli smysl.
„Bist du Deutscher?“ vyrazil ze sebe stařec po chvilce a sám si nebyl zcela jistý, jestli otázku směřuje na chlapce nebo na papouška. Německy mluvil naposledy před třiceti lety a měl pocit, že ta slovíčka loví z vysoké police, zasunuté  kdesi vzadu v mozku.
Chlapci v očích poprvé problikla jiskřička pochopení a přikývl.
Stařec si nevědomky strčil naražený prst do úst a – aniž zaznamenal slanou chuť krve – začal si ho sát. Setkání s osamělým Němcem na vrchovině South Downs v červenci 1944, notabene s německým chlapcem – to byla záhada, která roznítila jeho dávné zaujetí a vášně. Těšilo ho, že sebral síly a vymanil svou schýlenou postavu ze zákeřného objetí křesla.
„Kde se tady bereš?“ zeptal se. „Kam máš namířeno? A kde jsi, u všech všudy, přišel k tomu papouškovi?“ Pak každou otázku s větší či menší jistotou přeložil do němčiny.
Chlapec se neznatelně usmíval a dvěma umolousanými prsty škrábal papouška na hlavě. V hloubi jeho mlčení bylo něco víc než pouhá neochota mluvit. Starce napadlo, že je spíš než Němec bude nějak mentálně postižený, neschopný slova či myšlenky. Zdviženou rukou chlapci naznačil, aby nikam nechodil. Potom se odebral do šera svého domku. V rohové skřínce, za omláceným uhlákem, kam si dřív odkládal dýmky, vylovil plechovku s fialkovými pastilkami, pokrytou huňatou vrstvou prachu. Víčko zdobil portrét jakéhosi britského generála, jehož slavné vítězství pozbylo za současné situace, v níž se impérium nacházelo, veškerou důležitost. Na starcových sítnicích se vznášely kaňky a skvrnití pulci, probuzené letní září, a světélkující obrys chlapce s papouškem na rameni, připomínající fotonegativ. Náhle viděl sám sebe očima chlapce, popudlivého ježidědka, který se štrachá z temné doškové chalupy jako postava z pohádek bratří Grimmů, s rezavou pikslou podezřelých pastilek v kostnatém pařátu. Ke svému překvapení i úlevě našel chlapce tam, kde ho zanechal.
„Tumáš,“ řekl a podával mu plechovku. „Už je to sice dávno, ale za mého mládí se bonbony považovaly za něco jako dětské esperanto.“ Vyloudil na tváři úsměv – nepochybně pokřivený a jedovatý. „No? Vezmeš si pastilku? Co říkáš?“
Chlapec kývl, přišel přes písčitou předzahrádku blíž, aby si z plechovky vyhrábl tři nebo čtyři cukrátka; pak pokývnutím hlavy poděkoval. Takže je němý, s jeho hlasem něco není v pořádku.
„Bitte,“ odpověděl stařec. Poprvé po mnoha, mnoha letech pocítil povědomé dloubnutí netrpělivosti, smísené s potěšením z toho, že se svět – zaplaťbůh – nechce svých tajemství jen tak vzdát. „Tak,“ pokračoval a olízl si oschlé rty, čímž jen dotvrdil vzezření proradného lidožrouta. „Co, že ses ocitl tak daleko od domova?“
Pastilky mezi chlapcovými drobnými zuby chřoupaly jako korálky. Papoušek šedomodrým zobákem rozkošnicky čechral vlasy svého majitele. Chlapec si povzdechl a omluvně pokrčil rameny. Pak se otočil a vydal se zpátky stejnou cestou, kterou přišel.
„Neun neun drei acht zwei sechs sieben,“ zašvitořil papoušek, když odcházeli mihotavým nazelenalým odpolednem.

***

4

Stařec poklekl na jedno koleno. Na levé, pravé mu už dávno nesloužilo. Trvalo mu to proklatě dlouho a pohyb doprovodilo škaredé lupnutí. Ale podařilo se, a tak se dal urychleně do díla. Stáhl si pravou rukavici a osahal krvavé bláto, do něhož vyprchal život Richarda Woolseyho Shanea. Vnořil ruku do kouzelnické kapsy, všité do lemu pláště, a vytáhl lupu. Její obruba byla z želvoviny a zdobilo ji srdečné věnování od jeho jediného věrného přítele.

S hlasitým supěním a hekáním se lopotil na dvou metrech čtverečných roviny, jako by to bylo strmé, ledové úbočí Karakorumu, a drahocennou lupou zkoumal vše v bezprostředním okolí místa činu, ukrytého mezi bujnými živými ploty v uličce Hallows Lane, kde toho rána pan Panicker objevil tělo svého podnájemníka s téměř uraženou hlavou. Jaká škoda, že mrtvolu již odvezli, k tomu ještě nějakcí kolohnáti v těžkých botách! V prachu po ní zůstal sotva znatelný otisk ve tvaru prohnutého kříže. Na pravé pneumatice vozu, jenž patřil mrtvému – značně okázalého, na to, že jeho majitel byl obchodní cestující s automatickými dojičkami – zaznamenal zčernalé kapičky krve, které směřovaly ke středu kola a byly na bílém boku pneumatiky dobře viditelné. Ačkoli policisté vůz již prohledali a nalezli v něm podrobnou mapu Sussexu, novou gumovou hadici k dojičce, nějaké trubky a ventily, několik prospektů Lactroly R-5 firmy Chedbourne & Jones na křídovém papíru a ohmataný výtisk Treadleyho Základních chorob dojnic z roku 1926, stařec se do prohlídky pustil znovu. Po celou dobu si nevědomky něco nepřetržitě mumlal, co chvíli pokýval hlavou a vedl rozhovor s nějakým neviditelným společníkem, přičemž na neslyšné repliky reagoval poněkud nedůtklivě. Tato procedura si vyžádala téměř čtyřicet minut, ale když se vynořil z automobilu s pocitem, že by si měl jít lehnout, držel v ruce ostrý náboj ráže .45 do pistole Webley, u obchodního cestujícího tolik nepatřičné, a nevykouřenou egyptku značky Murat. Pokud patřila skutečně oběti, pak byl pan Shane obdivuhodně – a nečekaně – světaznalý nebo romanticky založený. Stařec nakonec prošmejdil hlínu smíšenou s úlomky kůry pod živými ploty a narazil na úlomek lebky s kouskem kůže a chomáčem vlasů, jenž policisté, kteří výsledky hledání rozpačitě sledovali, přehlédli.

Stařec i s tak ohavným nálezem zacházel bez skrupulí, jako by se nechumelilo. Za celý život už viděl snad všechny myslitelné způsoby smrti a mrtvoly ve všech možných stadiích a pozicích: cheapsideskou šlapku s proříznutým hrdlem, shozenou ze schodů na nábřeží Temže, které se v ústech a očních důlcích vytvořily tůňky krve, unesené dítě, zelené jako brčál, nacpané do odvodňovací roury, průsvitně pergamenovou slupku penzisty, pomalu, během deseti let otráveného arzénem, vybělenou kostru, obranou lesními ptáky, psy a hmyzem, na níž se jako vlajka třepotaly zbytky oděvu, hrstičku zubů a kostěných úlomků v usvědčující hromádce bílého popela. Na tom pokřiveném X, které smrt vykreslila v prachu Hallows Lane, nebylo nic, ale naprosto nic mimořádného.

Konečně odložil lupu a narovnal se, jak nejlépe to šlo. Naposledy přehlédl místo činu, živé ploty, MG pod plachetkou prachu, chování havranů, směr, kterým vítr odnášel kouř z komína fary. Potom se obrátil k mladému inspektorovi a dost dlouho ho mlčky pozoroval.
„Stalo se něco?“ otázal se vnuk Sandyho Bellowse. Stařec se ho doposud nezeptal, zda jeho dědeček žije nebo ne. Odpověď znal beztak předem.
„Odvedli jste výbornou práci,“ pravil stařec. „Prvotřídní.“
Inspektor se usmál a očima zabloudil k zachmuřenému Quintovi, postávajícímu u malého sportovního vozu. Konstábl se potáhl za knír a upřeně zíral na kalně nachovou louži u nohou.
„Shane byl skutečně udeřen zezadu, a to značnou silou, to jste určil správně. Prozraďte mi, inspektore, jak to zapadá do vaší teorie, že mrtvý tady přistihl mladého Panickera při krádeži papouška?“
Bellows se chystal něco říct, pak si to však rozmyslel, povzdechl si a zavrtěl hlavou. Nyní si konstábl knír uhlazoval, aby zamaskoval úsměv, který mu pohrával na rtech.
„Z tvaru a četnosti stop lze vyvodit,“ pokračoval stařec, „že v okamžiku, kdy byl pan Shane sražen k zemi, pohyboval se poměrně spěšně a v levé ruce něco nesl. Dovolím si tvrdit, že něco poměrně těžkého. Vzhledem k tomu, že vaši muži našli jeho kufřík a ostatní osobní věci u zahradních vrátek, jako by měly být odneseny do vozu, a vzhledem k tomu, že zmizela ptačí klec, dá se usoudit, že pan Shane v okamžiku vraždy s tou klecí prchal. Papoušek byl s největší pravděpodobností uvnitř, nicméně mám za to, že by se měly obhlédnout okolní stromy, a to co nejdříve.“
Inspektor se obrátil na konstábla Quinta a kývl. Quint nechal knír knírem a zatvářil se dotčeně.
„Ve vší úctě, pane, snad nechcete, abych já marnil svůj drahocenný čas tím, že budu lézt po stromech a hledat –“
„Žádný strach, konstáble,“ skočil mu s přimhouřenýma očima do řeči stařec. Hypotézu – přirozeně jednu z mnoha – že žako jménem Bruno by mohl být natolik chytrý a že by svému únosci utekl, si nechal pro sebe. Lidé, a zvlášť policisté, si málokdy uvědomují, že zvířata jsou  s to spáchat, leckdy s nevídanou vervou, ty nejpodlejší zločiny, či provést nejodvážnější kousky. „Jeho ocas nepřehlédnete.“
Konstábl se chvilku snažil ovládnout žvýkací svaly, načež odkráčel uličkou ke vchodu do zahrady, ozdobenému loubím.
„Teď vy.“ Stařec se obrátil na inspektora. „Musíte toho o oběti zjistit co nejvíc. Samozřejmě budu chtít vidět tělo. Domnívám se, že najdeme –“
Ozval se ženský výkřik, zprvu zpěvný, téměř operní, který se vzápětí rozpadl v řadu krátkých, štěkavých vzdechů.
Ó ó ó ó ó

Inspektor okamžitě vyrazil a starci nezbylo, než se belhat za ním. Když vstoupil na zahradu, spatřil před sebou několik povědomých předmětů a bytostí, rozestavěných po zelené ploše tak, aby bylo dosaženo zamýšleného účinku nebo žádoucího účelu, jako žetony nebo šachové figurky při nějaké velkolepé kratochvíli. Při pohledu na ně ho zachvátil umrtvující děs; nedokázal říct, kolik těch předmětů a bytostí je, jak se jim říká a k čemu slouží. Celým tělem cítil – jako člověk cítí sílu přitažlivosti nebo setrvačnosti – jak mu hlava nezadržitelně vypovídá  službu. Věk se mu ledovými prsty vkrádal do mozku, nepřinesl však pouhé otupění a pomalejší myšlení, působil jako mazací guma, jako tisícileté písečné duny na pouštní město. Čas vybělil bohatě zdobené ornamenty jeho mysli a zanechal prázdnou plochu. Dostal strach, že ho přemůže nevolnost, a přiložil si rukojeť hole k ústům. Zastudila ho. Hrůza začala rychle ustupovat, vědomí vyburcovala syrová chuť kovu, a on si ke své nevýslovné úlevě uvědomil, že má před sebou pouze oba policisty, Bellowse a Quinta, manžele Panickerovy, mezi kterými stála zahradní fontánka, pohledného Žida v obleku, sluneční hodiny, dřevěnou židli a keř hlohu, obsypaný květy. Všichni upírali pohled k hřebeni doškové střechy fary na poslední zbývající žeton ve hře.
„Mládenče, okamžitě slez dolů!“
Hlas patřil panu Panickerovi – který byl podle starcova mínění přeci jen inteligentnější než průměrný venkovský vikář a o to méně způsobilý k péči o duše svých farníků. Poodstoupil pár kroků dozadu, jako by hledal lepší místo, odkud by na chlapce na střeše mohl metat očima hromy a blesky. Jenomže vikářovy oči jsou pro tento účel příliš melancholické, říkal si stařec.

„Synku,“ křikl konstábl Quint. „Chceš si srazit vaz?“
Chlapec stál vzpřímeně, ruce mu klimbaly podél těla, chodidla měl sražená u sebe a kolébal se na patách. Netvářil se zoufale ani vesele, prostě jen hleděl na špičky svých bot nebo jen někam dolů pod sebe. Starce napadlo, jestli nahoře nehledá svého papouška. Třeba měl pták ve zvyku hledat úkryt na střeše.
„Sežeňte žebřík,“ zavelel inspektor.
Chlapci uklouzly nohy a po zadnici se rozjel k okraji doškové střechy. Paní Panickerová znovu vyjekla. V posledním okamžiku se hoch zachytil oběma rukama za došky. Se škubnutím se zarazil, vzápětí se však sláma vytrhla a on se zřítil do prázdna. Padal k zemi, kde s hlasitým zapraštěním, jako když se sud rozbije o skály, přistál na onom dobře vyhlížejícím, mladém Židovi, soudě podle střihu jeho obleku, z Londýna. Po chvilce se vrávoravě zvedl a zatřepal rukama, jako by ho pálily. Pak jednu natáhl k mladému muži, ležícímu na břiše na trávníku.
„Pane Kalbe,“ zděsila se paní Panickerová a přicupitala k elegantnímu Londýňanovi s rukou přitisknutou na přívěsku na prsou. „Dobré nebe, nestalo se vám nic?“
Pan Kalb se chytil ruky, kterou mu chlapec nabízel, a předstíral, že si nechává pomoct vstát. Krabatil čelo a sténal, ani na okamžik se ale nepřestal usmívat.
„Nic hrozného to není. Možná mám naražená žebra. O nic nejde.“
Natáhl paže k chlapci a s bolestnou grimasou ho zvedl do vzduchu. Teprve v bezpečí Londýňanovy náruče dal chlapec průchod citům – stařec cítil nutkavou touhu dozvědět se, proč až teď – a s obličejem zabořeným do klopy saka pana Kalba se zoufale rozeštkal nad ztrátou svého přítele.
Stařec pomalu přešel k nim.
„Hochu. Pamatuješ si mě?“
Chlapec na něj pohlédl. Tvář měl zarudlou a oteklou. Od Kalbova ramene se mu k nosu táhla tenká slizká pavučinka.

Inspektor představil starce panu Hermanu Kalbovi, muži s truchlivýma očima, který pracoval pro Pomocný výbor. Paní Panickerová pro něj poslala hned ráno, když se přišlo na to, že Bruno zmizel. Při vyslovení starcova jména problikla v Kalbových očích jiskřička dávné vzpomínky. Usmál se a otočil se k chlapci.
„Vidíš,“ začal německy, čemuž stařec s malým zpožděním porozuměl, a povzbudivě chlapci stiskl rameno. „Tenhle pán ti toho papouška najde. Teď už se nemusíš bát.“
„Paní Panickerová,“ prohodil stařec přes rameno. Žena zbledla jako stěna, jako by se právě přišlo na to, že nemá alibi, přestože ji vůbec nepodezíral. „Budu si chtít promluvit s vaším synem. Policii bezpochyby nebude vadit, když půjdete se mnou a vezmete s sebou čistou košili a svačinu.“

***

Americký spisovatel Michael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu a vyrůstal v Marylandu. Absolvoval anglickou literaturu na Pittsburghské univerzitě a kurzy tvůrčího psaní na Kalifornské univerzitě v Irvine. Spolupracoval s časopisy The New Yorker, Esquire či Playboy. Svou literární dráhu započal vydáním románu Tajemství Pittsburghu (1989), po němž následovala roku 1991 povídková sbírka Modelový svět (č. 2006). O čtyři roky později (1995) publikoval svůj druhý román Wonder Boys, roku 1999 pak vychází druhý povídkový svazek Mladí vlkodlaci. Jeho „velký román“, původně nazvaný Zlatý věk, spatřil světlo světa roku 2000: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (č. Odeon 2004). Roku 2001 za něj získal Pulitzerovu cenu. Michael Chabon také dokončil scénář ke stejnojmennému filmu a podílí se na komiksových svazcích s názvem Úžasná dobrodružství Eskapisty. Roku 2004 vydal nejprve svou první prózu pro děti (Letní země), pak novelu Konečné řešení. Na rok 2007 je ohlášen jeho nový román.

Michael Chabon: Konečné řešení (Detektivní příběh).Z anglického originálu The Final Solution, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers v New Yorku roku 2004, přeložili David Záleský a Markéta Záleská. Redigoval a doslov napsal Richard Podaný. Ukázku vybral Tomáš Dimter.