Letní shakespearovské slavnosti
Království za... co vlastně?

Letošní Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě začaly premiérou inscenace populárního krvavého dramatu Richard III. Tradičně v překladu Martina Hilského ji nastudoval režisér Martin Huba, titulní roli hraje Jiří Langmajer. S ním jsou na jevišti mnohé další oblíbené tváře: Klára Issová, Marek Taclík či Karel Dobrý.

Přesto nebo právě proto přitom nejde o nikterak povznášející zábavu. Klasická tragédie o touze po moci je po generace velkou příležitostí pro herce - především představitele titulní role -  a samozřejmě i materiálem pro režiséry, jak hru vykládat a interpretovat. V tomto směru proslovil před premiérovým představením Martin Hilský krátkou úvahu o tom, jak je Richard III. politická a současná hra a právě teď a tady má smysl ji hrát. Nejsem si úplně jist, kterého z českých politiků bere pan profesor za krvežíznivého bezskrupulózního hrdlořeza - že by ministra kultury, z jehož rukou přebíral Státní cenu za překladatelské dílo? Nebo přímo prezidenta republiky, od něhož obdržel státní vyznamenání a jehož tajemník seděl na premiéře v předních řadách?

LSS na Hradě bývají často obhajovány jako neškodná letní zábava, u níž víc záleží na tom, aby vyšlo počasí, než jak se povede inscenace, a mezi řádky se naznačuje, že od toho vlastně stejně nelze tak moc čekat. Nesouhlasím: to, že se hraje venku, může sice zážitek umocnit nebo naopak pokazit, ale ani letní plenérová produkce neznamená, že se musí slevovat z požadavku umělecké kvality. Koneckonců i některé z loňských ročníků LSS dokázaly, že to jde a že může vzniknout ne-li výjimečná, tak přinejmenším zdařilá inscenace.

To není případ Hubova výkladu Richarda III. Tříhodinová inscenace se soustředí na neinterpretovanou deklamaci textu a leckdy poněkud nemotorné a nepromyšlené pohyby herců po mělkém jevišti. Celé to navíc působí tak nějak utahaně, unaveně a zbytečně. Richard III. je v tomto případě zážitek, na který se zapomíná už v průběhu večera, kdy divák vidí představení. A herci? Ve vedlejších rolích, zejména v ženské části ansámblu, několik zdařilých kreací k vidění je: platí to především o královnách v podání Evy Salzmannové (Markéta) a Simony Postlerové (Alžběta); ostatní jsou nevýrazní, někteří se pohybují s přehnaným patosem na hraně sebeparodie (Radka Fidlerová, Zdeněk Dušek).

Otazníky se vznášejí také nad výkonem představitele titulní role. Jiří Langmajer dokáže odstínit od vážného prožívání a pojímá Richarda s jistou nadsázkou. Ovšem nedůsledně, jindy zas upadá do machy konvenčního herectví - navíc tato parodická nadsázka nemá oporu ve hereckém stylu ostatních ani v koncepci inscenace. Nakonec tedy i Langmajerova snaha o herecké ozvláštnění fádní produkce vyznívá nepatřičně.

V rámci letošního ročníku LSS vznikla paralelně inscenace téhož textu na Slovensku: kombinaci překladů Jozefa Kota a Jiřího Joska režíroval Marián Pecko, titulní roli ztvárňuje znamenitý herec Robert Roth. Premiéra je v Bratislavě 2. července, v Praze bude - nejen k porovnání - inscenace k vidění 27., 28. a 29. července. 

Hubova inscenace nestojí za větší pozornost - diváci udělají lépe, pokud si zajdou na některou z posledních repríz Jindřicha IV. s Norbertem Lichým nebo právě na druhého Richarda s Robertem Rothem.