Komorní scéna Aréna v Ostravě uvádí pod lákavým názvem Chlív / Páternoster dvojici aktovek polského dramatika Helmuta Kajzara. Režíroval Janusz Klimsza; vydařená inscenace kromě bizarního humoru a absurdit totalitního režimu pojednává - podle dramaturga Tomáše Vůjtka především - o snových a mytologických tématech. Nejpozoruhodnější na ní je, jak bývá v Aréně zvykem, herectví: tentokrát na sebe pozornost poutá Vladislav Georgiev, v obou případech představitel hlavní role. Která je dost možná rolí jedinou.
Polský dramatik Helmut Kajzar (1941-1982) u nás není příliš frekventovaným autorem; jeho hra KaDeWe byla před časem na repertoáru smíchovské Meetfactory. Ostravská Aréna navazuje na úspěšnou spolupráci s režisérem Klimszou inscenací dvou Kajzarových aktovek. Chlív je absurdní groteskou za padesátých let. Na ves padá tíživá atmosféra nového režimu, jenomže pokusy, jak vychovat prostřednictvím přesných metod socialistické vědy špičkové dojnice, narušují diverzanti - dokonce se mluví o zázraku. Tak se i předseda, vědecký ateista, musí poradit s farářem. Do toho přijíždí ochotnické divadlo… To Páternoster je teprve pořádná jízda. V bizarní nadsázce se odehrává snad snové pokračování předchozího příběhu, snad moderní variace na mýtus o drtícím otci a návratu ztraceného syna.
Druhá půlka má zběsilou atmosféru, v níž co bylo v první polovině laskavé, úsměvné nebo lehce mrazivé, dostává nyní mnohem výraznější, ba přímo extrémní kontury.
Nejpatrnější je to samozřejmě na herectví; jak by taky nebylo, když se mu věnují v Aréně s péčí největší, až to někdy podle výběru titulů a hostujících režisérů vypadalo, že jiné oblasti divadelní tvorby je snad ani nezajímají. Avšak dosti jízlivostí.
Kromě Alberta Čuby a Terezy Dočkalové, kteří se ze zfamfrnělých komediantů v Chlívu stanou uměřenými hybateli děje v Páternosteru, tu stojí za pozornost Pavel Cisovský. Zakladatel a někdejší umělecký šéf Arény vystupuje v obou polovinách jako farář: zatímco ten první je takový kulaťoučký, laskavý, přivírá očko, poradí a snad nakonec i ten úplateček přijme, v druhé polovině je z něj bojovník proti Satanovi tak sveřepý, odhodlaný a groteskní, že by si to snad s tím vládcem temnot mohl skutečně rozdat.
A pak je tu konečně zmíněný Vladislav Georgiev - nejprve filozofující statkář, utrápený, ale smířený, nesklánějící se zbytečně. V druhé půli drsný, diktátorský a vševládný otec, k němuž se vrací syn a který navíc - pomyslně - zatne tipec i svým nepřítelům z Chlíva, když se stane "mimořádným a zplonomocněným ministrem zemědělství". Nakonec se ovšem příběh naplní a mocný otec podléhá navracejícímu se synovi.
Způsob, jakým dokáže Georgiev od neobyčejně civilního, neokázalého projevu přejít ke grotesknímu řádění, aniž jeho postava ztratí integritu (čili dvě postavy vzájemnou korespondenci), je fascinující. Celkově se Chlív / Páternoster povedl a je důvod ho vidět; kvůli Georgievovi se ale vyplatí přímo si ho nenechat ujít. Jasně, jsou to dvě různé hry o jiných věcech. Chlív byl navíc napsán mnohem později než Páternoster; jejich spojení do jednoho večera i snová atmosféra obou z nich nakonec udělaly naprosto kompaktní celek a společný příběh s jasným vývojem.
