Po delší době jsem opět vyrazil do svého oblíbeného divadelního města, do Ostravy, na inspekční cestu: zkouknout tamního Amadea, protože místní si ho velmi váží. A já si zas vážím místního divadla.
Cestou do Ostravy jsem na pražském hlavním nádraží celkem překvapivě potkal režiséra Michaela Taranta, an spěchá do Pardubic. Toho času ovšem působí jako šéf činohry Moravského divadla Olomouc, tak se naše řeč točila především kolem jeho plánů ohledně tohoto divadla, kde zůstala činohra po řádění předchozího šéfa Romana Groszmanna v troskách. Groszmann nyní nastupuje do čela činohry Slezského divadla v Opavě. (Pro případné šťouraly nicméně dodávám, že urážkami ani posměšky jsme se nezabývali, pan Tarant zůstal zcela korektní a já mu v jeho nelehkém úkolu přeji mnoho zdaru).
Amadeus je poslední premiérou loňské sezony v činohře Národního divadla moravskoslezského a má za sebou deset repríz. Dle utěšeně plného hlediště Divadla Antonína Dvořáka, honosné budovy, kterou má u nás pro řádění konzervativních diváků každé větší město, lze inscenaci předpovídat ještě dlouhý život.
Uvádět hru, která je dnes slavnější spíš jako film, je vždycky riskantní - i když naopak může k pokladně přitáhnout nějaké diváky navíc. Amadeus Petera Shaffera se asi ke slávě z osmdesátých let, kdy byl u nás hojně uváděn, nevrátí, ale úplně neotřelá dramaturgická volba to není. Hrají ho shodou okolností například v Pardubicích právě v režii řečeného Michaela Taranta.
Ostravskou inscenaci režíroval Pavel Šimák, šéf činohry NDM. Ten mě svými předchozími inscenacemi, například Válkou s mloky nebo Přeletem nad kukaččím hnízdem, příliš nepřesvědčil, ale jeho letní Romeo a Julie, inscenace pro Slezskoostravský a následně též Pražský hrad, ukázala, že zdaleka není prost talentu a nápadů, a já jsem rád, že to mohu konstatovat i po zhlédnutí Amadea. Není mimochodem bez zajímavosti, že Amadeus je už druhá Šimákova ostravská inscenace předlohy, jíž se chopil i Miloš Forman. Uvidíme, jestli se z této shody náhody stane trend a dočkáme se třeba i Lidu versus Larry Flynt.
Šimák jako by připravoval půdu jednak svému Romeovi a Julii (to v otevřeně rozverné živočišnosti, která v Amadeovi sálá především z Mozarta (Igor Orozovič) a Konstance (Andrea Mohylová), respektive jejich nejen společného dovádění), jednak první premiéře NDM v letošní sezoně, Cenci v režii Anny Petrželkové (to v lehce dekadentním hávu, v Amadeovi se projevujícím jak v hereckém projevu, tak ve svérázně lesklé výpravě).
Shafferova hra je myslím pro dnešního diváka až příliš doslovná. Svár Salieriho s vědomím vlastní průměrnosti podává příliš polopaticky a analogie výstředního nevychovaného génia Mozarta k nezřízenému životu popových hvězd je až příliš průhledná. Hře by slušela razantnější úprava a stylizace.
Ta přichází především v poměrně nasládlém, ujetě pojatém zobrazení klasicistní doby jako přímého předchůdce éry dekadentní. Rozklad rozměklého fin de siécle (a ovšem dneška, kterážto asociace je snad jasná každému) tak nachází kořeny již v onom "zlatém věku" konce 18. století. Zde tedy manýristická paralela ke zmíněným Cenciům, s nimiž ostatně Amadea spojuje kromě stejné budovy (což je poměrně důležité: v honosném měšťanském divadle z přelomu 19. a 20. století vyzní - v obou případech - hra s kostýmní manýrou o dost víc a jinak než kdekoli jinde) také trojlístek hlavních představitelů.
Mladý Igor Orozovič, který dostal po Oidipovi druhou velkou hereckou příležitost, je samozřejmě talentovaný herec, jehož se vyplatí sledovat. To klasik ostravské činohry Jan Fišar pojímá svého Salieriho jako jedno velké sólo. Jeho charakteristický styl, spojený s kolísavým užíváním hlasu a labužnickým pohráváním si s různými fasetami a asociacemi, který jeden kritik pospal trefně jako "ironický patos", patří k ostravskému divadlu jako nezaměnitelná značka a i tentokrát je hlavním důvodem, proč Amadea vidět. Kromě těch vikslajvantových poloprůhledných fólií, stáčejících se v pravé chvíli do znaku filharmonie, samozřejmě...
