Nejnovější počin Mahenovy činohry Národního divadla Brno, Černá Madona brněnská, měl být historickou freskou. Spíše než oslava města či neobvyklý pohled do historie je autorská inscenace tamního uměleckého šéfa Zdenka Plachého nudnou deklamací, esteticky zaklesnutou v dobách filmů o markýze andělů Angelice. Bez jejich roztomilé naivity a ovšem bez krásné Michèle Mercierové.
V roce 1647 obléhali Brno Švédové, ale na rozdíl od jiných, nejen moravských měst ho nikdy nedobyli. Kolem toho se v Brně, kromě historických příběhů, vypráví i pár legend souvisejících s patronkou, Černou Madonou. Právě na tomto půdorysu vystavěl Zdenek Plachý svou hru (na níž spolupracoval také Marek Hladký) a tuto hru také na brněnské první scéně Plachý sám režíroval.
Ačkoli se Plachému stále znovu připomínají jeho avantgardní kořeny coby někdejšího zakladatele experimentálního centra Skleněná louka a polovičky svérázné tvůrčí dvojice Střežený Parnass, vyčítat Černé Madoně, že není dekadentním divadlem pro fajnšmekry, by bylo (bohužel!) nepochopením současné Plachého pozice a jeho tvůrčího směřování.
Už od roku 2007, kdy převzal vedení Mahenovy činohry, se navzdory své slibné tvůrčí minulosti totiž snaží provozovat "plnokrevnou", divácky orientovanou měšťanskou scénu, jeho metou je plná kasa a spokojení diváci středního proudu. Odtud jeho záliba ve strnule inscenované klasice (Richard III., Cyrano z Bergeracu), prostor dávaný měšťanským komediím v konvenčních režiích hostujících umělců (Molière, Neil Simon, Oscar Wilde) a především volba patetických témat v nepříliš oslňujícím autorském zpracování (předehrou pro Černou Madonu tak je muzikál s Danielem Landou Tajemství zlatého draka a "balada o lásce a smrti" Zaslíbení; v tomto případě Plachý režíroval scénář napsaný jeho ženou Lenkou a dramaturgem Markem Hladkým).
Taková dramaturgie je poněkud nešťastná volba: zejména proto, že takové divadlo už Brno má, konkrétně Městské divadlo Brno, jež řídí Stanislav Moša. Přirozeným konkurentem by tak pro Mahenovu činohru měly být činoherní soubory dalších divadel, jež mají v názvu slovo národní - tedy pražského, ostravského a bratislavského.
I pokud poměřujeme Černou Madonu čistě nároky na diváckou podívanou, spojenou s velkými vášněmi a opravdovými city, je pojetí "vlastenecké hry", v níž není prostor nejen pro humor, ale ani pro racionální dialog či živé hrdiny a která nepřekvapí jedinou scénou, velmi neuspokojivé. O ahistorickém používání současné mluvy včetně idiomů nemluvě. Celá inscenace postrádá náboj a gradaci, je naprosto nedramatická a připomíná spíše jakési historické omalovánky, kolorované didaktické představení pro školy. Nutno dodat, že nikoli pro střední.
V inscenaci předvídatelně defilují statečný měšťan (Petr Halberstadt), udatný bojovník (Martin Sláma), nevěrná manželka (Jana Štvrtecká), proradný měšťan (Ján Jackuliak), důstojný kněz, rozhádaná městská rada a zkušený cizí vojevůdce (Jan Grygar), kapitulující před mocí tajemné patronky. Ten na začátku pronese onu titulní větu.
Plachý se už před časem stal terčem kritiky za své (údajně) nestandardní metody práce a za atmosféru v souboru a divadle jako takovém; pravdou zůstává, že umělecké výsledky jím vedené Mahenovy činohry, které se ještě před dvěma sezonami mohly zdát jako problematické či sporné, už poslední dobou vykazují jasné znaky úpadku; jakkoli byl Plachý terčem několika nefér kampaní, nejen nad jeho poslední premiérou je třeba klást si otázku, zda po pěti letech jeho působení v čele Mahenovy činohry není čas na výměnu. Jedinou skutečně významnou a provinční rozměry přesahující inscenací na současném repertoáru je Radúz a Mahulena v režii dua SKUTR.
Jako člověk, který se Plachého v minulosti opakovaně zastával, musím nerad přiznat, že jsem se mýlil - nadále s chutí vzpomínám na některé jeho vydařené počiny spadající do období před Mahenovu činohrou; ale doufat, že by z ní Zdenek Plachý ještě udělal významné divadlo, by dnes byla tváří v tvář skutečnosti čirá bláhovost.
Národní divadlo Brno - Mahenova činohra. Zdenek Plachý: Černá Madona brněnská. Režie Zdenek Plachý. Premiéra 27. ledna 2012.
