Když se starý muž zamiluje do mladé dívky, může z toho být pořádná polízanice. Zvlášť když je ve hře velký majetek a jeho dědicové - dospělé starcovy děti. Petr Nárožný, Stanislav Zindulka či Ondřej Vetchý v novém počinu Činoherního klubu, inscenaci hry Gerharta Hauptmanna Před západem slunce.
Existuje mnoho způsobů, jakým může být divadlo špatné. Poměrně dost se jich sešlo v nové inscenaci Činoherního klubu Před západem slunce.
Je tu vetchá hra - pozdní kousek německého naturalistického klasika Gerharta Hauptmanna, napsaný ve třicátých letech. Vypráví o sporu v rodině bohatého podnikatele (Petr Nárožný), kterému děti nechtějí dovolit skandální vztah s mladičkou dívkou (Zuzana Stavná), nadto z chudé rodiny se špatnou pověstí - zejména kvůli majetku. To vše v Německu v roce 1932, na pozadí nastupujícího nacismu.
Hauptmannova hra je značně rozvleklá a vše se v ní opakuje několikrát; pro dnešní uvedení by potřebovala daleko radikálnější textovou úpravu. Režii měl Ladislav Smoček, nestor činoherního klubu, který budoval jeho tradici již od šedesátých let. Rozvleklá je také inscenace: většinou se na jevišti buď stojí a řeční, nebo chodí ze strany na stranu. Mnohdy to vypadá jak aranže z ochotnického představení, čemuž nepomáhá pseudorealistická naivní scénografie. Jeviště je neskutečně zalidněno: v inscenaci vystupuje na dvacet herců, většina postav je přitom zbytečných - ani nikam neposouvají děj, ani nejsou nositeli konfliktu nebo třeba humoru.
S hrozbou nacismu pracuje inscenace notně polopatisticky, hlavně pomocí neustále opakovaných videoprojekcí. Ignoruje otázku milostného vztahu hlavní dvojice a nijak ho neproblematizuje - soustředí se na souboj starce s chamtivými potomky, který je pomocí nacistické příslušnosti jednoho z nich vlastně vykládán jako souboj dobra se zlem.
První polovina má podobu chtěně rozverné frašky, ale po přestávce je ještě hůř: to už se hraje na vážno a patos z řady scén doslova odkapává.
A pak je tu něco, na co v Činoherním klubu nejsme moc zvyklí: slabá úroveň hereckého provedení. Leckteří herci v epizodních rolích mají potíže s věrohodností i odříkáváním dialogů; o žádnou přehlídku soustředěných hereckých výkonů ovšem nejde ani v první linii. Ondřej Vetchý svého sveřepého nácka charakterizuje především bizarní dikcí; Petr Nárožný a jeho spojenec Stanislav Zindulka by chtěli být rozšafní, ale moc jim to nejde; ženy (Dana Černá, Lada Jelínková, Diana Šoltýsová) nemají daleko do afektované hysterie. Hostující Zuzana Stavná v roli milenky - talentovaná mladá herečka, patřící k hvězdám malostranského A Studia Rubín - je tentokrát nejistá a matná.
Upovídaná, nudná inscenace s řadou křečovitých momentů rozhodně nedělá čest scéně se značným renomé stále ještě dobrou pověstí, jakou je Činoherní klub. Možná že i ten je již před západem slunce.
