Je spisovatelka. Ilustrátorka. Režisérka animovaných filmů. Ví o tom kdekdo ve světě, jen doma, odkud v roce 1984 emigrovala, se o ní říká: ta dcera Karla Zemana.
Originálního filmového režiséra, od jehož narození uplyne sto let a jehož snímky Cesta do pravěku nebo Baron Prášil zná každý Čech. Ludmila Zemanová se svým otcem pyšní, ráda o něm mluví, ale je spokojená, že může být i sama za sebe. Jinde než v cizině by se jí to nejspíš nepovedlo. Z Kanady, kde žije, putují miliony jejích knih do světa, zejména k dětem.
Jak jste se dozvěděla, že tatínek zemřel?
Strašným způsobem. Můj šéf v Národním filmovém studiu v Kanadě jednou ráno přinesl francouzské noviny a říká: "Ty, já nevím, jestli je to pravda, ale podívej se, tady je článek o tvým tátovi." Psali, že 4. dubna 1989 zemřel Karel Zeman.
Proč vám to nikdo nezavolal?
Táta mi telefonoval asi týden před smrtí a říkal, že už brzy budu moct přijet. Jako by tušil, že konečně všechno padne. A o tom, že je na tom špatně, že už ani schody nemůže vyjít, mi nic neříkal. Věděl, že já z Kanady nic dělat nemůžu.
Ani maminka vám nezavolala, že táta není?
Ona mi prostě tvrdí, že mi nechtěla komplikovat život, když věděla, že nemůžu přijet.
PSALI JSME: Anifilm startuje, nabídne i maraton s ovečkou Shaun
Česko bude mít dva festivaly animace. Který je lepší?
Můžu vám říkat paní Zemanová?
Jasně. Mám ráda svoje příjmení, ale nebylo to tak vždycky. V Československu jsem používala manželovo jméno, protože jako Zemanovou mě nikdo nebral vážně. Každý říkal: "Aha, to je dcera Zemana!" A já jsem si přála, aby mě lidi brali samu o sobě. Až potom v Kanadě mi říkali: "Ty jsi šílenec, že nepoužíváš tátovo jméno, vždyť je slavný." Kanadská a česká mentalita je jiná. I po letech, když přijedu z Kanady, to tady cítím, nejsem svá. Tady jsem prostě stále "ta dcera". Já tátu miluju, obdivuju a myslím si, že byl opravdu génius, ale tady to tak je.
Co máte společného vy a tatínek?
Podobu. To říkají všichni jeho přátelé. Třeba Břetislav Pojar: "Já když se na tebe dívám, jsi celej táta, i v pohybu..." Dvacet let jsme spolu pracovali, vlastně od dětství pořád vedle sebe. Bydleli jsme pět minut od tátova studia, takže jsem za ním každou chvíli běžela.
Máte i tátovu povahu?
Říkají to lidi. Četla jsem stejné knihy jako on, obdivovala stejné malíře a umělce, to byla naše společná řeč. Všude, i v kuchyni jsme o všem debatovali. Asi mám taky stejné svědomí jako on - udělat vždycky všechno, jak nejlépe jde, protože on říkal: "Jednou to uděláš špatně a divák ti přestane věřit." Tátu nezajímaly kritiky, to mu bylo jedno, co se píše, pro něj byli rozhodující diváci.
A byl hodný? Víte, jak se o některých lidech řekne: On je hodný.
Jako otec velice. Taky byl gentleman. Žil dlouho ve Francii a měl možná z té doby v sobě galantnost, krásně se choval k ženám. I ke mně se choval jinak než k mému bratrovi. Táta, protože byl vychovaný jako baťovec, byl organizačně důsledný, a jak šlo o práci, i velice přísný.
Celý rozhovor si přečtěte v nejnovějším čísle časopisu Instinkt, který vyšel 29. dubna.
Foto: Karel Šanda
