Divadelní festival
Nitranské pastorále: homosexuálové na vsi a Rusové ve vodě

Někdy je festivalový program poněkud náročný, zejména když se po vysilujícím výletě, následujícím po ne zcela prospané noci, dostaví ještě série nevydařených či přímo únavných a otravných představení: jenomže pak přijde ten náraz, za nímž chodíme do divadla všichni. Facka, po níž je všechno odpuštěno, se jmenuje Lovecké scény z Dolního Bavorska. Obyčejný lidský hnus, vesnická nenávist a ovarová mentalita podaná tak sugestivně a autenticky, že to snad ani není možné.  Hru Martina Sperra nastudoval Róbert Alföldi v maďarském Národním divadle v Budapešti.

Jenomže nejprve bylo třeba mnohé vytrpět. Tím zdaleka nemám na mysli dobytí vrchu Zobor, který se majestátně tyčí nad Nitrou a jeho návštěva, třebas v horku na konci září nevídaném, patří k nepsaným povinnostem každého hosta festivalu; a dokonce ani konfrontaci statečné teatrologické úderky s polovojenskou jednotkou, která si vybrala vrcholek Zoboru pro jakési cvičení. Ostatně, nitranská čtvrť pod Zoborem je mimořádně přívětivé místo k pobytu. To, co člověka na divadelním festivalu vyčerpá, jsou slabší kusy v programu.

Od Absolventa, kterého ve Starém divadle Karola Spišáka v Nitře inscenoval český režisér Jakub Krofta, se nedalo předem mnoho očekávat. A dopadlo to přesně tak. Mix konvenčního psychologizujícího přehrávaní s neméně konvenčními pokusy o jakousi jevištní nadsázku (péřově-šlehačkové dekorace, jezdecké kostýmy) tvořil neobyčejně nudnou inscenaci, jíž nepomáhalo, že zpívající herci mají potíže s pěveckou technikou. Ale ani volba předlohy nebyla nejšťastnější: už jsem jednou v jiné souvislosti napsal, že paralelní milostné pletky s matkou a dcerou jsou materiál spíše na rozkošnou lidskou komedii než na psychologické drama s prvky tragédie. Zasmál jsem se celkem jednou: vtipu "adresa kostela, v níž mají svatbu, je ulice Sigmunda Freuda 69".

Ještě silnější pocit zmaru přinesla sovětská inscenace Médea. Slavný režisér Kama Ginkas pochází z Litvy (pobaltští režiséři jsou poslední dobou skutečně v kursu: Alvis Hermanis, Rimas Tuminas, Oskaras Koršunovas, Kama Ginkas... těmito jmény se hemží programy jak v Plzni, tak v Nitře i jinde už delší dobu), ale tvoří převážně v Rusku. V divadle MTJuZ – Moskevském divadle mladého diváka – připravil inscenaci na klasické téma a na pomoc si povolal svévolně shromážděný autorský triumvirát, který tvořili Seneca, Jean Anouilh a Josif Brodskij. Moc mladé divadlo to ovšem nebylo. Na ruské poměry se sice moc neřvalo (až na hysterickou představitelku hysterické Médey Jekatěrinu Karpušinu), ale nekonečné deklamace textu šustícího papírem, prokládané občas povalováním a cachtáním se v příhodně umístěném bočním bazénku, vytvářely zas jinou kvalitu nudy. Mezi festivalovými hosty pak panovala vcelku shoda, jen vedoucí katedry divadelní vědy nejmenované filozofické fakulty v Praze obhajoval věc slovy "takovéhle ty hysterické ženské prostě jsou".

Zásadní zážitek už tehdy musel přijít - a skutečně přišel. O Národním divadle v Budapešti už jsme psali v souvislosti s plzeňským festivalem. Jeho ředitel Róbert Alföldi se v Nitře předvedl v nejlepším světle. Fascinující inscenace Lovecké scény z Dolního Bavorska vychází ze hry německého autora Martina Sperra ze šedesátých let, která se navíc odehrává krátce po druhé světové válce. Viděli jsme ale divadlo veskrze současné, o naší dnešní vesnici, třebas byla v Bavorsku před desítkami let a mluvilo s v ní maďarsky se simultánním překladem do slovenštiny. Obrovskou devízou maďarského Národního, kterou prokázala už inscenace Led, viděná před týdnem právě v Plzni, je autentické a přesné herectví, které nás znovu a znovu atakuje neobyčejnou silou. Zejména u starší generace bylo patrné úsporné, ale o to efektivnější hraní, respektive bytí (hodil by se slovenský výraz  jestvovanie): nikoli jen na jevišti, ale přímo v té vsi.

József Szarvas jako kulhavý, s lecčíms smířený vesnický outsider Volker, Frigyes Hollósi jako kverulantský hrobník, László Sinkó coby rozšafný starosta a Piroska Molnárová jako neskutečně zabedněná stará matka či Juli Bástiová jako životem usmýkaná, pronásledovaná Mária, která ale je ve výsledku stejně netolerantní jako ostatní, poskytovali  skutečný divácký požitek (což neznamená, že by se mladší nechali zahanbit). Na sugestivnosti představení přidává, že diváci sedí uprostřed nepohodlně na zemi a všude kolem nich a někdy i mezi nimi se pořád něco děje. V představení probíhala paralelně celá spousta dějů a bylo poutavé sledovat, jak nikdo nevypadl z role, i když na něj zrovna nebyla upřena hlavní pozornost. Scény souložení, vraždění sekerou, oběšení se nebo náhlého propadnutí homosexuální vášni vyznívají často na divadle  markýrovaně – v Loveckých scénách byly ovšem dokonalé. A když to všechno – po likvidaci vesnických nepřátel ve stylu "dobře že jsme se jich zbavili, ještě by to tu bylo jak ve velkoměstě" či "kvůli takovým jako on by měli vzkřísit Hitlera" skončí radostným vyhráváním vesnické kutálky, to mrazení v zádech zůstává ještě hodně dlouho.

Příznačné je, že když vystoupil režisér inscenace Róbert Alföldi druhý den na besedě, připomněl, že jde vlastně o konvenční, přímou a nekomplikovanou inscenaci. Ono je to vlastně někdy hrozně jednoduché, že? Přál bych jednou našemu Národnímu divadlu, aby mělo takového ředitele, jakým je Róbert Alföldi.

Kromě silného zážitku a kontemplativně srozuměných tichých debat kolem něj (většinou stačí pohledy a uznalé pokývání hlavou) patří k festivalu Divadelní Nitra i další věci. Třeba všudypřítomná silueta monstrózního Divadla Andreje Bagara nebo dramaturg a režisér Rastislav Ballek a jeho nezbytná kožená bunda a ještě nezbytnější ironický úsměv.