Není oblastní divadlo jako oblastní divadlo. Městské divadlo Zlín přijelo do Prahy ukázat, jestli je na něj celostátní pozornost upřena právem. Na programu byl možná trochu překvapivě hlavně alkoholismus.
V rámci přehlídky Zlínský Náraz přivezlo Městské divadlo Zlín do Prahy tři představení. Dvě z nich, která patří k ambicióznějším kouskům na jejich repertoáru, jsme navštívili. V Divadle pod Palmovkou, jehož soubor nedávno posílil dlouholetý člen zlínského divadla Dušan Sitek, se odehrálo vesnické drama Armagedon na Grbu slovenského dramatika Rudolfa Slobody, které v překladu J. A. Pitínského režíroval bývalý umělecký šéf zlínského divadla Dodo Gombár (dnes už umělecký šéf pražského Švandova divadla na Smíchově). Na Nové scéně se pak odehrál Čechovův Strýček Váňa v režii Martina Františáka - režiséra a dramatika, který zas vede ceněné ostravské Divadlo Petra Bezruče. V obou případech je chvályhodné, že divadlo nesahá vždy jen po řemeslných režisérech a osvědčených fraškách, v obou případech však naráží na některé limity, zejména herecké.
Rudolf Sloboda (1938-1995) byl ostrý slovenský spisovatel, který ve svém díle zdůrazňoval bezútěšné momenty: nevěry, rozpady vztahů, domácí násilí, deprese, alkohol. Přitom všem mu nechyběla drásavost, ostrá ironie ani černý humor. Jeho hra Armagedon na Grbu, napsaná počátkem 90. let pro herečku Zitu Furkovu, je v tomto ohledu typickou ukázkou jeho díla.
Režisér Dodo Gombár si se hrou nevěděl úplně rady: mezi hyperrealistickou scénou a zobrazováním vesnického života alkoholické nymfomanky, která postupně udolá tři manžely, tápe s jakousi kusturicovskou a dojemnou poetikou, v čemž se ovšem ztrácí původní Slobodova drsnost i štiplavá ironie. Výkon Jany Tomečkové v hlavní roli lze pak rovněž vnímat jako notně sporný.
Zajímavějším kouskem je hořká tragikomedie ruského klasika Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa. Režie Martina Františáka dává - opět alkoholickému - příběhu atmosféru probouzení ze sna, kdy si uvědomujeme, že je sice pěkné snít o lásce a toužit po cestách do Afriky, ale na méně šťastné z nás nakonec stejně zbude jen ta práce. A vodka.
Oba představitelé hlavních rolí, Luděk Randár jako lékař Astrov a Radoslav Šopík jako titulní strýček Váňa, se s rolemi zahořklých, a přesto ještě vtipných mužů vyrovnávají se ctí. Pozornost na sebe strhává výborná Kateřina Králová jako rozpustile znuděná panička Jelena.
Zásadním kladem zlínského Strýčka Váni je výtvarná stylizace - výprava Marka Cpina je zasazena kamsi na přelom šedesátých a sedmdesátých let. Velkolepá a působivá scéna, dotvářející paradoxně stísněnou atmosféru, důsledně zalitou oranžovou a okrovou barvou vytváří čechovovskému příběhu rámec.
