Pražské Švandovo divadlo sáhlo ve své nejnovější produkci Doda Gombára po kultovní románové prvotině Iana McEwana, Betonová zahrada (1978). Šokující výpověď patnáctiletého Jacka, jenž po smrti obou rodičů prožívá se svými třemi sourozenci nespoutané dobrodružství předčasné dospělosti, ještě dnes mrazí.
Sebedestruktivní překračování sociálních norem i sexuálního tabu se v ní jeví jako přirozené vyústění nezřízené svobody, která neměla čas uzrát k odpovědnosti. Prožitek ztráty, kdy smutek nahrazuje nejapný vtip či bezcitná krutost, přitom mistrně odráží psychologickou nepřipravenost hrdinů čelit traumatu.
Dramatizace Petry Hůlové vykresluje nehybný obraz, těsně před svým rozpadem zmrazený do neurčitého bezčasí. Lineární osu vyprávění zavrhuje ve prospěch série zvlčilých výjevů, do nichž minulost zasahuje v podobě vzpomínky, snu, halucinace. Mrtví rodiče tak vstupují na scénu ze záhrobí, aby ozřejmili motivy jednání svých dětí. Jackovu zášť k despotickému otci balancuje pocit viny vůči sebeobětující se matce. V podání Marka Pospíchala mu koktejl emocí navozuje kocovinu bezradného zoufalství.
Ani nadužívaný únik do masturbace pak jeho zmučenost nerozpustí. Hůlová inovativně postuluje dozorujícímu stínu rodičů (průběžně odnášejí všechen nábytek a nahrazují ho pytli betonu) výsadní pozici v interpretaci kusu. "Básníka perverze", jak bývá McEwan přezdíván, se však poněkud zbytečně snaží kondenzovanou dekadencí (násilí a sexuální úchylky) přebít. Snad aby vyhověla vkusu dnešního otrlého publika? A v hutné dramatické zkratce mu pak ani nedovolí se nadechnout...
Bezútěšnou atmosféru podtrhují tklivé tóny violoncella. Přízračný "mejdan" na hranici vyšinutosti ovšem nejvýstižněji zpřítomňuje scéna Evy Jiřikovské: jeviště obemykají nedozírné zdi betonové šachty. Na jejím dně se uprostřed změti odpadků, vzdáleně připomínajících zařízení bytu, rozkládají veškeré hodnoty. A ve výklenku zadní stěny, pod monumentálním perským kobercem, hnije nepřístojné tajemství. Silně estetizovaný klimax představení v něm rámuje nahá propletená těla sourozenců jako v holém betonovém krytu. Zcizený výstup kupodivu nesugeruje zavrženíhodný akt, ale spíš bezmocné volání po něžném doteku.
Gombárova inscenace rozehraná interprety ve středním věku ostatně už nereflektuje jen a pouze krizi dospívání, ale spíš nadčasovou potřebu obejmout své vnitřní dítě. Švandovo divadlo tak pořídilo další titul, který může uspokojivě přizpůsobit své dlouhodobé koncepci a sobě vlastní syrovou poetikou okomentovat apokalyptické scénáře současnosti.
