Havlová má za sebou velký příběh, míní režisér Františák 

Je šéfem činohry Národního divadla v Brně a v Divadle na Vinohradech právě zkouší slovácké drama Její pastorkyňa. Jednu z hlavních rolí Martin Františák svěřil Dagmar Havlové. Představuje Kostelničku, vražedkyni nemluvněte.

Název dramatu Gabriely Preissové, které právě studujete na Vinohradech, není 126 let po svém vzniku úplně srozumitelný - Její pastorkyňa. Nepotřebuje divák překlad?

Překlad potřebovat nebude. Vztahy a emoce jsou v inscenaci silně a srozumitelně projevené. "Její" znamená silnou mateřskou lásku, nesmiřitelnou a vždy nenaplněnou ženskou starost. "Pastorkyňa" je schovanka, tedy nevlastní dítě. Spojení "Její pastorkyňa" tak vyjadřuje vše. Je to nesmírná starost a boj o dítě, které není v očích jiných čisté.

Nemanželské dítě dnes není velkým prohřeškem, v Její pastorkyni ale v obavách před odsudky vesnice dojde k vraždě nemluvněte utopením. Co dělá s režisérem tahle krutá scéna?

Probudí nejhlubší proudy vnímání. V tom utopeném dítěti je ukryt nejeden explicitně provedený čin, to jsou všechny promarněné a zamordované světlé věci. Ty věci, kterých se vzdáváme před obludným tlakem reklamních taháků, politických kompromisů, kompromisů ke krajině, kvůli strachu z nezaplacení hypotéky. Kaž dý si to děcko v sobě musí někdy křísit.

Jak se podle vás dnes žije svobodným matkám?

Nemyslím si, že nemanželské dítě je pro lidi úplně samozřejmá věc. Snažíme se tak tvářit a lakovat vnímání opuštěné ženy s děckem pseudohumanismem. Ale uvnitř nás je kus pohrdání k ní i dítěti. A na malém městě už vůbec neutajíme svou životní ani platební historii. I když se ukryjeme do pokoje se závěsem, tak jsme motivem maloměstské letory. A hlavně ta moravská má často ohromnou fantazii a je krutá. Bžodá a bžodá, až ubžodá, jak si všiml Vilém Mrštík v Maryše. A pak se sám napíchl na kosu ve stodole.

Dítě je ve hře utopeno Kostelničkou (nevlastní matkou pastorkyně), kterou hraje Dagmar Havlová. Jak se vám s ní spolupracuje?

Každý se mě na to zkoušení ptá a bude ptát. Můžu říct jenom to, že dobře, opravdu velice dobře. Dagmar Havlová má za sebou velký příběh v malé zemi a často dokáže mít jadrný humor a úsměv i sama nad sebou. Nesmírně mě překvapila otevřeným přístupem k práci, takže je to pro mě setkání a zkoušení živé a spontánní.

Je to excelentní herečka, ale i vdova po prezidentu Václavu Havlovi, jehož jste už na jevišti oživil víckrát, třeba v Hradci Králové ve své autorské hře o bratrech Čapcích. Co pro vás Havel znamená?

Havel nabízel dva jednoduché etické pilíře. Pravdu a lásku. V tom je jeho síla i tajemství a posměšnému pojmu pravdoláskař vlastně moc nerozumím. Nemám problém nějakému hajzlovi dát takzvaně po čuni, nebo dá on mně, ale právě pro tu pravdu by nastala rvačka. Tahle autenticita nám tolik schází a současný kult kašparství a buranského švejkování je k uzoufání. "Tak se nám pan prezident ožral." Dobře. Stane se. Ale co dál? Havel uměl pojmenovat hned několik vrstev problému v živých kontextech. Mám ho rád i s těmi jeho přešlapy v krátkých kalhotách a myslím, že bylo moc dobře mít takového člověka za prezidenta.

V té vaší hře o Čapcích vystupoval a s Havlem vedl dialog i básník Magor čili Ivan Martin Jirous. A dost depresivně se díval na politický vývoj Česka. Jak ho vidíte teď?

Politický vývoj nevidím. Pohyb, který by měl srozumitelně artikulovat naši občanskou společnost, je pro mě absolutně neviditelný, nečitelný. Lidé nemají vzor pro jednání. Gesta politiků jsou bezejmenná a podle výsledných činů často dekonstruktivní. Chvála Magorovi.

Havel dělal na Hradě politiku, za kterou ho obdivoval svět, ale byla to i velká mafiánská éra a vy jste napsal hru o tehdejším kšeftování s lehkými topnými oleji, za kterým zůstávaly hromady mrtvol. Proč?

Ty příběhy jsou k neuvěření. Sám jsem vyrůstal v krajině bílých koní, kde tu a tam někdo zmizel, někoho zavraždili, někde u Zlína bouchlo s někým auto a do toho všeho klub HC Petra Vsetín vyhrával jeden titul mistrů republiky v ledním hokeji za druhým. Na Valašsku se rodily příběhy rovnou pro Shakespeara. Já jsem jenom tak malinko dokumentárně a angažovaně shrnul drobky do jednoho příběhu. Více už o tom nechci mluvit.

Budete dramatizovat další zločiny z devadesátých let?

Nějak mě už beznadějná špína té éry nepřitahuje. S dobou, kdy byl českým premiérem Václav Klaus, bych se nechtěl setkat už ani na lyžařském svahu.

Právě jste dva roky šéfem činohry Národního divadla v Brně. Kam se vám daří pohnout tenhle kolos?

Brno mi dává možnost angažovat vysněné tvůrce, a pokud mi divadlo dovolí takové cíle, baví mě pro divadlo leccos obětovat. A to se právě začíná dít v Brně. Ve městě kávy, zákusků a krásných divadel kousek od Vídně.