Poslední dny v roce svádějí k bilancování, shrnování a želbohu také smiřování a poklidnému poplácávání po zádech. Sestavují se nejrůznější žebříčky a top09 vydařených či významných počinů. Má-li být kritika majákem, je především potřeba upozorňovat na skaliska, kterým je nutné se vyhnout. S ohledem na rok, v němž jsem viděl přes dvě stovky divadelních představení různé délky, významu i úrovně, vybírám těch několik, která se nesmazatelně vryla pod kůži způsobením silného diváckého utrpení.
Jako subjektivní znásobení negativní prožitku budiž připomenuto, že shodou okolností u toho skoro vždycky se mnou byl doprovod, který mě pak nezřídka, neznalý zrůdných propastí české divadelní šmíry a otřesen tím pádem ještě mnohem více nežli já, častoval otázkami typu "a to opravdu, když jsi divadelní kritik, musíš chodit i na takovéhle věci"?
Zámek a Ženitba na Vinohradech. Pyšná budova Divadla na Vinohradech se občas blýskne pozoruhodným uměleckým kouskem, jindy neurážejícím řemeslem, případná šlápnutí vedle jsou ovšem o to bolestnější, o kolik je v nich více záměru čili naschválu. Bezzubá adaptace Kafky v režii Natálie Deákové, Zámek, upomíná svou estetikou, herectvím, dramaturgií i tempem na nechutně nudné televizní inscenace z počátku 90. let, Gogolova Ženitba v režii druhdy avantgardního Vladimíra Morávka poskytuje pustý prostor pro samoúčelné exhibice nejprimitivnějšího humoru a pitvořícího se herectví. Obě položky zůstávají na repertoáru.
Babička v Ypsilonce. Arnošt Goldflam s Janou Synkovou se vrhli na "národní klasiku" a naservírovali nám primitivní parodii smíchanou s naivistickou poctou tomuto dílu, jež stále hyzdí seznamy povinné četby. Ypsilonka je v číchsi očích stále posvátnou krávou, což vzbuzuje podezření stran její tak slavné minulosti v šedesátých i pozdějších letech. Babička zůstává na repertoáru.
2x Bambušek. Miroslav Bambušek, pro mnohé démon českého divadla, otevírající bílá místa a dobře zašité rány české nedávné historie, se v minulém roce dvakrát ocitnul daleko za nebezpečnou hranicí insitního umění. Voda v bubenečské čističce odpadních vod je jeho dílem jen částečně: spadá do cyklu Cesty energie, mapující pod jeho vedením "dějiny využívání energetických zdrojů", hru ovšem napsala Iva Klestilová, režíroval David Czesany, Bambušek na projekt dohlížel coby dramaturg a producent. Naivní klišé spojená s komunistickým budováním přehrad nebo naopak mytickým viděním fenoménu vody byla rozehrána nepřesvědčivě a neinvenčně a celá performance tak mohla spoléhat jen na atmosféru čističky odpadních vod. O něco tristnější pak bylo dílo Do Židů, inscenace Bambuškovy hry o "zmizelé židovské části Libně" v režii Jiřího Pokorného. Tento úděsný počin bez nápadů a koncepce navíc v prázdné hale nazvané poeticky Rarach - opět v Bubenči - už nemohl zneužívat ani sílu prostoru. Oba kusy budou k vidění znovu na jaře a v létě.
Astrolog v MDP. Městská divadla pražská jsou začasto vysmívána a potenciál daný rozsáhlým souborem, dvěma sály v centru Prahy a nemalým rozpočtem vskutku plně nevyužívají: přesto je tam příležitostně k vidění i solidní divadlo. To však v žádném případě nelze říct o hříčce nejzhůvěřilejší, "renesanční" komedii Astrolog, která se v režii Nikolaje Peneva proměňuje v zoufalou podívanou ještě útrpnější, než je ji neustále doprovázející balkánská odrhovačka. Zůstává na repertoáru.
Úl. Projekt Thomase Zielinského a Petra Kolečka na Nové scéně, mužů jinak invenčních, se nepovedl natolik, že lze vzít s povděkem výrok jednoho z diváků bezprostředně po premiéře: "téma se naplnilo formou". Ohlášeným tématem Úlu byl totiž diletantismus. Marná hra na hru, hranice trapna, která byla nevědomky dávno přehoupnutá, i honění mnoha zajíců najednou, aby z toho nakonec vykoukl starý dobrý moralismus o zkaženosti společnosti, toť výsledek tvůrčího mlžení, umělecké zpupnosti a absence razantní dramaturgie. Dále k vidění.
A nejhorší nakonec: Šašci, špioni a prezidenti. Původně pod názvem Pakosti a drabanti, "uprchlický kabaret" divadla Archa v režii Jany Svobodové, k vidění i na plzeňském festivalu Divadlo. Mnozí znalí se mi vysmáli, Archa je snad kulturák, kam se chodí na mimopražská divadla, sem tam na dobrý koncert, ale nikdy ne na původní projekt, zejména pokud je pod ním podepsána Jana Svobodová! Inu, už to taky vím. Rajtování na jinak závažném tématu integrace uprchlíků prostřednictvím nuzně zoufalých pokusů o nadhled a humor, to už lze bez váhání nazvat diváckým znásilněním. Šašci vedou s přehledem, na rozdíl od předchozích projektů se na nich dobrého nedá najít skutečně NIC. V Arše nadále k vidění.
