Klasické soudní drama 12 rozhněvaných mužů je na našich jevištích dobře zabydlené. Právě ho uvedlo Východočeské divadlo Pardubice v režii hostujícího Petra Kracika, ředitele Divadla pod Palmovkou. Vzhledem k počtu rolí v něm účinkuje prakticky celý pánský soubor pardubického divadla, obohacený i o hostujícího Petra Kostku v klíčové roli porotce č. 8.
Hra Reginalda Rose patří k dobře - až notoricky - známým kouskům: ke zdánlivě jasnému případu se sejde dvanáctičlenná porota, aby se během pár minut formálně rozhodlo a oni mohli jít domů nebo například na baseball. Jenomže rozhodnutí musí být jednomyslné, a když si jeden - právě osmý - porotce postaví hlavu, celý proces zdrží. A kdo by byl čekal, že je nakonec všechny, jednoho po druhém, přesvědčí a celou věc zvrátí?
Samozřejmě každý, kdo Dvanáctku už někdy četl nebo viděl. A možná i ten, kdo ji nezná, protože odhalit mechanismus hry je poměrně snadné. K jejím devizám však patří právě to, že je zajímavé ji (nebo její filmové či televizní verze) sledovat pokaždé znovu, i když přesně víme nejen to, jak to dopadne, ale i jakými cestami se k výsledku dobereme.
Slavný je film Sidneyho Lumeta z roku 1957, kde osmého porotce hrál Henry Fonda a porotce č. 11, přistěhovalce s nápadným přízvukem, ztvárnil Jiří Voskovec. Mimochodem, Rose nenapsal text nejprve jako divadelní hru, nýbrž jako scénář k televizní inscenaci pro stanici CBS, která hru vysílala, jak bylo tehdy zvykem, roku 1954 živě (a už tehdy 11. porotce hrál Voskovec; režíroval Franklin J. Schaffner, později podepsaný například pod Planetou opic). Teprve poté přepsal Rose materiál pro divadlo (a to dokonce vícekrát, připomeňme i postupné zamíchání ženského elementu do původně čistě pánské zábavy, což vedlo i k úpravám názvů na 12 rozhněvaných porotců či 12 rozhněvaných žen) a pro film.
Po čtyřiceti letech po Lumetovi natočil nový televizní film věhlasný režisér William Friedkin s poměrně hvězdným obsazením a nedávno se k látce v razantní autorské adaptaci vrátil ruský režisér Nikita Michalkov, jehož pojetí dokazuje, že pevná struktura dramatu, které lze číst jak jako odpolední zábavičku o jednom špinavém kriminálním případu, tak jako modelové drama o u spořádané společnosti, nabízí vskutku široké pole pro úpravy i interpretace. Ostatně existuje skalní fanouškovský výklad, který pojímá 12 rozhněvaných mužů jako metaforu gay sauny: jde o čistě mužské uskupení; odehrává se v uzavřené místnosti; je neuvěřitelné vedro; muži jsou si vzájemně anonymní, představují se až při odchodu (i se zlověstným "už se nikdy neuvidíme"); v průběhu dění postupně přicházejí o předsudky a v jistém smyslu jsou zasvěcováni a nenávratně proměňováni.
Již úvodní prohlášení režiséra Kracika vydané v tiskové zprávě - "hru nijak neaktualizujeme, protože se aktualizuje sama v sobě" - dávalo kromě roztodivných zaumných asociací také tušit, že o žádný razantní autorský přístup tentokrát nepůjde. Škoda, ale nevadí. I čirý text s dvanácti suverénními hráči dokáže v tomhle případě udělat své. Na hyperrealistické scéně Jaroslav Milfajta, která dodává porotnímu zasedání důvěryhodnou atmosféru i skrze prosklený prostředek, se tak odehrává bitva spíše dialogů než nervů. Představení kupodivu nemá tempo a publikum zvětší části pospává, aby občas nějakou repliku ocenilo hlasitým smíchem (na závěr si ovšem všichni diváci poslušně stoupnou - včetně slečen, které obsadily řadu před recenzentem a provozovaly vskutku originální verzi standing ovation, neboť povstaly, ale netleskaly přitom). Sevřenosti rozhodně nepomáhá ani nesmyslné přetržení inscenace v půli přestávkou. Zvyk českých divadel dělit představení pauzou je sice z provozních důvodu pochopitelný a v případě obzvláště dlouhých kusů i smysluplný, tady však vyloženě škodí.
Herci se bohužel vesměs pohybují v těžkotonážním realistickém herectví na pomezí figurkaření a přehrávání. Jiří Kalužný nezvládá držet cizojazyčný přízvuk po celou dobu představení, postarší vzteklouni Pavla Novotného a Františka Švihlíka jsou příliš postavičkami, herci v rolích mladších (Josef Pejchal, Jan Musil, Radek Žák) nezaujmou. Kultivovaný, až rozhlasový projev Petra Kostky je standardem, který od tohoto herce můžeme očekávat. Bez zajímavosti ovšem není herecký výkon Josefa Vrány. Tento patetický herec, vyžívající se v silovém herectví a nadměrné gestikulaci, tady má roli přímo na tělo - žoviálního, přímočarého chlapáka. V první části je jeho typický projev obtěžující, ale pak se Vrána trochu ztlumí a navíc do celku inscenace nařvaný chlap docela zapadá. Suverénně nejlepším výkonem inscenace je ovšem precizní kreace Ladislava Špinera jako korektního, ambiciózního mladého byznysmena, právem je tento herec hvězdou pardubického souboru.
Vcelku se dá říct, že pardubická inscenace je solidním nastudováním výtečného textu, které neurazí. Nepřináší však ani nic výjimečného nebo nového.
Východočeské divadlo Pardubice - Reginald Rose: 12 rozhněvaných mužů. Překlad Bedřich Becher. Režie Petr Kracik. Premiéry 7. a 8. ledna 2012.
