Užíváte si svůj život? ptá se diváků svérázný umělec, zavřený dobrovolně v kleci. Přemítá o tom, co je čí práce a jestli nás může uspokojit, když si v rámci svých povinností prostě jen uvaříme čaj. V předposlední premiéře Pražského komorního divadla, které deset let tvořilo program divadla Komedie, se setkaly tři výrazné osobnosti, jež toto divadlo dlouhodobě pomáhaly profilovat: herec Karel Roden, režisérka a výtvarnice Kamila Polívková a dramatička Katharina Schmitt. Dílo se jmenuje Sam.
Roden stál de facto u zrodu PKD, když hrál v jedné z jeho prvních inscenací ještě dávno předtím, než vůbec soubor dostal do správy Komedii: Schwabova hra Lidumor aneb má játra beze smyslu se v režii Dušana Pařízka hrála od roku 1999, původně na scéně Divadla na zábradlí. Nadále patřil Roden k oporám divadla: kultovní inscenací se například stali Bernhardovi Staří mistři.
Němka Katharina Schmitt, absolventka DAMU, která podepisuje i své české práce důsledně nepřechýlenou podobou svého příjmení, je v Německu respektovanou dramatičkou, v českém prostředí se profiluje spíš jako režisérka. Pravidelně spolupracovala s Meetfactory, naposledy nastudovala hru Rolanda Schimmelpfenniga Zlatý drak v ústeckém Činoherním studiu. V Komedii režírovala jednu ze svých prvních profesionálních inscenací - v roce 2007 vynikajícím způsobem ztvárnila nejednoduchou hru Händla Klause Temně lákavý svět. V loňské roce byla jedním ze tří režisérů megainscenace Poslední chvíle lidstva, která patří k nejvýznamnějším počinům Pražského komorního divadla v Komedii.
A Kamila Polívková je autorkou grafického designu Komedie, navrhla kostýmy nebo scénu k řadě inscenací divadla. Stala se také režisérkou: Po monodramatu Hrdinové jako my s Jiřím Štréblem a radikálně politické interpretaci klasické hry Ödöna von Horvátha, Víra, láska naděje je Sam její třetí režií.
K věci: Schmitt se inspirovala uměleckým experimentem tchajwanského perforerma Tehching Hsieha ze 70.let. Umělec jménem Sam se na rok zavře do klece a nechá se očumovat návštěvníky; jednou za den za ním přichází kolega, který ho pokaždé fotí ve stále stejných polohách a přináší mu každý den úplně stejné jídlo. Umělec tak zkoumá stereotyp a každodennost - vystavením se veřejnosti samozřejmě také voyeurství; předním tématem jeho práce je pak lidská samota osamělost, potažmo vztah umění a života co takový.
Katharina Schmitt ve svém repetitivním textu klade mnohé otázky; činí tak subtilně a s humorem, což ještě více rozvíjí Polívková ve své inscenaci. První část je možná zbytečně zdlouhavá, neboť po uvedení do situace se chvíli nic neděje a myšlenky se točí v kruhu; posléze se věci rozběhnou, když se Sam v podání Karla Rodena přesune do hlediště, kde recituje další část rozsáhlého textu a komentuje přitom promítání na scéně - dotáčky jsou jednoznačně inspirovány klasickým snímkem Perfektní člověk Jørgena Letha, jehož myšlenky a styl pak rozvíjejí Leth s Larsem von Trierem ve vynikajícím paradokumentu Pět překážek.
Postupně se Sam dostává do kontemplativní polohy a diváci, zpočátku spíše pobavení, odcházejí ve stavu smíření. Monodrama je těžký žánr jak pro účinkujícího (ten má na druhou stranu na sebe strženu pozornost po celou dobu, což je i výhoda), tak pro diváka,; režisérka Polívková výrazně pomohla komplikovaným výtvarným řešením i zmíněnými dotáčkami, inscenace tak není divadelně chudá, což se mnohdy podobným projektům stává; a kdyby nic - Karel Roden v hlavní roli je vždycky zárukou divadelního zážitku. Přechází od neurózy a nesmělosti k suverenitě, od rozjásanosti a humoru k rozčilení, po celou dobu ale udržuje jistý smutek. Sam je tak další počin, který potvrzuje, že na poslední sezoně v Komedii si Pražské komorní divadlo dává mimořádně záležet.
